Zpráva z kolokvia se zvláštním a lákavým tématem Chůze (Praha 18. 10. 2005) může být jistým navázáním na text Tomáše Glance o chůzi po ulicích současné Moskvy, otištěný v A2 č. 0.
V úvodním příspěvku Číslo a chůze Zdeňka Neubauera (přečetla Marie Langerová) byla chůze představena jako jedna ze zakládajících antropologických, eidetických kategorií lidského vnímání a rozvrhování prostoru a zkušenosti. Pak Roman Prahl (Procházka krajinnou zahradou) stočil pozornost posluchačů na kulturní a společenskou odlišnost romantického konceptu poutnictví či toulky a osvícensko-biedermeierovské „instituce“ procházky coby společensky legalizovaného oddechu. Upozornil, že koncept krajinné zahrady (jako jisté formy inscenované přírody), šířící se od konce osmnáctého století z Anglie, spadá primárně do okruhu osvícenského sentimentalismu, nikoli romantismu. Konstatoval, že čas v krajinné zahradě byl málokdy tráven o samotě, naopak samotný chodcův pohyb krajinnou zahradou vykazoval silné rysy inscenovanosti a divadelnosti. Tato inscenace sebeprožívání byla podporována kompozicí perspektivně divadelního uspořádání zahrad, kde pohyb nabýval nutně „afektovaného“, takřka tanečního charakteru: chodec na procházce byl střídáním panoramatických průhledů vybízen otáčet se v pravidelných intervalech zpět v obdivných pohledech na spatřenou krajinu. Prahl poukázal i na určitý „metafyzický“ program plánu krajinné zahrady, kdy je oproti shora, geometricky rýsovanému projektu zahrady předestřena chodci na procházce spleť cest, implikující svobodné, individuální rozhodnutí.
Daniela Hodrová své vystoupení Chůze mezi hlavami věnovala tématu, jež sleduje a promýšlí delší dobu, tématu textu města. Ve své přednášce odhalila či znovuobjevila pozapomenutou, nepostřehnutou tvář a texturu fasády pražských domů. S odkazem na Lévinasovu myšlenku setkání s tváří Druhého se tázala, zda a jakým způsobem může dojít k setkání s mlčenlivými hlavami ornamentálních maskaronů, kteří nepovšimnuti spí svůj kamenný, či spíše štukový spánek na fasádách historizujících, neorenesančních a secesních činžovních domů. Charakteru znaku a textu může potenciálně nabýt síť či pole nejrůznějších jevů. Zde se pro Hodrovou textem stala mapa souřadnic vytyčených trajektorií naší chůze městem. Podle Hodrové takový text může být stejně závažným sdělením, jako jsou odpovědi knihy I-ťing na naši momentální situaci. Hodrová si všímala, že přestože je ztvárnění masek na fasádách domů měšťansky umírněné, hlavy si stále uchovávají zneklidňující ambivalentní, polymorfní gorgónovité, androgynní či napůl zvířecí vzezření, odkazující k ikonografii středověkých katedrál, antického pantheonu (Hermés, Dionýsos, Pan) či třeba ke keltskému kultu hlav. Teatrální povaha těchto masek obsahuje i prvky literárnosti či skryté příběhovosti. Otázka, kterou si Hodrová kladla, zní, o jaký příběh se tu jedná: o příběh domu, obyvatel, města, naší chůze, života, obecně lidských archetypálních traumat? Pozorovatelka závěrem poznamenala, že řád vědomí odehrávající se v pravidelné ploše a geometrii domu je komplementárně doplněn tekutou, konvexně konkávní nepravidelností (či jinou pravidelností) ornamentální výzdoby jeho fasády. Svou úvahou myslím úspěšně vytrhla posluchače z automatizované nevšímavosti vůči každodenně viděnému a odkryla nám pozoruhodnou dimenzi textu města, v níž otevřená ústa štukových hlav mlčky vyprávějí mytologický příběh města jako živoucího organismu.
Zdeněk Hrbata (Jít a vidět, rytmus pohybu a metamorfózy psaní) se zamýšlel nad chůzí jako kulturní praxí a jejími třemi možnými literárními konfiguracemi. U Rousseauova pozdního textu Snění samotářského chodce zmínil filosofův postřeh, že chůze umožňuje přístup k detailu bezděčné reflexe, k němuž úporné myšlení nedospívá. Konstatoval, že Rousseauův preromantický koncept chůze je pevně svázáná s osvícenským encyklopedismem: Rousseau při svých procházkách neopomene sbírat rostliny a řadit je do herbáře. Takto vzniklý herbář je však stejně tak prostorem stratifikace jako imaginace. Je herbářem, ale i deníkem a archivem metonymicky uchovávajícím obrazy, představy a vzpomínky, které k autorovi při chůzi přírodou „přicházely“. Druhou literární konfigurací chůze, již přednášející představil, je romantické umění či patos chůze. Tento topos chůze, reprezentovaný figurami věčných poutníků, Ahasverů, je romantickým projektem náročnějším než procházka. Hrbata se postupně zaměřil na jednotlivé literáty, filosofy i výtvarníky, kteří fenomén chůze ve své tvorbě výrazně tematizovali. Prostřednictvím jeho výkladu se posluchači mohli setkat s německým romantickým malířem Casparem Davidem Friedrichem, americkým myslitelem Henrym Davidem Thoreauem, Karlem Hynkem Máchou či Victorem Hugem. Konečně jako třetí konfiguraci připomněl poněkud anekdotickou transformaci chůze do zcela profánního, standardizovaného, psychofyziologicky prospěšného konceptu zdravovědy, jak ji prezentuje ve svém spisku Turistický katechismus Jiří Guth Jarkovský. Každý z načrtnutých konceptů je možné v praxi vyzkoušet, nechceme-li prochodit život s hlavou sklopenou.
Kolokvium o chůzi uzavřelo tříletý projekt Text v pohybu, pořádaný oddělením poetiky textu ÚČL AV ČR. Šlo o sérii pěti interdisciplinárních diskusních setkání věnovaných literárnímu textu v kontextu jiných, široce sémioticky chápaných kulturních textů. Cyklus byl započat kolokviem, jež se odehrálo ve znamení sebereflexe toho, co čtení literárního textu i psaní literárněvědného metatextu znamená, druhé se zabývalo vztahem literárního textu a textu filosofického, třetí styčnými plochami mezi lingvistikou, sémiotikou a literární estetikou a čtvrté mezioborově pojatým tématem Čára a linie ve výtvarném umění a literatuře. K otevřenému charakteru kolokvií přispěla skutečnost, že značný důraz byl kladen na následnou společnou diskusi, která byla vždy zaznamenána a časopisecky přetiskována spolu s texty příspěvků. Setkání mimo jiné ukázala, že přinejmenším stejně důležitou roli jako jednotliví přednášející hrají v myšlenkové interakci i vnímaví a aktivně reagující posluchači. Nic samozřejmého, bohužel.
Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.