„Děkuji pěkně za pozvání na tuto vaši slavnost. (…) Literáti se stejně jako my všichni pohybují na trhu. A nejspravedlivější cenu uděluje vždy jen čtenář.“ Takto novátorsky loni promluvil prezident Klaus, když zavítal do Míčovny Pražského hradu, kde se už tradičně předávaly státní ceny za literaturu a překlad. Prezidentova slova jsou mocná a trh je také mocný. Literární ceny se letos z Míčovny přesunuly od Hradu dále, do Českého muzea hudby, a loňská rozpačitá a ne zcela upřímná uctivost mezi vysokými státními úředníky a literární elitou se letos, snad podle situace na burze, změnila. Přesněji řečeno zmizela. Nastoupil nezájem, zaprášená provinční estetika a nuda. Nuda hluboká. Komentáře v tisku se omezují na letmé úvahy o zrušení ceny.
Loni se také ještě špitalo, že ministr kultury Pavel Dostál chce dostat literaturu do povědomí veřejnosti dryáčnickými postupy. Líbilo by se mu například, kdyby nominovaní seděli na pódiu a do poslední chvíle nevěděli, kdo zvítězí. Lidé kolem literatury se ubránili, ale mám podezření, že se jim nyní po těch nápadech stýská. Byl to zvláštní, ale upřímný projev zájmu.
Stejně tak prezidentova přítomnost a přece jen pár slov o lásce státu k literatuře, o čtení a tak podobně – co si kdo myslel, že se sluší, jsou dnes minulostí. Letos jsem poprvé vyposlechla tak ucelenou a nerušenou začátečnickou lekci rétoriky pro úředníky. Vážený pane ministře, vážení hosté, milí spisovatelé a překladatelé, chci poděkovat vám všem a hlavně panu ministrovi, chci říct, že jsem strašně rád, že mohu stát na tomto pódiu v tomto krásném muzeu plném umění a je mi velkou ctí být tady spolu s vámi, opakuji, řečnění není mou předností, přesto, jak říkám, budu stručný, a je mi to ctí, neboť jsem velmi potěšen, čtení bylo pro mě vždy velkým zážitkem a mně je ctí vidět tady v řadách tak významné tváře, skromnou čeládku, která v době inflace slova tvoří cosi smysluplného… To samozřejmě není citát, nýbrž esence projevů na slavnosti umělců slova. Pro hosty z velvyslanectví se to překládalo do angličtiny.
Ve Frankfurtu byl právě knižní veletrh, který odčerpal mnoho potenciálních posluchačů, a v novinách vyšly už ráno výsledky, tudíž zvědavost odpoledne 24. října taky nikoho nepřitáhla. Scvrkla se i ustálená skupina kulturních zpravodajů. Slavnostní ráz pak nemohl zachránit ani velebný prostor muzea, kdysi barokního kostela sv. Maří Magdalény, odsvěceného a upraveného v pseudoklasicistním stylu. Na bílých ochozech se líně procházeli dva fotografové, vzdálený prosklený strop pomalu šedl houstnoucím podvečerem a nekonečné hudební vložky jazzu v matfyzáckém pojetí spolu se slovními repeticemi uspávaly řadu za řadou.
