Těžko někoho nepochovat, přikáže-li to papež

Který z polských básníků byl Janu Pavlu II. zvlášť blízký?

Při jednom našem společném setkání se mě papežův sekretář Stanisław Dziwisz zeptal, jaký je můj názor na poezii Jana Twardowského. Papež sám totiž poslední dobou už moc nemluvil, vždycky ze sebe s námahou vyrazil jednu dvě věty – sužovaly ho četné zdravotní problémy. Roli prostředníka hrál tedy jeho sekretář. Odpověděl jsem, že je to asi jeden z nejvýznamnějších polských básníků. Dziwisz pokračoval: „A myslíte, že je to velký básník?“ Odpověděl jsem: „To si nemyslím. Nicméně dneska bezesporu patří k těm nejvýznamnějším. Stačí si všimnout jeho popularity. Čtou ho všichni, nejenom zbožné babky. Ale nepochybně Czesław Miłosz je velký básník!“ Viděl jsem však, že papežův sekretář můj názor úplně nesdílí.

Jaké vlastně byly vazby básníka a papeže?

S Miłoszem to totiž bylo tak. Třikrát jsem byl pověřen úlohou kurýra převážejícího korespondenci mezi papežem a básníkem – sem a tam. S Miłoszem se znám už mnoho let, navštěvoval jsem ho, ještě když žil a pracoval ve Spojených státech.

Poprvé jsem hrál roli prostředníka tehdy, když Miłosz vydal svůj Teologický traktát. Řekl jsem mu, ať ho pošle taky papežovi, že se mu alespoň za odměnu dostane odborného posudku od člověka, který – co se týče teo­logie – patří bezesporu mezi ty nejpovolanější. „Ale jak to mám poslat?“ ptal se Miłosz. „Přímo papežovu sekretáři, dám vám jeho adresu,“ odpověděl jsem a pokračoval: „Alespoň budeme mít jistotu, že se to někde v těch vatikánských kobkách neztratí.“ A on to tak udělal. Dostal pak od papeže nádhernou odpověď, kterou jsem ale nikdy nečetl. Miłosz byl dojatý. To ale bylo ještě před papežovým Římským triptychem.

S ním je prý spojena zajímavá historie ve vztahu Jana Pavla II. a Milosze.

Ano. Hodně zajímavá. Měl jsem zrovna letět do Říma, ale ještě předtím jsem navštívil Miłosze v jeho krakovském bytě. Básník se na mě obrátil s prosbou: „Pane Marku, mám tu dopis pro papeže, kdybyste mu ho mohl předat. Poskytl jsem o Římském triptychu rozhovor do Gazety Wyborczé.“ Já jsem ten dopis sice nečetl, ale ve Vatikánu celá záležitost způsobila určitý rozruch. Miłosz totiž v jedné z odpovědí uvedl, že by bylo vlastně dost laciné konstatovat, že se nejedná o žádnou poezii, ale o grafomanství, které se těší zájmu publika jenom proto, že se mu věnuje hlava katolické církve. Redaktoři pak tuto větu o papežově grafomanství zvýraznili a umístili coby podtitul celého článku. Miłosz sám ale Římský triptych vysoce hodnotil. Dziwisz ode mne dopis převzal, avšak tvářil se – no nevím, nevím... Druhý den jsem měl odlétat. Kolem desáté večer zvonil telefon, abych druhý den přišel k papežovi na oběd. Chvíli poté, co jsem dorazil, přišel papež, držel nějaké rukou psané poznámky a začal: „Pane Marku, mohl bych tohle poslat Miłoszovi? Odpovídám mu tady na jeho dopis.“ Odvětil jsem: „Už jsem se dozvěděl, co jste dostal. No bohužel... Samozřejmě váš dopis básníkovi předám.“ Na to papež: „No dobře, dobře... Udělal jste jen, co jste měl.“ A pak jsme začali číst: dopis nezačínal obligátním Vážený či Velevážený pane profesore, nýbrž Vážený laureáte Nobelovy ceny za literaturu, a potom už následoval nesmírně pokorný papežův text. V něm se Miłoszovi svěřoval, že už v předmluvě k soubornému vydání jeho básnického a dramatického díla, jež uspořádali Skwarnicki s Turowiczem, je zmínka o poezii jako o velké paní, které on sám však nemohl sloužit příliš věrně. A ani teď že se nedomnívá, že by ji nějak zvlášť uspokojil, a že tedy všechny Miłoszovy výtky bez výhrad přijímá. Když papež dočetl, chvíli na mě upřeně hleděl. Řekl jsem mu: „Tak pokorný dopis mu musíte poslat, to ho úplně položí...“ Z Miłoszovy strany to ostatně impertinence asi zčásti byla, někdy totiž dokázal být dost protivný. „Tak dobře,“ souhlasil papež. Sekretář si vzal jeho rukopis a odnesl ho k přepsání. Ale já jsem si najednou uvědomil, že ještě jedna věc by se tam měla lépe formulovat. Papež mi totiž básníkův dopis ukázal a jeho závěr zněl: „V synovské úctě...“ A je-li Miłoszův dopis tak vřelý, nemůže papež končit nějak moc upjatě. Papež tedy řekl: „Ukažte, dejte to sem!“ A napsal: “Se srdečným pozdravem a požehnáním pro Vás i pro Vaši poezii“ – něco v tom smyslu. Když jsem přiletěl zpátky do Krakova, hned jsem Miłoszovi volal, že pro něj mám papežovu odpověď. „Mohl byste hned přijet?“ uslyšel jsem, přestože už bylo dost pozdě večer. Dorazil jsem k němu a on: „Víte, já už nevidím, ale ještě slyším, čtěte tedy...“ Už nevím, pokolikáté jsem ten dopis četl, a Miłosz se najednou zamyslel a ptal se mne: „Myslíte, že to četl?“ Odpověděl jsem: „No, z jeho dopisu je patrné, že nejspíš ano...“ Samozřejmě jsem věděl, že to četl, ale ne měl jsem v úmyslu Miłoszovu trýzeň ještě více jitřit. Byl to přece nemocný stařec. Vlastně jsem tak trochu cirkuloval mezi dvěma starými, nemocnými, velkými postavami dvacátého století.

