Růžový závoj sžíravého pesimismu

Ústřední tezí knihy Johna Graye by mohla být věta, že „lidské znalosti rostou, avšak lidské zvíře zůstává stejné“. Což bude asi pravda. Gray tím ale nesděluje nic nového. Říká to ovšem stylem, který nepochybně zaujme snáze než o poznání sušší styl jiných, kteří říkali nebo říkají totéž – že víra v technologický pokrok, který spasí lidstvo nejen před hladem a nemocemi, ale také z něho učiní lepší bytosti, se zrodila v konkrétních společenských podmínkách a je jejich plodem. Nejde o ověřenou a snad ani ověřitelnou vědeckou hypotézu, ale zkrátka a dobře o víru.

Gray píše líbivě, protože se rozhohňuje, má břitký jazyk a umí jím zasáhnout. Kdo však bude číst pozorně, bohužel snadno zjistí, že je to břitkost poněkud laciná. Neopírá se totiž o vědomosti, ale spíše o jejich nedostatek. Díky tomu může přehánět, žonglovat po libosti s bombastickými přívlastky i kategorickými tvrzeními.

Fakt, že je profesorem na věhlasné London School of Economics, jeho knize na hodnotě nepřidá, spíš příliš nelichotí dotyčné škole. Gray žije v Oxfordu a zásadně prý odmítá poskytovat biografické údaje o své osobě. Možná ale, že mu oxfordské uličky poněkud brání v rozhledu. Občas se dokonce zdá, že se ani neumí podívat na mapu (výstavba mamutích přehrad na Sibiři by zatopila rozsáhlá území, ale „většinu Sibiře“?). Proti bludné víře v pokrok staví Gray blud nevyhnutelného zápasu o zdroje, ale i zde ho vede jen slepá víra. „V Perském zálivu a ve střední Asii, v Africe a v Jihočínském moři vidíme národy zatažené do nových bojů. Jsou to bitvy o kontrolu nad vzácnými zdroji,“ píše. V Jihočínském moři se ale nebojuje, a i když v Perském zálivu ano, připsat to jednoduše jen snaze o kontrolu nedostatkové ropy v malthusiánském smyslu je dost zavádějící. Ve střední Asii se o zdroje neválčí vůbec – nepočítáme-li boj o podíl na zisku z dopravy opia. Proti víře o nápravě člověka pokrokem staví Gray víru o zkažených lidských bytostech. Proti americkému mýtu o tom, že zlo lze porazit, staví mýtus o věčném zápasu dobra a zla. Avšak rozhodovat se mezi takovými názory je asi totéž jako volit mezi vírou v jednorázové a opakované stvoření světa. Kdokoli může ve zlo svobodně věřit, k podstatě pochopení zlých skutků ho to ale neposune. Svět není Gotham, kde Batman zápasí s Jokerem. Hitlera, Stalina či Saddáma nevedlo potěšení z páchání zla, ale – jakkoli to zní absurdně – možná přesvědčení, že konají dobrou věc. Gray si něco takového nepřipouští, nejspíš proto, že ho to vůbec nenapadne.

Gray také nesbírá a neanalyzuje informace, stačí mu střípky z druhé ruky. Ví předem, jak je interpretovat: v duchu má jasno, a tak mu hezky zapadají do skládačky. Nepřekvapuje, že jeho popisy situací hýří silnými slovy, například když píše o „velké hře v Kaspické oblasti“ nebo o silách OSN „držících na uzdě“ konflikt na Kypru, protože zjevně neví nic ani o konfliktu v Severním Irsku, který má tak­říkajíc na dosah. Ke cti je mu třeba připsat, že není ideologický a své rétorické údery zasazuje podle zásady „padni komu padni“: křesťanství vytýká vynález přesvědčení o nadřazenosti člověka nad zvířaty, ale chválí je za pochopení toho, že lidé mají hluboce zakořeněnou zvláštní zálibu ve zlu. Je ironický, ale v jeho textech nějak schází pokora. Jeho povzdech nad tím, jak můžeme chtít usměrňovat biotechnologii, když se nepodařilo zabránit ani šíření zbraní hromadného ničení, by nás mohl vést k hlubšímu zamyšlení, kdyby nebyl pouhou předpovědí nevyhnutelného budoucího Armageddonu. Sžíravý tón je natolik součástí Grayova projevu, že si nemůžeme být jisti, zda něco myslí skutečně ironicky, nebo naopak vážně – například pasáž, v níž obhajuje mučení zadržených teroristů.

Autor není ve skutečnosti myslitel ani vědec. Je jedním z posledních významných představitelů tradice anglické politické rétoriky a pamfletismu, jež se zrodily koncem 17. století. Není proto divu, že mnoho jeho rétorických cvičení zahrnutých do této knihy se zabývá i Británií. Postřeh, že britští konzervativci nahrávají svým polovičatým postojem ve věci integrace Británie do EU tomu, že se Británie bude k Unii stále přibližovat, je zajisté vtipný, vychází však z víry, že Británie a Evropa jsou dva oddělené pojmy a musí jimi zůstat. Ironizuje snahu EU hrát roli důstojného partnera – i oponenta – Americe, ale beze stopy ironie pokládá Británii za partnera či oponenta adekvátního svým významem zbytku EU, či dokonce jej převyšujícího. Nepochybuje, že plná integrace do EU bude znamenat, že se Británie stane srdcem Evropy a ostatní země ji budou muset nevyhnutelně napodobit (například převzetím jejího modelu veřejných služeb, jakkoli to bude „obtížný a dlouho­trvající proces, protože to bude znamenat zničení služeb pro uživatele nesrovnatelně přátelštějších...“). Skrývá-li se v tomto tvrzení i jiných podobných ironie, je těžké se jí dopátrat. Mnohem spíše se zdá, že je Gray o svých proklamacích skutečně přesvědčen. Je lidským evolučním dědictvím, že si kdejaká skupina myslí, že je pupkem všehomíra; proč si o tom ale číst zrovna v britském podání?

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.