Dodnes není jasné, zda oficiálního básníka sledovala Státní bezpečnost, je však jasné, že se bál. Historických dokumentů je málo, zbývají autorovy verše.
Myslím, že sotva se už někomu podaří jednoznačně objasnit příčiny, které 11. listopadu 1951 vedly Konstantina Biebla ke skoku z okna jeho garsonky na pražské Výtoni. Nevíme, do jaké míry v tom hrála roli stalinská doba, zejména likvidace „druhého centra“ ve státním filmu na Barrandově, případně i rozjitřená polemika s Josefem Kainarem a další dobové události (články v Tvorbě, o kterých po Bieblově smrti psala ministru kultury Václavu Kopeckému a Vítězslavu Nezvalovi Majka Tomášková). A stejně tak nezjistíme, do jaké míry se na tom podílela básníkova hypersenzitivnost, jeho paranoické stavy, snad i skutečná či domnělá pankreatitida (zánět slinivky břišní).
Byl Biebl opravdu objektem špehování Státní bezpečnosti? Vyloučit to nemůžeme, protože předmětem zájmu mohl být každý, počínaje nejvyšší stranickou špičkou. Někdejší blízký přítel Karla Teiga a dalších „trockistů“ jistě mohl být podezřelou osobou. Bieblovo zděšení po popravě Záviše Kalandry je zcela pochopitelné. Na druhé straně však Konstantin Biebl patřil k oficiálním a privilegovaným literátům, texty básní, které v posledních měsících před smrtí publikoval, byly plně v linii dobových požadavků (ať už byly vynucené nebo myšleny upřímně). Jako dlouholetý člen strany měl Biebl řadu známých na nejvyšších postech.
Jsou to samé otazníky a záhady, na které asi nedokážeme přesně odpovědět. Tím spíš, že jsou patrně ztraceny Bieblovy zápisníky, které měl v ruce nejpilnější bieblovský badatel Ivo Markvart a které se nepodařilo najít ani v pozůstalosti uložené v Památníku národního písemnictví, ani v té části rukopisů, o niž pečovala básníkova žena Marie Bieblová a která je dnes v archivu jejích dědiců.
Čaj, káva a válka
Zbývá básníkovo dílo a také v něm se Bieblova osobnost jeví mnohdy nejasně a záhadně. Podle Zdeňka Kalisty byly pro Biebla charakteristické rysy hravé fantazie, neustálá roztržitost a absence pevného zakotvení. Nejbližší přítel Karel Konrád napsal, že to byl „mladík, o jakém se dá říct, že jeho zaměstnáním bylo snění a fantazie“. Nezval potvrzuje, že ty nejfantastičtější příhody, které o sobě Biebl vyprávěl, se často ukazovaly jako pravdivé. Mně samotnému se například nepodařilo zjistit, jaký byl básníkův vztah k Olze Trunečkové, která jej doprovázela na cestě na Jávu v letech 1926–27 a ve stylizované podobě se objevuje v básních sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu. Po Bieblově odjezdu do Prahy (básník jej vysvětloval i tím, že po vypuknutí povstání na západní Jávě se zapletl do revoluční protikoloniální akce) Olga patrně zůstala v Asii. Je to ona „paní Olga“, jíž je věnována už předchozí sbírka Zlatými řetězy? Nevím ani, nakolik je pravdivý příběh, který Jiří Wolker na základě Bieblova vyprávění vylíčil v povídce Ilda. Osmnáctiletý český voják je za války zajat srbskými partyzány, zachrání ho mladá žena, manželka velitele srbského oddílu, která se do něho zamiluje a obětuje sama sebe, aby mu pomohla k útěku. Při jejich vášnivém nočním milování se vojákovi otvírají nezhojené rány a prýští z nich krev. Ať tak či tak, válka se stala leitmotivem celého Bieblova básnického díla. A apollinairovské spojení šílené imaginace války a erotiky (Kaligramy) se objevuje v Bieblových básních.
jsi básník Smrti, vrhač nádherných min
už mizí válečná loď jako na moři západ slunce
(...)
válka ta umí čarovat
hleďte jak rychle zmizí váš snubní prstýnek
A nenajde voják na světě milenku
jež by se za noc nemohla proměnit v bohyni války
oděna v krvavé brnění ze samých polibků
těch malých a zarudlých kroužků
sladce unavena válkou
zlehka zívajíc jako jícen polního děla
svlečena ráno u zrcadla
tak dlouho se na sebe dívá sestra od Červeného kříže
Humrova krvavá kára
Bieblův život a jeho osobnost jsou zajímavé proto, že jeho vrcholné básně jsou vesměs velmi osobní. Tím nemyslím prostou biografičnost, ale zvláštní stylizovanou intimitu, opřenou o vlastní prožitky, kde se „osobně zaručovaná“ realita nerozeznatelně mísí s básnivou fikcí. Je to intimita jiná než seifertovská, jako je Bieblova obraznost jiná než nezvalovská. Má v sobě nejen naivismus, imaginaci a fantasknost, ale i grotesknost a nonsens (některé texty Zlatých řetězů zpochybňují ontologický statut básně a předjímají tak například dílo Ivana Wernische). Fikční svět, překvapivě vyšinutý z iluze předmětnosti, se někdy jeví jako vyprázdněný a beze smyslu, ale vzápětí se tato absurdita karnevalizuje. Katastrofická potopa, která zaplavuje Prahu v Novém Ikarovi, se mění v obraz zatopené kavárny Slavie, kde stále hraje Burianův voice-band a kde se v křečích tance svíjí chobotnice, kterou humr táhne na krvavé káře do blázince. Jedním ze stěžejních motivů Bieblova díla jsou potopa, smrt a zmrtvýchvstání – objevují se v různých podobách, vážných i groteskních.
Zmiňovaná „osobnostnost“ Bieblových děl mizí třeba tam, kde se podle Wolkerova vzoru pokoušel o sociální balady (některé básně Cesty k lidem, Věrného hlasu, zvlášť v jeho prvním vydání, a také první vydání Zlomu). To je bohužel i případ většiny jeho posledních básní, které vyšly ve sbírce Bez obav, jejíž název lakonicky komentoval Jiří Kolář slovy „napsal Bez obav a skočil z okna“. Je to špatná poezie, sbírku před úplným propadem zachraňují starší verše (cykly Matějská pouť a Na trůně rýžových polí). K osobní básníkově krizi v roce 1951 přispěla patrně i krize básnická, jež vlastně začala už zkraje třicátých let a vyvrcholila po únoru 1948.
F. X. Šalda v roce 1928 napsal, že Biebl je jakýsi pierrot lunaire, „Petříček, který spad z měsíce a který se cítí proto trochu nejistým na této divoce roztočené planetě“. Konstantin Biebl na to odpovídá v Novém Ikarovi, který vyšel na počátku roku 1929: „Všemu je konec, jenom ne lásky,/ a jsem-li já pierrot lunaire/ loď moje kytara opentlená blesky“. Závěr této jedinečné a geniální básně ovšem tvoří obraz hrdinova pádu: „sbohem sbohem jak velká je láska/ vrhám se dolů ze skály“, „já ucítím ten strašný pád/ rovnou do věčnosti“. Konstantin Biebl skončil svůj život pádem z okna, mnohé jeho verše však patří k vrcholům české poezie.
Autor je literární historik, působí na FF UK.