V posledních letech se celkem často diskutuje o problematice umírání a smrti. Důvod je zřejmý: lidé se bojí umírání a smrti a strach je umocněn představou nesnesitelných bolestí a mimořádné trýzně.
Nemocní, jejichž závěr života se nezadržitelně blíží, a především jejich rodiny a přátelé jsou konfrontováni s péčí, která je sice na potřebné odborné výši, ale která současně nezřídka postrádá lidský rozměr a duchovní podporu. Ke škodě věci jsou pak právě s ohledem na uvedené důvody vedeny vášnivé diskuse o eutanazii a mnozí horují pro její legislativně danou možnost. Eutanazie, jak se shoduje většina odborníků, je však souhrnný pojem pro celou řadu odlišných situací; není ani jediným, ani správným řešením. Povězme si tedy stručně, jak se umíralo kdysi, proč je současná situace umírajících a jejich rodin neutěšená a jaké perspektivy jsou reálné ve smyslu systémového řešení ke kvalitativní změně.
Pravda je, že se lidé v minulosti také báli umírání a smrti, ale báli se „jinak“. Smrt byla všudypřítomná a častá. Kojenecká a dětská úmrtnost byla vysoká a dožít se dospělosti, stejně tak jako vyššího věku, bylo nesamozřejmé. Pokud lidé stonali, tak krátce, a také poměrně rychle umírali. Medicínské možnosti byly skromné a intervence ve prospěch návratu života a zdraví vážně nemocných byly omezené. Domácí model umírání, který si někdy nostalgicky připomínáme, také nebyl pravidlem. Mnoho lidí umíralo na ulici, ve špíně a bez jakékoliv odborné nebo alespoň laické pomoci. To byl ostatně důvod, proč vznikaly nejrůznější instituce, především špitály, kde by každý
potřebný, a tedy i umírající člověk měl střechu nad hlavou, čistou postel, teplé jídlo a základní ošetření. Pouze majetní lidé si mohli dovolit služby lékaře, a ten na scénu domácího umírání, s pověstným černým kufříčkem a injekcí morfia, vstoupil poměrně nedávno.
Značné úsilí lidí bylo korunováno úspěchem. Zejména po druhé světové válce lze pozorovat systémové změny, které se v ekonomicky vyspělých zemích významně a pozitivně dotkly všech potřebných. Institucionální péče o umírající se stala samozřejmostí. Změnil se však také životní styl, medicína dosáhla ohromného rozkvětu, lidé začali mít jistotu života a smrt vytěsnili. Přispěl k tomu i fakt, že se v období 1945 až 1970 velkoryse a úspěšně rozvíjela především akutní medicína, která dlouhou dobu „zamlčovala své meze“, tedy skutečnost, že mnozí lidé jsou a budou díky technické a specializované medicíně zachráněni, ale nejsou a nebudou zcela
uzdraveni. Musejí žít se svou chronickou nemocí a potřebují specifické formy pomoci. V tomto kontextu neudivuje, že se v dalších letech (1970-1990) rozvíjela také tzv. medicína chronických stavů. Pokud máme zmínit případné neblahé politické vlivy, pak je nutné konstatovat, že přes rozdílnost politických systémů byl základní scénář vývoje na Západě i u nás v podstatě překvapivě shodný. To, co odlišovalo vyspělé země od situace ve východním bloku, byla zpožděná reflexe vzniklé situace, a tedy i odklad kvalifikované změny.
Ukázalo se, že v obou systémech se na jednu skupinu potřebných „zapomnělo“. Tou jsou křehcí, zranitelní a strádající nemocní, jejichž život nezadržitelně končí. Ve vítězné medicíně, na kterou lidé moderní doby nekriticky spoléhají, se umírajícím nedaří dobře. Lékaři jsou zaměřeni na úspěšný boj s nemocí a intervenují i tehdy, když jsou pacientovy dny sečteny. Vrátit nemocného do života je nemožné, zemřít je těžké. Proces umírání se zkomplikoval a odborníci hovoří o takzvané dystanázii neboli zadržené smrti. Svůj díl „viny“ však nesou i laici, kteří stejně tak jako lékaři neradi prohrávají, nekriticky věří v příznivý obrat situace a intervenci vyspělé medicíny dokonce požadují. Obě strany však uznávají neúnosnost situace a očekávají změnu.
