Prokletá i požehnaná

Igor Hájek (1931–1995) patří mezi méně známé osobnosti českého literárního života druhé poloviny 20. století. Jeho jméno znají patrně jenom specialisté, čeští anglisté a amerikanisté jako překladatele v šedesátých letech (Graham Greene, John Updike, Harper Leeová), odborníci na exilovou literaturu jako autora anglicky psaných studií a článků o české literatuře v letech sedmdesátých a osmdesátých, lexikografové jako spoluautora Slovníku zakázaných autorů, který do torontského (1982) a pražského (1991) vydání tohoto díla doplnil údaje o exilových autorech. V Praze pracoval Hájek v literární agentuře Dilia a jako redaktor zahraničních literatur v Literárních novinách. Po odchodu do exilu na konci šedesátých let působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu.

Pozměněná optika

Až posmrtně tedy vychází – zásluhou Martina Pilaře jako editora, Karoliny Slamové jako překladatelky a nakladatelství Dokořán – výbor z Hájkových studií, esejů a článků, které byly věnovány novější české literatuře. Knihu doprovází předmluva Hájkova přítele Josefa Škvoreckého a biografický medailon jeho kolegy na univerzitách v Lancasteru i v Glasgowě Jana Čulíka. Dá se říct, že Igor Hájek měl cestu k dnešním českým čtenářům dvojnásob ztíženou. Jednak byl exilový autor, což samo o sobě představuje jistý handicap (stačí připomenout, jak malý ohlas třeba u nás zaznamenávají brilantní historické studie a pozoruhodné prózy Jiřího Kovtuna), jednak psal své texty až na výjimky anglicky, což sice znamenitě sloužilo české kultuře v Británii, Spojených státech i jinde ve světě, ale představuje to další překážku. A to nejen jazykovou: píšete-li o české literatuře pro zahraniční publikum, musíte celou optiku pohledu nastavit jinak než doma; mnoho zdánlivých samozřejmostí je totiž náhle nesamozřejmých. Proto studie nebo celé příručky o české literatuře, které byly psány pro zahraniční čtenáře, mohou v domácím, českém prostředí působit bizarně, ano i komicky. Například v českém překladu původně francouzských Dějin české literatury od Hany Jechové, které vydalo nakladatelství H & H (2005), se ve výkladu Jiráska vysvětluje nyní českým čtenářům, co bylo „temno“, ve výkladu Ortena se zase dozvíme, že „ohnice“ je květina, ale také souvisí s ohněm...

Ani úvahy Igora Hájka se takovým místům zcela nevyhnuly. Například na začátku eseje o Konci nylonového věku se povšechně píše o vývoji v Československu po roce 1945. Čeští čtenáři tyto informace samozřejmě znají, a pokud je někdo nezná, sotva si Hájkovu knihu koupí nebo vypůjčí. Ale těchto pasáží je naštěstí velmi málo a mnohem častější jsou inspirativní paralely, které Hájek vytěžil ze své původní profese anglisty a amerikanisty. Tak Zapletalův román Půlnoční běžci (1986) porovnává s prózami Edgara Doctorowa a Josepha Hellera, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší s Philipem Rothem. Své zkušenosti překladatelské zase promítl do skvělého článku o Parrotově překladu Osudů dobrého vojáka Švejka do angličtiny (která je zároveň stručným, ale podnětným příspěvkem haškovským) či do různých dílčích poznámek (negativní hodnocení překladu Seifertova Odlévání zvonů od Paula Jagasiche a Toma O‘Gradyho, noticka o obtížnosti překladu Vaculíkových valašských dialektismů).

Zdravý odstup

Čím Igor Hájek vyniká nad ostatní exilové kritiky a vůbec nad většinu (zvlášť českých) literárních vědců a esejistů, je jeho věcnost a respekt k faktům, odpor k zjednodušujícím generalizacím. Nevím, zda to bylo dáno autorovým osobním založením nebo jeho anglofonní orientací, patrně obojím, ale tato schopnost ještě zřetelněji vyvstane s odstupem mnoha let (Hájkovy texty shromážděné v této knize původně vyšly v letech 1971 až 1993, všechny s výjimkou jednoho byly vydány anglicky). Hájek se distancuje od pohrdání státem schválenou a vydávanou literaturou sedmdesátých a osmdesátých let, jak bylo běžné v exilu. „Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české ,oficiální literatury‘. Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen...“ (s. 64). Tato literatura je zajímavá jako sociologická výpověď o době a jejích hodnotách. Zároveň je ovšem Hájek vzdálen názoru jiného předního britského bohemisty Roberta Pynsenta. Ten byl upoután několika okrajovými dobovými zjevy, jako byli Václav Dušek či Ludvík Němec, a neváhal tvrdit, že představitelé prózy sedmdesátých a osmdesátých let překročili stereotypy předchozích desetiletí, že se vyznačují kritickým postojem k současnosti a jsou významnější než Kundera nebo Škvorecký. Igor Hájek na začátku devadesátých let naopak shrnuje: „...mnozí oficiálně vydávaní autoři se pokoušeli zamaskovat nedostatek občanské i umělecké odvahy detailním popisem či spíše nudným záznamem negativních aspektů každodenního života. Tento postoj se na první pohled mohl jevit jako odvážný, ba přímo provokativní; ve skutečnosti však neměl se společenskou kritikou nic společného, protože postrádal analytickou hloubku. Dotyční autoři pouze brouzdali po povrchu a velice přitom dbali na to, aby se pohybovali jen v rámci vytyčených mezí.“ (s. 126) Na druhé straně však podle Hájka ani autentičnost mnoha zakázaných autorů, kteří popisovali své konflikty s režimem, nepředstavovala sama o sobě literární hodnotu. Často byla totiž mnohomluvná a chyběla jí přitažlivost.

Jiným dokladem Hájkovy věcnosti, která se vždy opírá o ukazatele textu, je stať o Óndrovi Łysohorském (1905–1989), poněkud kuriózním literárním zjevu, básníku, který chtěl být nástupcem Petra Bezruče, psal hornoostravským dialektem s některými polonismy a domníval se, že svým dílem probudí k životu utiskovaný lašský národ. Vzbudil pozornost F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka, za války, kterou strávil v Sovětském svazu, prosazoval svou ideu lašské samostatnosti dokonce u Stalina. Dostal se však do konfliktu s vedoucími představiteli československých komunistů, Nejedlým a Kopeckým, a po návratu do Československa byly jeho publikační možnosti omezené. Ostatně ani jeho vize samostatného Lašska nenašla prakticky žádný ohlas. Právě Óndra Łysohorský bývá v zahraničí často vnímán jako básník, který byl kvůli svému protičeskému zaměření v Československu záměrně potlačován. Igor Hájek střízlivě rekapituluje jeho životní osudy i tvorbu a konstatuje, že „jeho lašsky psané verše stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli...“ (s. 102)

Škoda, že v knize zůstalo několik překladatelských lapsů (v češtině nelze napsat, že se Łysohorský „střetl“ s Václavkem, jestliže jde o spojenectví, ne polemiku; zlí duchové se ne „vymýtají“, ale vymítají) a omylů, o kterých nevíme, zda je připsat autorovi, překladatelce či redakci (Vaculíkova Sekyra nevyšla 1967; na akademických Dějinách české literatury se nezačalo pracovat 1959; publikace proti Arne Novákovi není „leták“, ale brožurka od Františka Buriánka). Jsou to jen detaily. Kniha je zdařilým a potřebným souborem u nás vesměs nedostupných Hájkových studií.

Autor je literární historik.