Tuhá prosincová zima 1952. Studená betonová samotka komunistického pracovního gulagu na Jáchymovsku. K smrti vyčerpaný vězeň číslo A 03915, mladý medik Martin Středa, osleplý při brutálních výsleších, se ocitl na konci svých sil. Stravuje jej nedořešený vztah s otcem, nepřijetí kriminálního údělu i praktikovaný pacifismus. Strohost betonové korekce naruší až muklovo zjištění, že ve vedlejší cele je spoluvězeň, se kterým je možné dorozumívat se přes zeď morseovkou. A tak se mu svěřuje se svým příběhem.
Devatenáctý listopad 2005. Večerní New York, vzdušná Merkin Concert Hall, stojící blízko Metropolitní opery, na pódiu osm hudebníků a zpěvák, oblečený do vězeňského pracovního mundúru. Odehrává se premiéra jednoaktové opery Martin Středa, jejímž autorem je kanadský hudební skladatel s českými kořeny Andrew Svoboda (1977–2004). Celý premiérový večer nesl podtitul „memorial concert“, neboť mladý skladatel zemřel náhle na sklonku předminulého roku na selhání srdce. Přestože Svobodova tvorba se předčasně zaklenula, můžeme právě v souvislosti s operou hovořit o autorské odvaze a překvapivé hudební zralosti. Spřízněnost bychom mohli nalézt se Schönbergovým monodramatem Erwarthung, s Poulencovým La Voix Humaine či s Glassovým V kárném táboře. Svoboda v jednom rozhovoru jejich určitý vliv připustil: „Při poslechu těchto děl jsem zakusil, jakou moc a sílu může mít na jevišti jediný herec.“
Organizace newyorského koncertu a nastudování monodramatu se chopila Columbia University (dirigent Paul Hoestetter), na které Andrew Svoboda v posledních měsících svého života studoval, když před tím prošel důkladným kompozičním „školením“ na McGill University v Montrealu (prof. John Rea) a v Paříži (více na andrewsvoboda.com). Co vlastně vedlo rodáka z Toronta (4. 2. 1977), aby se kdesi za oceánem pustil do české látky, která je v domácích poměrech stále ještě přehlížena jako nehodící se či obcházena s trpkým úšklebkem? Především fakt, že skladatelův otec Josef Svoboda, významný vědec a polární badatel (z vlasti emigroval v roce 1968), si jako mladý student odseděl v komunistických kriminálech bezmála devět let. Právě jeho autentická zkušenost a příběhy „spolumuklů“ byly základní inspirací pro vznik libreta. Hlavní postava velmi volně vychází ze skutečného životního příběhu Milana Šedy, který v bolševickém kriminále po výslechu oslepl a řešil svůj komplikovaný vztah k otci-emigrantovi, kvůli kterému byl zatčen a odsouzen.
Operní monodrama Martin Středa je velmi precizně budováno jakoby z jednoho hudebního „kusu“, kompaktně, bez širokodechých rozběhů a samoúčelných výstředností. Hudební plochy jsou podřízeny celku a velmi přesně a naléhavě vytvářejí svíravý prostor kobky i vnitřní stavy vězně: úzkostné víření bicích, tísnivé dunění tympánů a osudovost zvonů, vyťukávání morseznaček, „prosvětlený záchvěv“ flétny a soumračné, chvějivé smyčce. Děj monodramatu se odehrává na malém prostoru: jedinou scénou je betonová kobka, ve které stojí kamna na uhlí. V jednu chvíli se děj jakoby „zadrhne“ a z chrčivého táborového amplionu se ozve koleda. Jako surový výsměch věznitelů, jako drásavá vzpomínka na teplo domovů. Když nakonec bachaři Martinovi zakážou další příděl topiva, ten si v posledním vzepětí sil uvědomí, že poprvé od svého zatčení má situaci ve svých rukou – už se nemusí uzurpátorů o nic doprošovat. Umírá zimou v naprosté opuštěnosti a bezmoci, když se před tím vnitřně smířil se svým otcem.
Hlavní a jediná postava monodramatu je psána pro baryton. Při newyorské premiéře se této role ujal mladý kanadský barytonista Karel Ludvík (nar. 1980, v současné době studuje v německém Augsburgu). A protože má Ludvík české kořeny (jeho otcem je známý český filmový dokumentarista), dostal celý newyorský večer ještě zvláštní příchuť. Umělec zpíval s neobyčejným porozuměním tématu, zachovával smysl pro míru a nesklouzával do manýry či exaltací. Mohutnost výrazu umocňoval střídmostí gest. Síla Ludvíkovy interpretace je při technicky spolehlivém zvládnutí partu v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném a do detailu odstíněném modelování výrazové škály. Velmi přesně dokázal charakterizovat drásavost existenciální opuštěnosti uprostřed vesmíru i „procitnutí“ vědomí, zoufalé volání, zadržovaný vzlyk i rezignovaný šepot. Zvlášť v těžkých partiích, kdy se Středovo blouznění a vysílení proplétá s jinými „hlasy“ a vzpomínkami, působil jistým dojmem.
Když po premiéře seděla „mezinárodní“ společnost v jedné newyorské řecké restauraci, projevil kdosi přání „zažít“ Martina Středu na českém jevišti. Tedy tam, kam rodem patří. Doufejme, že někdo z odvážných hudebních dramaturgů se osmělí vstoupit do kalných bažin nedávné národní minulosti a představí domácímu publiku toto závažné komorní dílo...