Návrat k mytizovanému modelu domácího umírání je systémově nereálný, hrozba zneužití eutanazie veliká a kritika institucionalizované pomoci současné medicíny tak trochu nespravedlivá, protože přinesla i mnoho dobrého. Co můžeme dělat?
Dá se to říci docela jednoduše: vzít z domácího i institucionalizovaného modelu to dobré, zamíchat a přidat „trochu“ obětavé lidské účasti. To poslední ovšem předpokládá, že znovu a s pokorou přijmeme konečnost lidského života jako nezvratnou danost.
Scénář moderní a perspektivní péče o umírající je znám a důkladně propracován. Reálnou možností kvalitativní změny je totiž koncept paliativní léčby a paliativní péče.
Jedná se o promyšlenou strategii, jejíž podstatou je laskavý a důstojný doprovod umírajících a jejich nejbližších. Paliativní péče však musí být odborná. Podíl na péči je vhodné umožnit každému, kdo pomoci chce, ale jednotná režie s respektem k odbornému tlumení bolesti a aktuálních obtíží umírajícího je bezpodmínečně nutná.
Nejznámějšími reprezentanty paliativních přístupů jsou takzvané hospice, tedy speciální zařízení pro umírající a jejich rodiny. Dnes je v České republice v provozu více než deset hospiců a další se stavějí. I když je třeba jejich počet zvýšit, byla by zavádějící představa, že jich musí být mnoho. Víme, že téměř 80 % všech lidí nakonec umírá v institucích (nemocnice, domovy důchodců atd.) a z mnoha důvodů není možné usilovat o stav, kdy každý umírající bude „odsunut“ do příslušného hospice. Mnohem efektivnější je usilovat o to, aby se paliativní péče poskytovala i ve stávajících institucích. První kroky byly učiněny, a lze předpokládat, že brzy budou všichni zdravotníci vyškoleni v paliativní léčbě a péči.
Proč se „brání“, když sami dobře vědí, že je situace umírajících a jejich rodin neuspokojivá? Důvodů je jistě více, ale jako základní lze označit ten, který jim zabraňuje hodnotit paliativní medicínu stejně vysokou známkou jako vítěznou medicínu. Není náhodou, že se rok 1990 považuje za začátek nelehkého období, v kterém bude třeba prosadit paliativní strategie do reálného systému zdravotnických, případně sociálních systémů. Klíčem, který pomůže otevřít ty „správné dveře“, by měly být nikoliv hodnotící postoje profesionálů, které jsou ve vazbě na jejich dané profesní role, ale potřeby nemocných, jmenovitě umírajících. V životě jsou chvíle, kdy každý nemocný potřebuje a oceňuje na prvním místě vítěznou medicínu. Když jsou však vyčerpány všechny možnosti a další intervence by nemocnému, resp. umírajícímu přinesly více utrpení než dobra, stává se zcela logicky ceněnou prioritou právě paliativní medicína. To, že její metody přicházejí pravidelně až jako druhé v pořadí, neznamená, že jsou méně kvalitní a méně ceněné.
Jednou každý „dojde ve svých dnech“. Snad každý si přeje, aby se tak stalo po dlouhém spokojeném životě a aby se závěr odehrál pokud možno bez bolesti a v přítomnosti nebo za podpory nejbližších lidí. Paliativní strategie je reálnou šancí, že nás takový důstojný závěr čeká. Co pro to může udělat každý z nás, může být obsahem dalšího sdělení.
Autorka je profesorka lékařské etiky na Fakultě humanitních studií UK v Praze.