Na sklonku letošního února byl indickým parlamentem po několika letech ostrých debat přijat Zákon o kmenech. Někteří ochránci přírody však tento krok označují za „nejnebezpečnější legislativní počin od získání nezávislosti“. Zákon přerozděluje půdu kmenovému obyvatelstvu, které žije v posledních „zelených“ výspách indického subkontinentu. Tyto lokality jsou posledním útočištěm mizející indické fauny. Dochází tak ke střetu zájmů lidí a zvířat. A také ke střetu různých proudů indického ženského environmentálního hnutí.
Účastníci vleklého sporu o znění Zákona o kmenech, mezi nimiž je celá řada žen, jsou nejznámějšími osobnostmi indického ekologického života. Jejich postoje ilustrují vývoj názorů na společenské a environmentální problémy v průběhu 20. a na začátku 21. století. Na jedné straně bylo při přijímání zákona argumentováno kvalitou života především lidí na kastovním dně. Do tábora zastánců tohoto názoru patřila například ekofeministka Vandana Šiva a přívrženci někdejšího hnutí Čipko, iniciovaného ženami nízkých kast ve státě Uttarančal. Na straně odpůrců zákona pak lidé jako zoolog Valmík Thapar, někdejší blízký spolupracovník Indíry Gándhíové, upozorňovali na potřebu ochrany unikátní indické fauny.
Pralesy a lidožraví tygři
Ekologické smýšlení bylo v Indii po získání nezávislosti modelováno podobnými ideologickými trendy jako jinde ve světě. „Pokrok“ byl všemocným zaklínadlem, které vedlo k frenetickému budování přehrad a k excesivnímu obchodu s dřevem. Výdobytky Západu (používání pesticidů, zavádění monokultur) byly aplikovány jako nejvýhodnější a jediná možná forma pěstitelství. Díky široké dostupnosti vakcín a léčiv klesla dětská úmrtnost, ale zároveň nijak zvlášť nenarůstala gramotnost obyvatelstva a jeho životní úroveň. Došlo k bezprecedentní populační explozi. To vše mělo devastující dopad na životní prostředí.
Řada ekologických tragédií se ostatně odehrála už za Britů. Již za jejich vlády došlo například k hrozivé a bezohledné deforestaci při budování železniční sítě. Tyto zásahy však přinášely i jistou zpětnou reakci. O mohutnějším ekologickém uvědomění můžeme ale mluvit až od přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Tato aktivita byla iniciována spíše Brity, či „Indobrity“ (Angličané narození v Indii). Patřil mezi ně například Jim Corbett – známý pronásledovatel lidožravých tygrů a spiritus agens zakládání přírodních rezervací. V polovině třicátých let se pak první ochránci a biologové začali rekrutovat také z indických řad – například ornitolog Sálim Alí, „kronikář indické divočiny“, či botanik Mádhvaih Kršnan.
Přes úsilí několika dalších výrazných ochranářských individualit padesátých let, jejichž zájmy však byly poměrně roztříštěné, a jež tak mohly jen těžko čelit devastaci životního prostředí za éry „premiérování“ Džavaharlála Nehrúa (1947–1964), nastal zásadní obrat v ekologických záležitostech Indie až v druhé polovině šedesátých let. Vlády se tehdy chopila žena – Nehrúova dcera Indíra Gándhíová. Po univerzalistických mocenských diskursech přístupu k přírodě, které byly příznačné pro období britské nadvlády a první dvě desetiletí indické nezávislosti, představila Indíra Gándhíová poprvé vizi světa, která z nich vybočovala. Jejím hlavním zájmem byla záchrana vzácné indické fauny, kterou upřednostňovala před zájmy lidí žijících v těsném kontaktu s touto faunou – kmenovým obyvatelstvem.
Díky ní však i ti nejzatvrzelejší pochopili, v jak katastrofálním stavu je indická příroda a jak zhoubný je způsob, jakým je nakládáno s přírodním bohatstvím země.
Hnutí Čipko a Indíra Gándhíová
Z celosvětových intelektuálních proudů, které ovlivňovaly environmentální myšlení a aktivity, si indické prostředí vzalo hlavně dvě inspirace. První z nich byl implus „návratu k přírodě“ – celkové oživení „zeleného povědomí“, které se projevovalo mimo jiné přehodnocováním lidského přístupu k „divoké“ přírodě (například zvýšením zájmu o volně žijící živočichy a voláním po jejich záchraně). Dalším podstatným trendem byly transformace, k nimž docházelo ve feministických hnutích.
