Můj spolužák Schacht je zvláštní povaha. Sní o tom, že z něho jednou bude muzikant. Říká mi, jak si představuje, že hraje kouzelně na housle, a když se mu podívám na ruce, věřím mu. Rád se směje, ale pak ho zničehonic přepadne jakási roztoužená melancholie, která až neuvěřitelně svědčí jeho výrazu tváře i držení těla. Má úplně bílý obličej a dlouhé štíhlé ruce, jež vyjadřují duševní muka, která nedokážu blíž pojmenovat. Při své vyzáblosti sebou neustále hází a chvíli nevydrží postát nebo posedět v klidu. Je jako neduživá, svéhlavá dívka, také rád trucuje a tím se ještě víc podobá mladé a poněkud rozmazlené ženě. Často se spolu natáhneme u mě v komoře na postel, v šatech a nevyzutí, a kouříme, což je proti předpisům. Schacht si rád hraje na toho, kdo předpisy rád porušuje, a já, jak musím přiznat, nejsem o moc lepší. Když tak vedle sebe ležíme, vyprávíme si skutečné příběhy, příběhy ze života, to znamená všechno, co jsme opravdu zažili, ale mnohem častěji si bohapustě vymýšlíme. Pak se zdá, že se zdi i všechno kolem nás jemně rozezní. Úzká, temná komora se doširoka rozevře, před námi vyvstanou ulice, města, zámky, neznámí lidé a krajiny, a my hromujeme i šeptáme, řečníme a pláčeme atd. Je hezké si se zasněným Schachtem takhle popovídat. Jako by rozuměl všemu, co říkám, také on tu a tam přidá něco vážnějšího. Pak si postěžuje, a to mám na celé věci nejraději. Rád poslouchám, když si přede mnou někdo stýská. Člověk se pak může na řečníka podívat a mít s ním hluboký, vřelý soucit, a Schacht právě takový soucit vyvolává, je to v něm, i když zrovna neříká nic, co by někoho muselo nutně zarmoutit. Pokud v nějakém jemnocitném člověku přebývá nespokojená touha, touha po něčem krásném a vznešeném, pak u Schachta se zařídila velmi pohodlně. Schacht má duši. Kdo ví, třeba má uměleckou povahu. Svěřil se mi, že je nemocný, a protože nejde zrovna o nějakou slušnou chorobu, naléhal na mě, abych mlčel, a já, abych ho uklidnil, jsem mu to přirozeně na svou čest slíbil. Požádal jsem ho pak, aby mi předmět svého trápení ukázal, ale to ho trochu rozladilo a odvrátil se ke zdi. „Jsi nestyda,“ řekl mi. Často ležíme vedle sebe a nepromluvíme ani slovo. Jednou jsem se odvážil vzít ho jemně za ruku, ale on ji odtáhl a řekl: „Co to děláš za hlouposti? Nech toho.“ – Schacht dává přednost styku se mnou, ne sice zjevně, ale v takovýchto záležitostech není nápadnost nutná. Mám ho vlastně rád a vidím v něm obohacení své existence. Něco takového mu ovšem neříkám. Mluvíme spolu o hloupostech, mnohdy i o vážných věcech, ale vyhýbáme se velkým slovům. Velká krásná slova jsou nudná. Ano, ano, na schůzkách se Schachtem u mě v komoře to vidím názorně: my chovanci ústavu Benjamenta jsme často odsouzeni k takové podivné, nezřídka až půldenní zahálce. Stále se někde krčíme, posedáváme, postáváme nebo ležíme. Se Schachtem si v komoře občas zapálíme pro vlastní potěšení svíčku, což je přísně zakázáno. Ale právě proto nás to baví. Předpisy sem, předpisy tam: svíčky tak krásně, tak tajuplně hoří. A jak vyhlíží tvář mého kamaráda, když ji ozáří jemný, narudlý plamínek! Když vidím hořet svíčky, připadá mi, že jsem bohatý. Čekám, že každou chvíli vejde sluha a podá mi kožich. Je to nesmysl, ale tenhle nesmysl má krásná ústa a usmívá se. Schacht má vlastně hrubé rysy, ale bledost jeho tváří je zjemňuje. Nos má příliš velký, uši také. Ústa má sevřená. Někdy, když se na něho podívám, zdá se mi, že mu muselo být občas v životě dost krušno. Jak miluji lidi, kteří ve mně vyvolávají pocit bolestného zármutku! Je to bratrská láska? Snad ano.
