Luboš Andršt oslavil koncertem v divadle Archa pětadvacet let své profesionální dráhy. Na jednom pódiu se sešel s Michalem Prokopem, Petrem Lipou, Janem Hrubým, Gumou Kulhánkem a bubeníkem Ernem Šedivým. A ta horečka? Nepředbíhejme.
Koncert otevřela aktuální sestava Andrštova bluesbandu, s americkou zpěvačkou Reesie Davis v čele. Jejich krátký set dokázal rozhýbat publikum již od prvních taktů. Zpěvačka má velmi osobitý a nezaměnitelný hlas, který se výborně pojí se soundem kapely. Zásluhu na okamžitém oživení obecenstva měla kromě výkonu zpěvačky a precizní a energické Andrštovy hry i výborná rytmika, která celému tělesu dodávala drive. Bubeník Pavel Razím dovede velmi citlivě doprovázet, spolu s basistou Wimpym Tichotou hrají velmi dynamicky a poskytují tak kapelníkovi pevný a přesně šlapající fundament. K tomu připočtěte hammondy Jana Kořínka a získáte kapelu s obrovským výrazovým potenciálem. Po čtyřech skladbách se na pódiu objevují Michal Prokop, Erno Šedivý a Guma Kulhánek. „Čím jsme starší, tím méně bazírujeme na žánrech, takže teď narušíme tok bluesových dvanáctek a zahrajeme jednu z prvních Lubošových věcí, kterou jsme nahráli s Framus Five,“ uvádí vystoupení Prokop. Po skladbě Noc je můj den přichází houslista Jan Hrubý a spolu s Prokopem a Andrštem hrají v akustickém triu jemnou, přesto však tepající skladbu Déšť a svádějí Bitvu o Karlův most. Bitvu zde svedl i zvukař, který včas nezareagoval na změnu sestavy a nepovedlo se mu tyto dva koncertní segmenty dynamicky odlišit, zřejmě si příliš vzal k srdci Andrštovu tezi, že „potichu to nikoho nezajímá“. Škoda, na pódiu se pánové bavili, došlo i na několik citací, ať klasické hudby nebo standardů.
A pak to přišlo. Pocta původnímu Blues Bandu, od jehož založení uplynulo ono čtvrtstoletí. Guma Kulhánek, Ondřej Konrád a Peter Lipa, k tomu Pavel Razím a klávesista Jan Kořínek. Šťavnaté, ba masité blues, výborné chorusy. Fascinující je hra Gumy Kulhánka – způsob, jakým se mazlí s každým tónem, jak basa zařezává jednotlivé čtvrtky! Po půldruhé hodině se z pódia stále valí spousta energie a hudby, publikum aplauduje, leč lid již netancuje tak energicky jako na začátku. Dramaturgická chybička se vloudila v podobě absentující přestávky. K jubileu přišla pogratulovat i Marta Kubišová, funky groove Legendy vyzněl výborně, dokonce tak, že bylo možno odpustit další dramaturgický úlet – invazi Zvonkových lidí. Tahle skladba se přeci jen hodí trochu jinam, i když je fakt, že se Andršt s Kubišovou na začátku devadesátých let na pódiu potkával. „Předzávěr“ koncertu patřil opět aktuální Andrštově sestavě. Všichni hudebníci, zpěváky nevyjímaje, podávali výborné výkony, před Andrštem smekám – tři hodiny dokázal na pódiu udržet atmosféru, hrát s plným nasazením a přitom velmi precizně. Program vygradoval, jak jinak, „monstrkoncertem“, při kterém se na pódiu objevili prakticky všichni muzikanti a zpěváckou štafetu symbolicky přebrali Lipa s Prokopem. „Je to hrozně profláklá věc, ale nás pořád baví,“ uvedl Lipa skladbu Hoochi Koochi mana a sálem už se neslo proroctví, jež dala stará cikánka bluesmanově matce.
Konečná bilance? Skvělá atmosféra, vrcholná muzikalita, nadstandardní zvuk (kromě excesu s akustickým triem), poměrně slušná kompozice večera. Blues je navíc vyloženě klubovou hudbou, kapele se však přesto podařilo vytvořit v sále pseudoklubovou intimitu, která dovedla rozhýbat i vyčerpat. Není divu, že se k mé přecházené chřipce přidala nejen hudební horečka.
Autor je hudební publicista.