Do jaké míry znal Jan Pavel II. poezii Czeslawa Milosze?

Jednou jsem se papeže přímo zeptal, nakolik zná Miłoszovu poezii. On jen tak mávl rukou a procedil: „Opera omnia.“ Tedy že četl úplně všechno.

Můžete něco říci o posledních dnech Czeslawa Milosze?

Navštívili jsme básníka necelý půlrok před jeho smrtí a tehdy působil již velmi křehce. Jeho zdravotní stav se víc a víc zhoršoval, už věděl, že brzy umře. Ležel ve svém bytě a byl rád, když ho někdo z přátel navštívil a sedl si k jeho lůžku, držel ho za ruku a spolu s ním mlčel. Jednou jsem se ho zeptal: „O čem tak většinou v této době přemýšlíte?“ Odpověděl: „No o čem asi, pane Marku, o smrti přece.“ A tehdy mi také nadiktoval – sám už psát nemohl – poslední dopis pro papeže. Chtěl totiž vědět, jestli – podle papežova názoru – ve své poezii vždy zachoval věrnost katolické ortodoxii. Doslovně tak to formuloval. Já jsem ten dopis odvezl do Říma, bylo to myslím někdy kolem Velikonoc. Ale tam ho na sekretariátu najednou nemohli najít. Když jsem se už měl vracet, najednou mi z mobilu volal papežův sekretář: „Dopis se našel!“ Strhl se kolem toho asi pěkný kravál – umírající básník píše papežovi... Ale co taky můžete čekat od nějakého sekretariátu. A tu náhle Miłosz umírá.

V Krakově podle zpráv z polských médií začal podivný rozruch.

Hned z několika důvodů: Miłosz se dostal do konfliktu s velkou částí místních literátů, byl totiž takový poněkud povýšený a dost lidí tím iritoval. Byl zkrátka trochu divous. To se nakonec projevilo i v jeho vztahu k Zbignie­vu Herbertovi. Pak měl také různá období sympatií k manicheismu, všelijakým východním naukám a já nevím k čemu ještě. Zkrátka a dobře: na spíše naivního a prostého polského katolíka toho bylo až příliš. Bouřlivě se také diskutovalo o tom, kde by měl být básník pohřben. A do toho všeho ještě někdo šířil nepravdivou informaci, že prý za německé okupace používal litevský pas, díky čemuž se mohl snadno vyhnout pronásledování. To byl ale naprostý nesmysl, neboť ve Varšavě se aktivně zapojil do odbojového hnutí. V ilegalitě vydal i antologii polské okupační poezie s názvem Neporobené písně (Pieśnie niepodległe), za což mu přece hrozil trest smrti. Ale vraťme se k té korespondenci papeže a básníka. Když Miłosz zemřel, volal jsem hned do Vatikánu, ale papež tehdy zrovna odjel na návštěvu Francie – do Lurd. Řekl jsem jim, ať o Miłoszově smrti papeže co nejdřív informují. Rozruch kolem básníkovy hrobky na Skalce zrovna kulminoval, vůbec nebylo jasné, zda ho tam vůbec pohřbí. Tady se hádal doslova každý s každým, obyvatelé Krakova tvoří vskutku prapodivný národ. V minulosti se už podobně přeli například o Wyspiańského nebo Lenartowicze, kteří jsou na Skalce rovněž pochováni. A tehdy jsem dostal od papeže dopis, kde stálo, že zpráva o Miłoszově skonu ho zastihla právě v Lurdech a že se tam za něj samozřejmě modlil. Rovněž se zmínil o tom, co mu Miłosz napsal v posledním dopise: že se vždy snažil, aby nepřekročil hranice katolické ortodoxie. Tečka. A to že stačí. To papež napsal. A ať odpočívá básníkova duše v pokoji. Podpis: Jan Pavel II. Poslal jsem to mailem básníkovu synu, který měl všechny záležitosti kolem pohřbu na starosti. Musel vyjednávat s místním farářem a stále se objevovala spousta těžko řešitelných problémů. Snažil jsem se rodině trochu radit, aby věděli, co mají dělat, neboť se v tom našem polském Kocourkově příliš neorientovali. Ale po papežově listu byli všichni najednou velice ochotní, včetně krakovského arcibiskupa, který dostal podobně formulovaný dopis, a ten pak byl čten v mariánském kostele během pohřební mše. Těžko někoho nepochovat, přikáže-li to sám papež...

Takže Czeslaw Milosz nakonec spočinul v krakovském kostele na Skałce...

Vidíte, a dneska chodí k básníkovu hrobu na Skalku čtenáři jeho poezie nejen z Polska. Vždycky jsou tam čerstvé květiny...