Získat zpět slovo radikální

Hned na začátku své dokumentaristické tvorby jste se zaměřila na téma environmentálního aktivismu. Co vás k tomu přivedlo?

Pokud mám vyložit, jak se stalo, že jsem dnes filmařkou a aktivistkou v oblasti environmentální spravedlnosti, musím se vrátit do skutečně raného dětství. Když mě máma v Amsterodamu vozívala na kole ze školy, vždycky jsem fandila kořenům, které nadzvedaly asfalt silnice: „Do toho, stromy, bojujte, nezůstávejte uvězněné!“ Tehdy jsem ještě nevěděla nic o tom, jak asfalt znečišťuje svět, nic o uhlíkové stopě, metanu a všemožných aspektech klimatické změny. Ale už tehdy mi bylo jasné, že v tom, jak se chováme k přírodě, je něco od základu špatně. Jak jsem vyrůstala, stala se ze mě aktivistka za sociální spravedlnost, vystupovala jsem proti válce, rozpočtovým škrtům a podobně. Ale posléze jsem si tyhle dvě věci začala dávat dohromady a začala jsem si uvědomovat, že se boj za sociální spravedlnost překrývá s bojem za spravedlnost environmentální. A právě to jsem se snažila vyjádřit svým filmem Radical Friends.

Proč jste si jako prostředek pro vyjádření svých názorů vybrala právě film?

Film je velmi mocné médium, ostatně ne náhodou ho využívá propaganda. Lidé například nestojí o válku, a tak je potřeba spousta mediálních kliček, aby vojenský systém dostal podporu. Pokud chcete vytvořit svět založený na spravedlnosti, musíte nabídnout silnější narativ. Především je třeba lidi přesvědčit, že je možné dosáhnout spravedlnosti a míru. Už jsme se vůči tomu stali skeptickými. Díky filmu to ale lidé mohou vidět, vnímat, dotknout se toho. Není to pouhá teorie nebo filosofie, film vše přivádí k životu. Najednou můžete být s lidmi, kteří se snaží praktikovat různé alternativní přístupy, nebo můžete být při tom, když se děje sociální nespravedlnost, a emotivně to prožívat. Původně jsem se viděla spíš jako scenáristka, protože režisér musí umět zacházet s lidmi i s tématy na mnoha úrovních, a já jsem nevěřila, že bych to zvládla.

Jako aktivista ale musíte neustále zvyšovat laťku toho, co dokážete. Když si říkáte: na tohle jsem příliš stydlivá nebo na tohle nemám, odpověď zní: jestli chceš opravdu světový mír, musíš překonat sebe samu, a jestli tě láká film, buď co nejlepší filmařka a neschovávej se za papírem. Jistě, pořád chci psát, ale zároveň chci být vždy vidět, nejen jako režisérka, ale i jako postava. Snažím se být při vyprávění příběhů tak upřímná, jak je to jen možné, a po ostatních nechci, aby měli vždy pravdu, ale aby dokázali proniknout výklady, které se staly tak normalizovanými, že už je nezpochybňujeme. Ráda lidi popichuji k tomu, aby věci zpochybňovali a hledali alternativy, aby našli nový jazyk porozumění tomu, kdo jsme a jaké je naše místo na zemi.

V roce 2009 jste natáčela Kodaňskou klimatickou konferenci. Jak to probíhalo?

Mělo jít jen o materiál pro vysílání BodhiTV, pro niž jsem obvykle psala jen krátké články. V Kodani jsem se zaměřovala hlavně na to, jak aktivismus normalizovat – v protikladu k jeho kriminalizaci v mediálním dis­kursu, onomu strašení radikály a ekoteroristy. Chtěla jsem toto pojetí obrátit naruby a ukázat aktivisty jako lidi, kteří se ve skutečnosti starají o náš domov, o planetu Zemi. Aktivisté se musí snažit získat zpět slovo radikální. Ve zprávách a žurnalistice je totiž hodnoceno jako negativní. Když se ale podíváte na původ toho slova v latině, zjistíte, že znamená návrat ke kořenům tématu, filosofického přístupu nebo problému. A právě tento význam musíme získat zpět.