—
Milý Kraus! Stále mě to k němu v myšlenkách táhne. Je na něm dobře vidět, co znamená slovo vzdělání. Na Krause se budou všude, ať přijde kamkoli, dívat jako na užitečného, ale nevzdělaného člověka, ale pro mě je naopak vzdělaný, protože představuje jasně uzavřený, pevný celek. Ano, právě on je tím, co rozumím slovem vzdělání. Kolem Krause to netřepetá a nešelestí okřídlenými vědomostmi, zato v něm spočívá cosi hlubšího a on, on se má o co opřít. Člověk se na něho může spolehnout jen svou duší. Kraus nikdy nikoho nepodvede a neočerní. Vzděláním nazývám především tuto neschopnost žvanit. Kdo žvaní, je pletichář, může to být docela milý člověk, ale jeho slabošský sklon vyžvanit všechno, co mu právě prochází hlavou, z něho dělá sprostého darebu. Kraus se něčeho takového chrání, vždy si nechává něco pro sebe, myslí si, že nemá zapotřebí pořád dokola mluvit, a tím ostatní chrání a šetří je. Tomu říkám vzdělání. Kraus není nijak zvlášť laskavý a často se k lidem svého věku a pohlaví chová hrubě, a právě proto ho mám rád, protože mi to dokazuje, že by nikoho nedokázal surově a bezmyšlenkovitě zradit. Je věrný a slušný ke všem. Protože to je právě ono: z předstírané laskavosti jsou lidé většinou schopni jít a odporným způsobem zhanobit pověst a zničit život svému sousedu, kamarádovi nebo dokonce bratrovi. Kraus toho ví málo, ale nikdy, nikdy není bezmyšlenkovitý, vždy se dobrovolně podřizuje svým vlastním, docela určitým příkazům, a tomu já říkám vzdělání. Tomu, co je na člověku milé a duchaplné. A pak – je toho ještě tolik! To, že je Kraus tak absolutně vzdálen vší sobeckosti a naopak má tak blízko k sebekázni, přimělo podle mě slečnu Benjamentovou, že řekla: „Kraus je dobrý člověk. Je to tak, Jakobe?“ – Ano, je dobrý. Pokud o něho přijdu, vím, že ztratím nekonečně mnoho. A už se teď téměř bojím přít se s Krausem tak rozpustile jako dosud. Chtěl bych se na něho jen dívat, pořád se jen dívat, protože až nás neúprosný osud rozdělí, budu se muset spokojit s pouhou představou.
Teď také rozumím tomu, proč Kraus neoplývá žádnými vnějšími přednostmi ani fyzickými půvaby, proč ho příroda tak znetvořila a udělala z něho trpaslíka. Chce s ním něco, něco s ním zamýšlí, anebo s ním něco zamýšlela hned od počátku? Možná jí byl svou povahou příliš čistý, a proto ho uvrhla do nevzhledné, slabé a nehezké skořápky, aby ho uchránila před zrádnými vnějšími úspěchy. Možná to bylo i jinak, příroda se prostě hněvala a když Krause tvořila, byla na něho zlá. Jak jí teď musí být líto, že se k němu zachovala tak macešsky! Kdo ví? Možná se ze svého nepříliš půvabného arcidílka těší, a měla by k tomu všechny důvody, protože tento ne právě graciézní Kraus je krásnější než nejpůvabnější a nejkrásnější lidé. Neoslňuje nadáním, ale září svého dobrého a nezkaženého srdce, a jeho mnohdy špatné, strohé způsoby a chování jsou možná přes veškerou svou neodmyslitelnou topornost to nejkrásnější, co v lidském chování a způsobech ve společnosti existuje. Ne, úspěch Kraus nebude mít nikdy, ani u žen – těm bude připadat suchopárný a šeredný –, ani ve světě; ten ho mine bez povšimnutí. Bez povšimnutí? Ano, Krause si nikdo nebude vážit, a právě to, že bude žít a nebude požívat úcty ani vážnosti, je nádherné a plánovité a připomíná to Stvořitele. Bůh dává světu Krause a tím mu zároveň předkládá neřešitelnou hádanku. A tu hádanku nikdo nikdy nepochopí, protože