Samé subverzivní osobnosti

Téma literárních dějin je nyní v popředí pozornosti. Na internetových stránkách akademického Ústavu pro českou literaturu si zájemci mohou přečíst první kapitoly připravovaných Dějin české literatury 1945–1989 (období do 1958 v rozsahu asi 500 stran). Ve druhém čísle časopisu Slovo a smysl (vydán s datací 2004 také letos) proběhla anketa na téma „literární historie“. A konečně diskuse o tom, zda se mají na gymnáziích nadále učit dějiny literatury, nebo dát přednost českému jazyku a interpretaci, pronikla i na stránky denního tisku. To mě podnítilo, abych se Papouškově a Turečkově publikaci věnoval. Pro pořádek podotýkám, že jsem v Turečkově studii citován.

Je třeba říct, že trojice autorů, kteří se na knížce podíleli, netvoří homogenní skupinu, neproklamují společný nový směr. Spojuje je nedůvěra ke stavu české literární historiografie. Nebo spíš ostražitost vůči jakési samozřejmosti, s níž jsme my, kdo jsme se o nějaké historické přehledy pokoušeli, přistupovali k materiálu a řadili jednotlivé epochy, generace, literární skupiny a díla do souvislostí. Existuje předzjednaná kontinuita literárních dějin? Jaká je míra kauzality (nebo zákonitosti) a kontingence (nahodilosti)? Proč se některé jevy dostávají do popředí a jiné odsouváme na okraj nebo vůbec pomíjíme?

Tyto a jiné otázky jsou zcela legitimní. Nestačí na ně odpovědět jen tak, že pro školskou praxi jsou nějaké (nutně zjednodušené) přehledy potřeba. Ani tak, že nové literární dějiny vlastně nemáme: Arne Novák dopsal poslední verzi svých dějin ve třicátých letech a poté už následovaly jen čtyřsvazkové akademické dějiny, koncipované v letech padesátých. Jestliže jako jediný středoevropský (snad i evropský) národ nemáme nově koncipované dějiny vlastní literatury, je to sice smutná kuriozita, ale tím spíše vzniká potřeba debaty o nich. Tureček, Papoušek a Bílek nejsou u nás jediní, kdo podobné otázky v posledních letech kladou (za všechny uvedu aspoň rusistu Tomáše Glance), jejich reflexe je ovšem promyšlená a v některých bodech radikální, a tak znamená výzvu. Zdá se mi, že určité teoretické podloží (zejména pro Papouška a Bílka) představují myšlenky Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. A za nimi se objevuje olbřímí stín Friedricha Nietzscheho. Samé subverzivní osobnosti, vymezující se v radikální negaci. Popírá se substanciální myšlení, popírá se smysl dějin, odhalují se iluze domnělé objektivity.

Doptávání

Pokouším se (možná mylně) vymezit směr uvažování, nehodnotím. Poměrně obezřetný je úvodní příspěvek Dalibora Turečka. Nedovolává se jediného směru či metody, výčet inspirativních teoretiků zahrnuje jak ty, kdo vyšli ze strukturalismu a sémiotiky (Doležel, Eco, Winczer, Zajac), tak hermeneutiky (Gadamer, Jauss) a představitele New Historicism (Greenblatt). Autor, který má za sebou už dost rozsáhlou literárně­historickou práci (především obrození a biedermeier), nazývá své úvahy „doptáváním“. S ostatními se shoduje v tom, že odmítá „představu všeobecného, kauzálně neseného a ve svém důsledku eschatologického vývoje“ a objektivního dějinného literárního procesu. Mezi kritizované se dostává i strukturalista Felix Vodička, autor pozoruhodné knihy Počátky krásné prózy novočeské a spoluautor zmíněných akademických dějin. Vodička se domníval, že lze nezaujatě rekonstruovat dějiny, a jak Tureček uvádí, nevnímal tuto domnělou rekonstrukci jako vlastní konstrukci. I on zůstal vlastně vězet v objektivismu. Inspirativnější je Zajacův koncept pulsačního, synoptického charakteru proměn literatury, které se tu překrývají, tu prolínají a tu koncentrují v uzlových bodech. Jako možnosti revitalizace literárních dějin postuluje Tureček a) překonání jazykového filtru (redukce na literaturu psanou v češtině); b) nezbytnost komparatistického přístupu; c) nové postavení textu: zapojení interpretace, recepčního horizontu a dobového diskursu.