V kodaňských ulicích tehdy byly statisíce lidí – něco v Evropě nevídaného. Radikální aktivisté, zástupci nevládních organizací, zemědělci z Via Campesina… Snažila jsem se natáčet vznik širšího evropského hnutí. Jestli si vzpomínáte, v Kodani se demonstrující lidé snažili spojit a dostat do centra, kde probíhala jednání o klimatu. Působilo to opravdu hrozivě. Jestli se někde změnil přístup moci k aktivistům, bylo to právě v Kodani. Organizace spojených národů se z toho poučila a v dalších letech se velmi snažila, aby hnutí rozložila. Při následujícím summitu v mexickém Cancúnu se už nedalo do blízkosti jednání nijak dostat. Akce se navíc skládala z několika klimatických fór, která byla dost vzdálená, takže protestující nebyli v kontaktu. A konečně v Paříži minulý rok vůbec nebylo dovoleno demonstrovat – atentáty byly využity proti tomuto demokratickému právu.

Ke Kodani jsem se vrátila až později, když se klimatická spravedlnost stala hlavním tématem mého prvního filmu. Bolívie se tehdy snažila o určitou dekolonizaci klimatické debaty. V klimatickém hnutí jsou naprosto zásadní pojmy dekolonizace a klimatický dluh. Klimatický dluh popisuje skutečnost, že některé země způsobily destabilizaci ekosystému po celém světě, a tedy mají dluh vůči zemím, které tím poškodily. Bolívie vystupovala za poškozené a tlačila na Spojené státy a některé evropské země, aby poskytly prostředky na to se s následky vyrovnat. Je to bolestivé téma, o němž na půdě Spojených národů nikdo nechce mluvit. Sama jsem se snažila zasadit za solidaritu klimatického hnutí v Evropě s oněmi poškozenými zeměmi. Pokud zjistíte, že je potřeba udělat něco, co zatím nikdo nedělá, zodpovědnost je na vás.

Na Bolívii jste se tedy zaměřila proto, že je na tomto příkladu zřetelně vidět boj mezi bohatým Severem a chudým Jihem?

Lidé si myslívají, že je to proto, že jsem napůl Bolivijka a napůl Nizozemka. Ale hlavní důvod byl politický. Když se stal Evo Morales prvním domorodým prezidentem, bylo jasné, že se mění situace. Bolívie tehdy zároveň měla velmi silného velvyslance při Organizaci spojených národů, Pabla Solóna Romera, který bojoval jako tygr, aby se dostalo pozornosti problémům, jež byly do té doby mimo diskusi. Aktivista uvnitř OSN – nevídané! Bolívie opravdu zcela změnila způsob diskuse na půdě Organizace spojených národů, protože začala klást nepříjemné otázky a pronikat za pouhé zelené řečičky. OSN třeba na posledním klimatickém summitu vyhlásila, že se státy dohodly na minimalizaci klimatického dopadu na jeden a půl stupně Celsia, což potom opakovaly i novinové titulky. Když se ale podíváte do skutečně odsouhlasených politik, najdete tam čtyři až pět stupňů Celsia. A Bolívie začala poukazovat na všechnu tu nespravedlnost fungování OSN. Vznášela věcné námitky typu: tady odkazujete na dodatek, který nebyl nikdy napsán, nebo upozorňovala na to, že OSN pořád mluví o demokracii, a přitom svá rozhodnutí vynucuje a globální Jih je z vyjednávání vyloučen. Bolívie také navrhla, aby se veškeré armádní výdaje na celém světě použily namísto zbrojení na záchranu životů.

Sledovat dění v Bolívii pro mě bylo součástí širšího příběhu o tom, co znamená být aktivista za klimatickou spravedlnost, protože v Nizozemí se obvykle bavíme jen o oxidu uhličitém a nevidíme širší kontext spravedlnosti pro lidi, kteří jsou jednoduše obětováni politickým a ekonomickým kriminálním aktivitám.

Znala jste Bolívii, když jste tam začala filmovat?

Tehdy jsem se do Bolívie podívala poprvé. Věděla jsem, že to pro mě bude hluboce emocionální cesta a že film bude vyprávěním o pocitu, jaké to je, být odmítnuta nebo nevítána mou bolivijskou rodinou, i hledáním odpovědi na to, jak můžeme Zemi tolik ubližovat, pokud si myslíme, že jsme jí milováni, a pokud se s ní cítíme hluboce spirituálně propojeni. Nakonec se můj osobní příběh o vztahu k rodině a bolivijským kořenům spojil s mým posláním environmentální aktivistky vyjadřovat lásku Zemi.