V zemi se tak vytvořily postupem času dvě zásadní ochranářské platformy, které v sobě spojují nesmírně zajímavým způsobem afinitu k živému stvoření, jež je vlastní hinduismu, a právě ony dva nové, západní trendy. V obou případech se pak na rozdíl od minulosti jednalo o platformy ženské.
První z těchto „proudů“ je vlastně trochu bizarní takto nazývat, neboť byl tvořen především samotnou Indírou Gándhíovou. Těsně po své inauguraci do úřadu v roce 1966 zahájila sérii iniciativ. Pozornost celého světa upoutal zejména její Projekt tygr z počátku sedmdesátých let; neméně podstatné bylo přijetí zákona na ochranu divoce žijících zvířat v roce 1972 či oddělení problematiky divoké zvěře od odboru Lesní správy. Nenahraditelný význam osobní angažovanosti Gándhíové se ukázal po jejím zavraždění v roce 1984, které bylo zároveň smrtelnou ranou mnoha projektům, které iniciovala.
Druhou, snad ještě svébytnější ženskou ekologickou iniciativou se stalo hnutí Čipko z roku 1974. Šlo o celosvětově známé hnutí „objímání stromů“ („čip“ v hindštině znamená přilnout, přitisknout, obejmout). Bylo spontánní reakcí žen z několika vesnic indického svazového státu Uttarančal na těžařské praktiky Lesní správy, které ohrožovaly každodenní existenci lidí z celé oblasti. Později hnutí Čipko své aktivity rozšířilo nejen geograficky, ale stalo se nejdůležitější organizací usilující o to, aby indický stát navrátil obecní majetek pod správu samotných vesnic. Problémem tohoto požadavku však zůstává, že se ve vesnicích již téměř rozpadla tradiční klanová struktura. Obyvatelstvo dnes žije v nukleárních rodinách – a distribuce půdy přímo těmto rodinám se z ekologického hlediska jeví být ještě zhoubnější.
Hnutí Čipko však bylo vůbec prvním ženským hnutím, které vzniklo z iniciativy venkovského obyvatelstva. Postupně přerostlo v celoindický boj za úpravu „ekologických“ poměrů. Ač jeho představitelky zpočátku neměly o západních ekofeministických východiscích žádnou představu, jejich ideologie, která vycházela z hinduismu, byla náplni ekofeminismu velice blízká. Stejně jako ekofeminismus totiž zavrhuje mužsky orientované modely fungování západní civilizace a hlásá stejnou hodnotu pohlaví, ras, všech živých bytostí a spřízněnost všech jmenovaných se zemí a přírodou a zavrhuje různé formy „dvojích standardů“.
Hnutím Čipko se inspirovala a dodnes s ním úzce spolupracuje i feministka a fyzička Vandana Šiva. Těžištěm jejího zájmu jsou témata jako zachování biodiverzity, rozmanitosti duchovního bohatství, boj proti Světové obchodní organizaci, Světové bance, boj proti biopirátství či geneticky modifikovaným plodinám. Záchrana planety přitom podle ní úzce souvisí s převzetím stěžejních mocenských struktur ženami a s přijetím „ženského přístupu“ ke světu.
Vandana Šiva představila alternativní strukturu vnímání ekologických problémů a ostře se ohradila proti mocenským vztahům na globální úrovni. I ona však vnímá indické problémy často z makroskopického hlediska a odhlíží například od ochrany ohrožených druhů zvířat, protože se více zajímá o sociální důsledky ekologických prohřešků.
Přijetím Zákona o kmenech nyní dochází v Indii k zásadnímu paradigmatickému zlomu. Pro zákon se již celá léta zasazovala kmenová lokální ekologická i feministická hnutí celého subkontinentu; z pozice „proti“ se zase od počátku devadesátých let objevovaly temné věštby ve smyslu, že „tento zákon bude znamenat konec indické fauny, konec bengálského tygra“. Na jeho skutečné dopady si teď musíme všichni počkat, stejně jako na to, kterému proudu z indických ženských ekologických hnutí dají dějiny nakonec za pravdu.
Autorka je indoložka.