vězme: nikdo se nikdy nebude namáhat ji vyřešit, a právě proto je tato krausovská hádanka tak nádherná a hluboká věc: protože se jí nikdo nenamáhá přijít na kloub, protože žádný žijící člověk za tímhle anonymním, nepatrným Krausem nikdy nějaký úkol, nějakou hádanku či jemnější význam nevytuší. Kraus je pravé dílko boží, velké nic, sluha. Leckomu bude připadat nevzdělaný, dobrý tak právě pro nejnevděčnější práce. A hleďme: právě v tom, v tomhle odsudku, se lidé nezmýlí, naopak, budou mít plnou pravdu, protože Kraus, tahle učiněná skromnost, koruna a palác pokory, bude skutečně vykonávat nejnepatrnější práce, protože to dovede a chce. Nezamýšlí nic jiného než pomáhat, poslouchat a sloužit, toho si lidé hned všimnou, a budou ho proto využívat. Právě v tom, že ho budou využívat, spočívá skvoucí, dobrotou a jasem prozářená zlatá božská spravedlnost. Ano, Kraus je obrazem poctivé, dokonale jednotvárné, málomluvné a jednoznačné povahy. Nikdo poctivost tohoto člověka nezpochybní, a proto si ho také nikdo nebude vážit a on se nikdy nedočká úspěchu. Jak půvabné, půvabné, třikrát půvabné mi to připadá! Ach, co bůh stvoří, je plné milosti, obestřené půvabem a duchaplné! Možná si bude někdo myslet, že mluvím přepjatě. Musím se však přiznat, že se spíše krotím. Ne, žádný úspěch, žádná sláva a láska Krausovi nikdy nepokvetou, to je dobře, protože úspěchy vždy neodmyslitelně provázejí roztržitost a laciný pohled na svět. Člověk okamžitě vycítí, vykazuje-li se někdo úspěchy a uznání, protože je na první pohled vidět, jak se utápí a bytní ve svém obézním sebeuspokojení, k nepoznání změněn vinou své nezkrotné ješitnosti v nafouklý balon. Bůh chraň slušného člověka před uznáním davu. Pokud ho nezkazí, jen mu zmátne smysly a zbaví ho sil. Dík, ano. Dík je něco docela jiného. Ale takovému Krausovi nikdo nikdy nepoděkuje, a také to ani není nutné. Jednou za deset let mu možná někdo řekne: „Děkuji, Krausi“, a pak se hloupě, trapně hloupě zasměje. Kraus nikdy nezlajdačí, protože se mu vždycky do cesty postaví nějaké velké, neúprosné překážky. Myslím, že já, já jsem jeden z mála, možná jediný, nebo jsou to možná ještě dva tři lidé, kteří budou vědět, co v Krausovi mají nebo měli. Slečna, ano, t
—
Co se mi to před několika dny zdálo, úplná hrůza! Stal se ze mě zlý a nepřející člověk, proč, to mi sen neprozradil. Hrubý jsem byl od hlavy k patě a jen jsem hromoval, učiněný ukrutník a neotesanec. K tomu ještě tlusťoch, zjevně se utápějící v blahobytu. Na prstech mých neforemných rukou se blyštily prsteny, břich mi přepadával metráky těžkou, ledabylou důstojností. Cítil jsem, že si mohu rozkazovat, jak chci, a oddávat se všelijakým rozmarům. Vedle mě, na bohatě prostřeném stole se skvěly předměty nenasytné touhy po pití a jídle, láhve vína a likérů a nejvybranějších studených pokrmů. Stačilo, abych po nich sáhl, a to jsem také čas od času dělal. Na nožích a vidličkách ulpívaly slzy poražených a zneuctěných nepřátel a do cinkotu skla zaznívaly vzdechy nesčetných nebožáků, ale krůpěje slz mě jen provokovaly k smíchu a sténání zatracených mi znělo jako koncert. Potřeboval jsem ke své hostině hudbu, a měl jsem ji. Zjevně se mi dařily skvělé obchody na úkor jiných, a to mě těšilo jako nic jiného na světě. Ó, jak mě vědomí, že jsem vzal svým bližním půdu pod nohama, blažilo po celém těle! Sáhl jsem po šňůrce a zazvonil. Vstoupil, vlastně vplazil se