Jak vaše pojetí matky Země souvisí s ekofeminismem a dalšími hnutími sedmdesátých let? Jak jste se k němu dostala?

Mou inspirací byla mimo jiné aktivistka Vandana Shiva. Četla jsem její knížky Války o vodu, Půda, ne ropa a další. Zaujalo mě její vyprávění o matce Zemi, vycházející z domorodých kultur v Indii, ale podobné také mýtům původních obyvatel Severní nebo Jižní Ameriky, kteří žili v kontaktu s půdou a byli si vědomi, že jde o reciproční, takřka rodinný vztah. Ovlivnila mne i Roxanne Dunbar­Ortiz, americká autorka píšící o historii domorodých kultur před okupací Ameriky bílými kolonisty. Vyrostla jsem v Nizozemí jako dívka, která bílé holandské společnosti připadala jako Pocahontas od Walta Disneyho, a vždycky jsem se zajímala o to, co skutečně znamená být Indián. Indiány všude na světě spojuje hluboká úcta k matce Zemi, chápání řek jako živých bytostí, vědomí, že řeku i les nezbytně potřebujeme. Kladla jsem si otázku, jak asi domorodci čelící kolonizaci vnímali, že jejich země byla doslova trhána na kusy, ať už kvůli zlatu nebo kvůli ropě. Je tolik zločinů, které je potřeba napravit! Když mluvíte o matce Zemi, jste hned za hipíka. Jde ale o narativ, jehož prostřednictvím sami sebe léčíme ze zločinů, které jsou jinak promlčovány a normalizovány.

Překvapila vás bolivijská realita? A jak se výsledný film lišil od původní představy?

V případě dokumentu se vždy řeší otázka, jak moc se manipuluje skutečností, do jaké míry je film předpřipraven a do jaké míry je spontánní. Ale když točíte v podstatě road movie, nelze si toho moc připravit, protože nevíte, s kým se potkáte. Ve scénáři jsem nicméně měla mnoho principů, které jsem chtěla ve filmu aplikovat, a také představu o tom, jaké lidi hledám. Chtěla jsem mít ve filmu Eva Moralese, ačkoli jsem vůbec netušila, jak se s ním potkat. Představovala jsem si, že ho potkám v zahradě a že bude mít na sobě obyčejný svetr, protože tak je známý z fotografií, a že se s ním namísto nějakých formalit pozdravím objetím, abych demonstrovala možnost lidskosti v politice. Ani zahrada, ani objetí se nenaplnily, přesto ale zlidštil podobu klimatické politiky, v níž se sice mluví o penězích a moci, zároveň je v ní ale místo i pro neformální vztahy. Chtěla jsem také, aby výpovědi měly formu dialogu probíhajícího přímo v reálném prostředí, nikoli formu klasické mluvící hlavy podávající svědectví. Také jsem věděla, že chci ve filmu zástupce domorodců, studentů, politiků, prostě spektrum rozdílných perspektiv. Nicméně Bolívie se od Nizozemí liší naprosto ve všem, takže předem si nic připravit nejde. Ve výsledku jde o kombinaci spontánního filmování a promýšlení toho, co tím chci říct. A chtěla jsem se také učit ze samotného průběhu. Kdybych měla vše připravené, zabránila bych hlavní postavě, tedy sama sobě, aby se rozvíjela.

Proč jste se vlastně rozhodla být hlavní postavou svého filmu?