Soudní spisy i móda

Jestliže Turečkova stať spíše vymezuje okruhy problémů, tři příspěvky Vladimíra Papouška jsou konkrétnější a argumentačně razantnější. Vycházejí z koncepce Stephena Greenblatta, profesora v Berkeley, a jeho „nového historismu“ (New Historicism), jak jej rozvíjel od začátku osmdesátých let dvacátého století (česky vyšla loni kniha Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového světa s doslovem M. Procházky). Jeden příspěvek komentuje rozhovor Greenblatta s Harvey Blumem, druhý se zabývá vymezením paradigmatu v literárních dějinách, třetí historicitu textu představuje na konkrétním materiálu. Pokusím se shrnout hlavní znaky Greenblattovy koncepce: dosavadní literární věda postrádala reálný dějinný rozměr, postulovala nadčasové, až mytické hodnoty. (Shakespeare nebyl podle Greenblatta autonomní génius, jeho dílo bylo průsečíkem dobových sémantických polí a diskursů.) Zvnějšku, subjektivně vnášela do literárních fakt kontinuitu. Stanovila dopředu hranice mezi „foreground“ a „background“, apriorní kánon dokonalých děl. Proti tomu Greenblatt staví koncept literatury jako součást sociokulturních proudů, je přesvědčen, že text musí být zkoumán s vědomím kontextu, v němž vznikl. Vedle děl kanonických musí být vzaty v potaz všechny texty vzniklé v dané epoše, nejen literární (také soudní spisy, korespondence aj.), neboť všechny mají stejnou kulturologickou cenu.

Určitá blízkost tomuto stanovisku je patrná i v doslovu Petra A. Bílka. Také on namísto hledání esence, postulování příběhu navrhuje koncept literárních dějin jako „vertikální i horizontální konstruování sítě“, zahrnující například intertextovost, jiná média, literární život, každodennost. Zdá se, že Bílek se inspiroval jiným anglosaským směrem, New Cultural History, který do kultury a literatury zahrnuje i takové oblasti, jako jsou předměty denní spotřeby, móda, reklama, tělesnost, sexualita apod.

Vzniká ovšem otázka, zda integrace New Cultural History či New Historicism do literárních dějin nerozpustí literaturu a jedinečnou estetickou zkušenost ve vágním oceánu dokladů materiální a duchovní kultury. Nové oblasti zkoumání nemohou být aplikovány nediferencovaně. Například sexualita může hrát významnou roli v některém díle, v tvorbě autora či v celé epoše, ale jinde má nulovou funkci. Při „přesazování“ do českého prostředí je třeba také brát v úvahu kontext jednotlivých směrů. Green­blattův New Historicism reaguje ostře polemicky na americký New Criticism s jeho metodou close reading, privilegovaným postavením (básnického a romantického) textu, s jeho konzervativní jižanskou ideo­logií apod. Odtud až nadměrný důraz na sociální, dějinně jedinečné aspekty literatury. V Evropě proběhla obdobná diskuse už v šedesátých letech, například mezi hermeneutikou a kritikou ideologií, mluvilo se též o „druhém historismu“. A v českém kontextu se historický a sociologický přístup uplatňoval výrazně ještě před nástupem marxismu a tím spíše poté, nečasová „sakralizace textu“ u nás nemá velkou tradici. Poslední otázka se týká kánonu. Není mi zřejmé, zda jde o souhrn děl nebo také jejich interpretace. Dejme tomu, že za posledních sto let Mácha a Neruda zůstávají v onom „the best of...“, tedy v českém literárním kánonu, ale v evidentně v různých významech. Nová estetická zkušenost se nemusí formovat jen na dílech a autorech nekanonických (Weiner, Deml), jako subverzivní negace, ale i jinak, třeba na nové interpretaci Máchy a Nerudy.

Autor je profesor v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Vladimír Papoušek a Dalibor Tureček:

Hledání literárních dějin.

Paseka, Praha 2005, 94 stran.