Nejprve se předávaly ceny za překladatelské dílo. Filmové medailony nominovaných, Ludmily Duškové, Františka Fröhlicha a Pavly Lidmilové, připomněly éru Světové literatury. Letošní laureátka ceny za překladatelské dílo Pavla Lidmilová jako jedna z mála (ze dvou) považovala chvíli na pódiu za příležitost říct něco užitečného. Podtrhla význam „své“, portugalské literatury, připomněla, jak jsou důležité finanční podpory překladů i pro ty, kdo je poskytují, a naznačila, že okrajová anketní odpověď ministra kultury na otázku, co čte, má dopad a má se s tím počítat. Pokud stát nechce podporu své literatury pojímat systematicky, je třeba bojovat o každou píď území. A to šik českých překladatelů doposud nezapomněl. Předseda překladatelské poroty Jiří Našinec v laudatiu ocenil výrazově cudný naturel překladatelky, který charakterizoval citátem z Fernanda Pessoy: „Abys byl velký, buď naprostý: nic svého nepřepínej a ani nevylučuj./ Buď celý ve všem. Vlož vždy vše, co jsi,/ do nejmenšího, co v tu chvíli děláš./ V každém jezeře přece celá luna/ září, neboť žije ve výši.“
Cena byla Pavle Lidmilové udělena také za cit pro objevování hodnot. Výběr a prezentace překládaných autorů je výraznou stránkou překladatelské práce, právě překlady mají vliv na literární klima v malé zemi, na naši literaturu, to je třeba opakovat pořád dokola. Vágně to ve svém expozé připomněl i loňský nositel spisovatelské ceny Pavel Brycz. Tentokrát nemluvný ministr V. Jandák předal cenu, dvakrát políbil paní Lidmilové ruku, a už se předávaly ceny za literaturu. Nominováni byli Michal Ajvaz (letošní nositel Seifertovy ceny), Vladislav Zadrobílek (D. Ž. Bor) a Edgar Dutka. Laureát E. Dutka pochválil porotu, že si všimla, jak ve své knize překonal sám sebe, a stočil řeč na obálku s penězi. Tím vystihl význam celé akce. Spisovatelská porota už loni začala upouštět od hodnocení literárního díla jako životního konceptu a soustředí se na jednotlivé knihy. Edgar Dutka dostal cenu za prózu Slečno, ras přichází, v níž „objevil tradici zvířecího eposu“. Jde o dynamický a ironický (psí) monolog, pojatý jako působivá metafora lidského života. Dutka se v něm mj. dotýká tematiky emigrace (věčné vykořeněnosti, samoty a ceny svobody). Slova o autorské cudnosti mohla zaznít i v jeho případě.
Stání ceny v Česku nikdy nikdo nepřeceňoval a jejich současná podoba jen ilustruje známá a zřetelná fakta: za prvé, výsadní postavení literatury v uměleckých oborech se udržuje už jen ve školních osnovách, za druhé, rozpětí žánrů, které komise bere v úvahu, je úzké a statické, za třetí, i v rámci těchto žánrů chybí zájem a odvaha vytvářet hierarchii (formulovat kritéria), a za čtvrté, úroveň a početní stav českých literárních kritiků nezaručuje obecně přijímaný konsensus, sebepoctivější rozhodnutí poroty čtenáře příliš nezajímá (viz počet prodaných výtisků). Stát dávno od literatury nic neočekává, to loni prezident vystihl přesně, a tak udělení ceny, kterou v roce 1995 znovu zavedl ministr kultury Pavel Tigrid, se nyní přiblížilo úrovni přiklepnutí grantu či tvůrčí podpory. Ale možná je ta neinvenční strnulost jediná záchrana. Vítězslav Jandák v rozhovoru pro bulvární deník Šíp (o balení žen) vyhrožuje: „Mám pocit, že jsem jaksi myšlenkově omládl.“ Kdoví, kde a jak by se letos odehrával svátek literatury.
Pavla Lidmilová (1932) pracovala jako redaktorka v Československém rozhlasu (pro práci v zahraniční redakci se naučila portugalsky), poté v AV ČR, Kabinetu pro moderní filologii a Ústavu pro českou a světovou literaturu. Překládá literaturu portugalskou (Fernando Pessoa, Mário de Sá-Carneiro, Fernando Namora, Urban Tavares Rodigues, Eugénio de Andrade), brazilskou (Joa~o Guimara~es Rosa, Rubem Fonseca, Lygia Fagundes Tellesová) a africkou z portugalského jazyka. Na překladech poezie často spolupracovala s Josefem Hiršalem.
Edgar Dutka (1941) je scenárista, spisovatel a dramaturg animovaných filmů. Byl dramaturgem a režisérem ve Studiu Jiřího Trnky a studiu Bratři v triku, nyní vyučuje scenáristiku na FAMU. V roce 2003 vydal pozdní prvotinu, sbírku povídek U Útulku 5, která z velké části vznikla už na počátku šedesátých let. Je autorem skript Minimum z dějin světové animace (AMU 2004). Slečno, ras přichází (2004) je jeho druhá prozaická kniha.