Byl to podle mého uvážení ten nejčestnější způsob, jak příběh vyprávět. Nevěřím na filmovou objektivitu. Všechno, co lze říct, je hluboce subjektivní a buď můžete mluvit pravdu, nebo ne, můžete být důkladní, anebo téma odbýt, můžete dát prostor více názorům, nebo sledovat jen ten svůj, ale váš výběr vždy bude subjektivní. Boj za klimatickou spravedlnost jsem chtěla představit tak, aby film v publiku vzbuzoval další otázky, ne jen podat nějakou zprávu. Musela jsem proto jít s vlastní kůží na trh a skutečně se otevřít a nechat diváka účastnit se i emocionálně mé cesty. Myslím, že environmentální dokumentaristika se stále drží úzu určité statičnosti, argumenty se předkládají ve zprávařské místnosti a vítězí ten, kdo má nejlepší statistiku. Pro účely filmu je nicméně důležitá i ta emocionální cesta. Všichni tušíme, jak se politici mýlí, pokud jde o znečišťování ovzduší nebo znehodnocování půdy, ale to, co přemění naše poznání v činy, není množství vědomostí, nýbrž naše vnitřní síla a naše emoce. Chtěla jsem zvětšit kolektivní sílu lidí a zvýšit jejich emocionální zainteresovanost a připadalo mi, že to spíše dokážu, když budu uvnitř dění.

Jak se vám podařilo přesvědčit lidi, aby s vámi otevřeně hovořili? Protože otevřenost, která je standardem v Evropě, rozhodně ve světě není tak častá.

Občas v Evropě zapomínáme na to, jak traumatický je náš vztah ke globálnímu Jihu. Na jednu stranu lidé v Jižní Americe k bělochům vzhlížejí jako k nadřazeným, ale na druhou stranu se bojí, protože kde je bílý muž, tam je násilí a rozpad původních komunit. Takže když se mě v Bolívii někdo zeptal, odkud jsem, odpovídala jsem, že z Amsterodamu, ale můj otec byl Bolivijec, a reakce na to byla: Tak to jsi Bolivijka. Vzali mě za svou. Důležité bylo také neobjevit se na místě s bílým týmem, najala jsem proto kameramana až v Bolívii – šlo o člověka, který za diktátorského režimu tajně dokumentoval dění v ulicích. Velmi mi záleželo na tom, abych nebyla invazivní a zároveň za nikoho nemluvila. Jsem „kříženec“, pohybuji se mezi dvěma světy, které se dívají na skutečnost velmi odlišně. Snažím se toho využít a být mostem mezi nimi. Každopádně otázka, jaké to je, když se jako Evropanka objevíte v jihoamerické zemi, je zajímavá – staletí a staletí krveprolití, genocidy a okrádání způsobila, že lidé jsou velmi obezřetní a někdy dokonce cyničtí.

Jaký měl váš film dopad?

Na emocionální rovině – a to se projevilo i na festivalu politického filmu v Bolívii – odhaluje film něco, k čemu se můžeme vztahovat všichni. Ať už volíte tu nebo onu stranu, vždy je ve hře cesta emancipace prostřednictvím společné práce, například vytváření přátelství založených na životě v souladu se životním prostředím. Tento léčivý vztah byl podle mě pro bolivijské publikum velmi důležitý. Bolivijci teď kritizují Eva Moralese za to, že nedělá dost proti těžbě a proti deforestaci, která v posledních deseti letech vzrůstá. Peníze z těžby se sice vydávají na sociální oblast, například na zvyšování školní docházky a zvyšování platů, což je skutečně potřebné, nicméně devastace přírody pokračuje. Nejpozitivnější reakce na můj film ale překvapivě nepřišla z Bolívie, nýbrž z Kolumbie. U Kolumbijců rezonoval především antikolonialistický tón filmu.

Lišila se reakce v Evropě?

Evropané především zpravidla nevědí, že bylo vyvražděno přibližně devadesát procent americké domorodé populace, že holocaust této populace proběhl až v takové míře. Ve filmu to zmíním jen v krátké větě, ale lidi z Evropy to vždycky zarazí. Někdy ani netuší, že po celém kontinentu byli lidé doslova masakrováni po celá staletí, a když to skončilo, následovala ve školách genocida kulturní, která je nutila zapomenout na jejich kořeny a udržovala je v postavení dělníků industrializovaného světa. Když jsem byla na Kubě, film se měl promítat v malé vesnici ve třídě pro šedesát dětí. Zděsila jsem se, protože to opravdu není zrovna film pro malé děti a navíc se zabývá závažnými a komplexními politickými tématy. Ale ve výsledku těmto dětem nebylo vůbec potřeba vysvětlovat, co je to kolonialis­mus a že Západ drží globální Jih na kolenou ekonomickými omezeními, která vystřídala vojenský útlak. Mnozí evropští diváci jsou obsahem filmu nakonec asi překvapeni víc než neevropské děti.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.