stařec, byla to životní moudrost, a obtáčela se kolem mých střevíců, aby je zlíbala. A já to tomu stvoření zbavenému vší důstojnosti dovolil. Jen pomyslete: stará zkušenost, dobrá, ušlechtilá zásada: líbal mi nohy. Tomu říkám bohatství. A protože mě to zrovna napadlo, zazvonil jsem znovu, měl jsem cukání, už ani nevím kde, toužil jsem po rafinované změně, a objevila se mladá, ještě nedospělá dívka, rajské políbení pro zpustlíka, jakým jsem byl já. Říkala si dětská nevinnost, pokukovala po biči, který ležel vedle mě, a začala mě skutečně líbat, což mě dokonale probralo. Strach a předčasná zkaženost blýskaly se v sametových očích tohoto dítěte-laně. Když jsem měl dost, opět jsem zazvonil, a vstoupila: životní vážnost, krásný, štíhlý, ale chudý mladík. Byl to jeden z mých lokajů, a já mu rozladěně poručil, aby mi hleděl opatřit tu věc, jak se jí jen říká, aha, už to mám: chuť k práci. Krátce nato vstoupila horlivost, a já si neupřel to potěšení přetáhnout toho dokonalého, urostlého pracanta jednou pořádně bičem přes jeho klidnou, vyčkávající tvář a mohl se přitom smíchy potrhat. Ale tahle svérázná snaživost, zosobněná pracovitost, si to nechala líbit. Přirozeně ledabylým, blahosklonným posuňkem jsem ji přizval, aby si se mnou vypila skleničku vína, a ta hloupá mrcha přikývla a poslušně srkala můj mrzký nápoj. „Běž a dělej pro mě něco!“ řekl jsem, a ona šla. Pak ke mně s pláčem vešla ctnost, pro každého ne ještě úplně zatvrzelého člověka neodolatelně krásná, nádherná ženská bytost. Posadil jsem si ji na klín a vyváděl s ní všelijaké hlouposti. Když jsem ji oloupil o její nenahraditelný poklad, o ideál, s posměchem jsem ji vyhnal, a pak jsem pískl a objevil se samotný bůh. Zvolal jsem: „Cože? Ty taky?“ a celý zalitý potem jsem se probudil. – Jak jsem byl šťastný, že to byl jen sen! Můj bože, stále smím doufat, že ze mě jednoho dne ještě něco bude. Jak ve snu všechno hraničí se šílenstvím! Kdybych to vyprávěl Krausovi, ten by zíral!
Přeložil Radovan Charvát.
Galerie
Lucian Freud, narozený 1922, vnuk slavného psychoanalytika Sigmunda Freuda, reaguje na triumf abstrakce po druhé světové válce přimknutím k figurativnímu malířství. Freudovy podobizny nejdřív představují izolované postavy bez rekvizit v neurčitém prostoru. Později k portrétovaným ve svých dílech přidává předměty a konkrétní interiér, který posouvá význam obrazu.
Díla ze čtyřicátých let jsou charakteristická linií, která přesně ohraničuje postavy. Pozdější portréty jsou vymodelovány světlem a stínem, a jsou tak mnohem plastičtější. Získávají vnitřní dramatičnost. Freud se stejně jako jeho přítel Francis Bacon snaží zachytit pravou osobnost portrétovaného. Umělec své spoutání realismem obhajuje: „Když maluji podle modelu, nevnímám žádná omezení. Právě naopak, cítím se mnohem nezávislejší a mohu si dovolit určitou svobodu, kterou by mi tyranie paměti znemožnila.“
Freudovy nahé postavy žen a mužů jsou zbavením oděvu zároveň zbaveny své společenské příslušnosti. Jsou zde jen samy za sebe, stejně jako osoby v civilním oblečení, které jsou však umístěny v prázdném či poloprázdném interiéru, kde nic nenapoví jejich profesi či postavení. Umělec sleduje jedinečnost každého člověka, jeho touhy, smutky, nudu, osamělost. Jde mu o prostý postoj a vzhled. Dokonce i figurální kompozice ze dvou i více postav ukazují seskupení jednotlivců, kde si každý nese svůj vlastní osud.
