Günteru Grassovi se podařilo ukrást jedno otřepané rčení: v Německu už přes týden neplatí, že není nic staršího než včerejší noviny. Následky Grassova přiznání, že byl na konci druhé světové války ve svých 17 letech členem elitních jednotek SS, stárnou mnohem rychleji. O krátkou rekonstrukci tohoto překotného vývoje se můžeme pokusit jedině u vědomí toho, že údaje v tomto textu budou v době jeho četby překryty neprodyšnou vrstvou dalších vyjádření, jejich zpochybnění a zpochybnění těchto zpochybnění.
Všechno začalo předminulý pátek rozšířením informace o Grassově přiznání pro sobotní vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung. Redaktoři listu mluví s „autorem Plechového bubínku“ o jeho připravované vzpomínkové knize Beim Häuten der Zwiebel (Když se loupe cibule), ve které Grass poprvé na své působení v SS veřejně vzpomíná. Na otázku, proč s tím přichází až teď, odpovídá: „Tísnilo mě to. Moje mlčení po celá ta léta patří k důvodům, proč jsem tuhle knihu napsal. Muselo to ven, konečně.“ Prostor mezi otázkou „proč až teď?“ a takto formulovanou odpovědí zapůsobil jako zázračné hnojivo na záhon kulturních komentátorů.
Řada z nich má za to, že Grassovo přiznání přichází pozdě. Historik Michael Wolffsohn rychle reaguje v internetových novinách Netzeitung hned v sobotu ráno – podle něj Grass propásl svou příležitost k včasnému přiznání v dubnu roku 1985, kdy se vedla debata o tom, zda má Helmut Kohl společně s Ronaldem Reaganem při 40. výročí konce druhé světové války navštívit hřbitov, kde leží také příslušníci jednotek SS. Když tak nakonec učinili, bylo jim to tehdy vytýkáno jako krok k rehabilitaci SS. A „morální instance GG“ tehdy mlčela podle Wolffsohna proto, že Kohl měl v Grassových očích špatnou stranickou legitimaci a Reagan ideologii. Grassův životopisec Michael Jürgs se cítí „osobně zklamán“ – i on má Grassovo přiznání za konec „morální instance“ – a literární kritik Hellmuth Karasek dokonce přichází s vysvětlením pro Grassovo šedesátileté mlčení: kdyby prý promluvil dřív, připravil by se o Nobelovu cenu. Největšího pragmatika však z Grasse dělá spisovatel Klaus Theweleit společně s Ústřední radou Židů v Německu – podle nich jde prostě o reklamní tah.
Nic nového
Zatímco se pod tíhou reakcí sám Grass začíná cítit pronásledován coby „zrůda“ (Unperson) a nakladatelství Steidl ohlašuje, že knihu vydá už 15. srpna namísto 1. září, ozývá se několik hlasů na podporu Grassova kroku – mezi nimi například spisovatel Martin Walser nebo germanista Walter Jens, podle nějž Grass dokonce „zvolil správný čas“.
Jenže jak Walter Jens, tak „správný čas“ mají svůj vlastní háček. Předně: sám Jens patří mezi německé intelektuály, jejichž (údajně „vynucené“) členství v NSDAP vešlo ve známost teprve nedávno a rozhodně ne jejich vlastním přičiněním. A na druhé straně – jak se ukáže až v několikátém sledu současného grassovského běsnění, členství v jednotkách SS Grass nejen přiznal už při svém americkém zajetí v roce 1945, on je dokonce ani nezamlčoval v některých soukromých rozhovorech, jak potvrdil časopisu Spiegel rakouský básník židovského původu Robert Schindel, který současnou kritiku vůči Grassovi neváhal označit za „výraz ubohosti“.
Je tedy postoj Güntera Grasse zbabělý, vypočítavý, nebo prostě – lidský? Literární kritik Süddeutsche Zeitung Gustav Seibt velmi trefně poznamenává, že na Grassově přiznání vlastně není mnoho nového: o svém mladickém poblouznění nacistickou ideologií se za svůj život zmínil nesčetněkrát, a jako šok teď působí zejména ono spojení „jednotky SS“. Pro jistotu připomeňme ještě, co přesně Günter Grass přiznal: v 15 letech se dobrovolně přihlásil k námořnictvu. Adolescent, který chtěl od rodiny uniknout k ponorkám, nebyl přijat pro svůj nízký věk. Za necelé dva roky byl tento přihlášený dobrovolník povolán – a nyní už si ani nevzpomíná, kdy zjistil, že se jedná právě o jednotky SS. Už tento sled událostí by leckomu stačil k sebeospravedlnění – ale Günter Grass se i tak styděl natolik, že o tom až doteď nedokázal veřejně promluvit. Že „to“ teď „muselo ven“, se pod tímto zorným úhlem nejeví jako postoj „pouze lidský“, nýbrž jako postoj statečný, který byl Grassovi ostatně vlastní po celou poválečnou dobu jak v uměleckém, tak v občanském životě. Frontální útok, který nyní Grass zažívá a kterému se mohl pohodlně vyhnout dalším mlčením, to jen dosvědčuje.
Vraťte nám Grasse
A ještě něco reakce dosvědčují – ne však o Grassovi, ale o německé kulturní veřejnosti, na jejímž většinovém postoji je zarážející právě to, jak trpí tou domnělou ztrátou oné „morální instance“. Úkornost, s jakou bere Grassovo přiznání – nikoliv sám „prohřešek“! –, působí, jako by se sama zklamala ve svých iluzích. Jako by se Grass nejvíc prohřešil tím, že se opovážil sáhnout na Grasse vybájeného, do nějž bylo možno projektovat novou morálku poválečného Německa. Tak ovšem získává Grassovo přiznání ještě další kvalitu: tímto „sebeodsvěcením“ znovu – tak jako ve svých knihách – ukázal, že za svou morální čistotu si musí především každý zodpovídat sám. Když už nic jiného, dává nám ona epizoda z Grassova života nahlédnout tam, kde se k takovému poznání dá přijít.
Otázka, zda to přiznání přece jenom nepřišlo pozdě, tu ovšem zůstává. Podobně jako otázka, zda by dřívější přiznání neznemožnilo Grassovi v daném čase a prostředí vytvořit dílo, které za sebou zanechal a které se dotýká právě toho, co se proti němu nyní obrací. Možná si tak budeme muset vystačit s odpovědí pouze polovičatou: pozdě nemusí znamenat příliš pozdě.
Autor je redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav!.
Reakci na případ Grass vybranou z polského tisku přinášíme zde: Wałęsa ve smečce náhončích