... nás Středoevropanů nějak odrazí, a to nejenom v literatuře, ale i jinde – to musím otevřeně přiznat. Nějak se to sice podařilo, avšak ne tak, jak jsem si původně představoval. Prožil jsem řadu let ve Spojených státech, kde jsem mimo jiné do angličtiny překládal polskou poezii. Při tom jsem objevil něco, co američtí literární kritici později označili jako „polskou básnickou školu“. Jedná se většinou o autory, v jejichž textech je vždy přítomna určitá historická zkušenost, přestože se vůbec nemusí jednat o básníky zpracovávající konkrétní historické nebo politické náměty. A například takový Seamus Heaney, irský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, objevil v poezii naší části Evropy – například Zbigniewa Herberta, ale i v mé – mnoho zajímavých podnětů i pro svou tvorbu. Zajímala ho otázka Severního Irska, odmítal se však plně identifikovat s tou či onou stranou. Svůj postoj ale musel nějak projevit. A právě poezie vznikající u nás mu poskytla prostředky dané spojením individuálních i historických prvků.
Existuje něco, co v současné poezii či obecně v umění postrádáte? Franz Kafka kdesi napsal: „Netrpělivost nás vyhnala z ráje, netrpělivost nám brání se tam vrátit.“ Není právě opak té netrpělivosti, neklidu či absence ticha tím, co v dnešním umění nejvíce chybí?
Osudy současné poezie mne velice zajímají. Avšak přiznám se, že když se zamýšlím nad jejím obsahem, udivuje mne míra pesimismu, který je v ní obsažen. Konec konců žil jsem v epoše až nepříjemně dramatické. Bylo to v té polovině dvacátého století, která se vyznačovala zrodem dvou totalitních systémů, sám jsem býval kdysi označován za vůdčí postavu básnické katastrofické školy. Mám tedy snad právo vyjádřit se k problému jako někdo, kdo dobře ví, o čem je řeč. Avšak katastrofismus byl dětskou hrou ve srovnání s nynější aporií – s odmítáním obecně uznávaných kritérií. Domnívám se tedy, že místem, kde se právě dnes bojuje o budoucnost, je právě poezie. To znamená, že bychom měli právě v poezii pozorně sledovat určité zárodky naděje. Nadějí nás nepochybně naplňují metafyzické tendence současné poezie. Naopak verše, jaké u nás píše například takový Tadeusz Różewicz, naši naději oslabují.
Nakonec by nás ještě zajímalo, jaký je váš vztah k české literatuře, poezii...
V letech, kdy jsem si utvářel svá zásadní stanoviska na mnoho věcí, tedy v dobách mých studií, jsem četl Karla Čapka. Taková Čapkova díla, jako například Krakatit, mne silně ovlivnila... To byl asi můj nejdůležitější kontakt s českou literaturou.
–md–, –jš–
Czesław Miłosz nás přerůstá do té míry, až se nám skoro nechce věřit, že i my jsme jeho „současníky“; spíš máme pocit, že se jedná o jakýsi „úkaz“. Přírodní? V čtenářově mysli se často rodí podezření, zda nejde nakonec o dílo nějakých vyšších sil. A to je asi největší vítězství. Josif Brodskij kdesi napsal, že poezie a literatura určuje měřítka pro život. Czesław Miłosz svými verši tvoří a znovu obnovuje svět, který je plný a pravdivý, bolestný i krásný – často i rozmanitý – a jediný. Tento svět jsme nenašli ani ve vědě, ani v současné filosofii, ani u teologů či různých ideologů. A právě po něm tolik toužíme.
Leszek Kołakowski, Zeszyty Literackie č. 62, jaro 1998
Bez sebemenšího zaváhání říkám, že Czesław Miłosz je jedním z největších básníků naší doby, jestli ne vůbec největším. I když odejmeme jeho veršům stylistické bohatství jeho rodné polštiny (což se děje hlavně při překladech) a zredukujeme je na pouhý obsah, stále stojíme tváří v tvář mysli tak drsné a neústupné, mysli tak horlivé, že jediná analogie, která mě v tuto chvíli napadá, je přirovnat ho k některému ze starozákonních hrdinů – nejspíš asi k Jóbovi.
Josip Brodskij: Vytrvalost bolesti, Tygodnik Powszechny, příloha Apokryf č. 9, červenec 1999
Přeložil –jš–