Malířovu štětci neunikla ani jeho vlastní osobnost. Konfrontace s obrazem v zrcadle se objevuje v mnoha autoportrétech. Je to zároveň konfrontace s časem a jeho plynutím. Stejně jako u portrétů je dalek idealismu: „Vždy jsem pohrdal ‚krásným malířstvím‘ a ‚jemností malířského štětce‘. Vím, že moje pojetí portrétu pramení z nespokojenosti s portréty, jež připomínaly lidi. Přál jsem si, aby moje portréty byly lidmi, a ne aby byly jako lidé. Nezajímá mne vzhled postavy, která mi pózuje, chci ji samotnou. Nechci se – jako mim – omezit na pouhý vzhled nebo zdání: chci ztělesnit postavu, jak to dělá herec. Pokud jde o mne, domnívám se, že již samotný malířský pigment je postavou. Chci, aby u mne fungoval, tak jako tělo.“
Ľuba Portelová
V americkém vydání souboru krátkých próz Selected Stories (Vybrané povídky, 1982) napsala v předmluvě Walserova velká obdivovatelka Susan Sontagová: „Mou nejoblíbenější Walserovou knihou je Jakob von Gunten, protože v něm jsou muzikálnost a volný proud psaní nejméně svazovány dějem… Ve Walserových románech je člověk stále uvnitř hlavy, ale tento vesmír a toto zoufalství jsou na hony vzdálené veškerému egocentrismu. Jsou nabité vášní – vědomím tvůrčích sil života, vědomím smutku, který je nám všem společný. ‚O jakých lidech to vlastně přemýšlím?’ ptá se Walser v jedné ze svých povídek. ‚O sobě, o tobě, o našich malých, bezvýznamných nadvládách, o svobodě, která žádnou svobodou není, o nesvobodě, kterou nikdo nebere vážně, o ničitelích, kteří si nenechají ujít příležitost k dobrému žertu, o zdevastovaných lidech?’ Walserovy ctnosti jsou přednostmi dospělé, civilizované povahy. Je to spisovatel, který proniká do lidských srdcí.“
Líčením pocitů odcizení, miniaturními charakterovými studiemi a živými snovými prožitky se román Jakob von Gunten blíží povídkám Franze Kafky. Elév ústavu pro výchovu sluhů Benjamenta Jakob vypráví o složité síti vnitřních vztahů, o svém umělecky úspěšném bratrovi, o kritickém obdivu k představenému a své náklonnosti k jeho sestře. Odcizení světu a touha být v něm jen čímsi bezvýznamným se u Walsera na rozdíl od Kafky často pojí s vlídnějším přitakáním světu.
Švýcarský spisovatel Robert Walser se narodil roku 1878 v Bielu. V předválečném Berlíně napsal romány Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907), Pomocník (Der Gehülfe, 1908) a Jakob von Gunten (1909). Po návratu do Bielu se věnoval kratším textům a napsal řadu půvabných miniatur. S lehkou ironií, o to však vážněji se postupně začal rozcházet se světem zdánlivých hodnot. Stále více se uzavíral do sebe, přestože se těšil uznání takových literátů, jako byli Morgenstern, Kafka, Musil nebo Hesse. Roku 1921 odešel do Bernu a po hlubokých depresích byl v březnu 1930 přijat na zbytek života do léčebného ústavu. Zemřel v roce 1956 v appenzellském Herisau. Z této doby existuje záznam jeho procházek s Carlem Seeligem (Putování s Robertem Walserem, 1957). Souborné třináctisvazkové vydání bylo dokončeno až roku 1975, Zápisky tužkou (Aus dem Bleistiftgebiet, tzv. mikrogramy, 1924–32) byly dešifrovány až v 90. letech (mj. Loupežník, Der Räuber, 1925). Dílo Roberta Walsera je uznáváno v celém světě jako jeden z nejsvébytnějších projevů moderní německy psané literatury.
Radovan Charvát
Román Jakob von Gunten vyjde v nakladatelství OPUS – Kristina Mědílková.