„Podmínky pro naši práci se v posledních letech neustále zhoršují. Pokoušíme se o zlepšení situace, zatím bez výrazného efektu,” uvádí předsedkyně Obce překladatelů Hana Linhartová v pátek 7. 4. 2006 ve tři odpoledne v pražském K-centru mimořádnou valnou hromadu. Co se překladatelům vlastně děje? A co s tím chtějí a mohou dělat?
Špičkový překladatel beletrie výrazně ovlivňuje veřejný prostor. Objevuje českým čtenářům (včetně spisovatelů) současnou i starší světovou literaturu, kultivuje češtinu, nenápadně, zato pořád připomíná jiná měřítka, jiné nároky. Literatura malé země bez přesných, talentovaných a zapálených překladatelů uvadá. Ale naši zasloužilí kropiči mají už léta značné potíže, způsobené mj. příliš liberálním postojem politiků ke kultuře v devadesátých letech. Proto se vedení jejich profesní organizace rozhodlo svolat valnou hromadu.
V jednom suterénním divadelním sále, což je středně velká, bíle vymalovaná místnost, sedí na židlích v řadách za sebou padesát lidí, asi devítina členstva Obce. Z matného stropního okna se line trocha přirozeného světla, chmurnou atmosféru vytvářejí hlavně nízko zavěšené zářivky. Na podlaze lino, dva truhlíky s umělými květinami. V řadách se vrtí noblesní, vtipkující, špatně organizovatelní a, zdá se, zoufalí rytíři překladatelského umění. Průměrný věk odhaduji, nemajíc k tomu žádné schopnosti, na čtyřicet šest a půl roku.
Hned po úvodu přichází na řadu seznam problémů a možnosti řešení. Práce překladatele beletrie je u nás silně podhodnocena, „odměny nedosahují ani poloviny průměrné mzdy v ČR”. Nakladatelé platí za kvalitní převody otřesně, protože je nic a nikdo nenutí chovat se jinak. Překladatel takovou práci stejně většinou vezme, neboť mu záleží na autorovi (typické problémy plynoucí z odpovědnosti a nadšení), a taky se bojí, že když ji nevezme on, dostane ji nějaký nedouk, který se nebude obtěžovat s vyhledáváním reálií či s formálními záludnostmi a třeba Leonarda Cohena už budeme mít dalších třicet let k dispozici značně zkarikovaného. Když ale na podmínky přistoupí, kazí ceny, snižuje prestiž stavu a nevychází s penězi.
Další problém: licence. Někteří nakladatelé nabízejí autorům smlouvy, které jsou nesrozumitelné nebo přímo odporují zákonu. Pokoušejí se jimi získat co nejvíc práv na vytvořené dílo, aby text pak mohli bez dalšího vyplácení podílů kdykoliv vydávat v dotiscích, reedicích, prodávat třeba na Slovensku nebo nabízet v internetové podobě. Překladatel se pak diví, když vidí na pultech reedici knihy, kterou před deseti lety přeložil, a z nového vydání nemá nic, ani o něm není informován. A když se snaží z nakladatele vydobýt informaci, kolik že se prodalo kusů, je vypoklonkován. Jednoduše řečeno, na literárním a knižním trhu je (zdánlivě zaměnitelný) překladatel vždy ve slabší pozici než nakladatel. Otázka je, jak to změnit.
Oni to vycítí
Na shromáždění zaznívá několik návrhů. Například obnovit zatím neúspěšná jednání se Svazem knihkupců a nakladatelů. Překladatelé se s nakladateli chtějí dohodnout na vzorové smlouvě, kterou by obě organizace svým členům doporučovaly uzavírat. (Přítomní pověřují představitele OP jednáním se SKN o této možnosti.) Další cesta vedla skrz autorský zákon. Do návrhu novely zákona, kterou nedávno vrátil Senát s pozměňovacími návrhy do sněmovny, se však přílišná podpora autorům a překladatelům nedostala. Novela sice obsahuje jejich nárok na přiměřenou odměnu, ale nic víc. Stanovení povinnosti Svazu knihkupců a nakladatelů jednat s autorskými/překladatelskými organizacemi o oné přiměřenosti spravedlivé odměny ani další vymoženosti německého zákoníku se do ní dostat nepodařilo. Závistivě se tu mluví také o nizozemském systému, kde má kvalifikovaný překladatel beletrie (uznaný odbornou komisí) právo na automatickou státní dotaci knihám, na jejichž překlad uzavře smlouvu. O takové možnosti prý bude OP jednat s ministerstvem kultury.
Varianta hromadné žaloby na porušování hospodářské soutěže je s úsměvem zamítnuta (mj. proto, že hospodářská soutěž není to pravé pojetí literatury), zato se dozvídáme, jak se kdo činí v evropských organizacích, jelikož podobné problémy nemáme sami. V CEATL (Conseil Européen des Associations de Traducteurs Littéraires) vznikla komise, která mapuje postavení překladatelů v jednotlivých zemích a mechanismy přispívající k posílení jejich pozic. Výzkum má posloužit jako donucovací prostředek na Komisi EU k vydání jednoznačné směrnice. Podobné snahy vyvíjí ECA (European Council of Artists). V obou organizacích jsou aktivní čeští členové. Trochu štítivě se zvažuje spolupráce s odbory, poté je slyšet návrh na profesionalizaci OP, která by odpovídala za kvalitu práce svých členů, například přeměnou Ceny Josefa Jungmanna na certifikační instituci.
Řada překladatelů se však především rozhoduje při jednání s nakladateli částečně využívat agenturních služeb a přítomní si slibují, že smlouvy budou uzavírat tak, aby se co nejvíce shodovaly s doporučeními Obce. Ta nabádají: nechoďte pod určitou cenu, trvejte na oddělení odměny za vytvoření díla a za licence na dílo (s určenou dobou a počtem výtisků), nárokujte si druhou korekturu a náhled textu připraveného k tisku, určete konkrétní způsob vyplacení odměny, vyžadujte uvedení jména překladatele v tiráži i na titulní straně, nezapomeňte na povinnost nakladatele získat práva na vydání titulu od držitele práv originálu. Další rady viz obecprekladatelu.cz. To, nač po různých zklamáních a omylech už mnohý překladatel přišel sám, nyní chtějí vyžadovat jako jeden šik. „Nikdo nám nepomůže, musíme si pomoct sami,” říká nejen Hana Linhartová. „Nakladatelé vycítí, že jsme se domluvili.” Diskuse, do níž zasahuje praktickými připomínkami přizvaný ředitel divadelní a literární agentury Dilia Jiří Srstka, se pak posmutněle dotýká dalších řácky zliberalizovaných humanitních oborů a jejich pěšáků: nakladatelských redaktorů, vysokoškolských pedagogů, malých nakladatelů a knihkupců. Právní zázemí a kultura obchodu s uměním a podpory umění jsou u nás zatím bídné a konkrétně v literatuře ještě bídnější. Ale něco se už začíná dít. Skeptické poznámky, jichž v provizorním divadelním sále (a mimo sál) zaznívá nemálo, si necháme na jindy.