Po dvanácté se v tradičním čase, druhý říjnový víkend (6.–10. 10.), sešlo v Praze několik desítek příznivců a tvůrců české nezávislé scény, aby veřejně diskutovali o tom, co se za poslední rok v této oblasti kultury objevilo nového. Program festivalu „...příští vlna/next wave...“ vybral a připravil tým kolem kurátora přehlídky Vladimíra Hulce.
První den festivalu, jejž otevřela česká premiéra pouličního představení Divadla Continuo Vakokodeska, připravená pro Český den na světové výstavě v japonském Aichi, byl věnován „mluvené literatuře“. Na scéně NoD. Roxy se vystřídalo několik autorů, kteří představili vlastní literární tvorbu jako více či méně divadelně pojaté výstupy. Program čtvrtečního podvečera zahájil v doprovodu jazzového dua bratrů Pospíšilových Michal Čundrle ukázkou ze své mluvené hry Bubela – Jho a hoj jazyka. V jazykově náročné vyprávěnce o profesoru Budelovi, který doslova propadl české mluvnici, si Čundrle pohrával a zahrával se všemi možnými slovními hříčkami a významy. O výhře však lze mluvit jen těžko. Hrající teatrolog záhy prohrál se svou pamětí a příběh dvou školáků, kteří se vydávají do České mluvnice zachránit profesora, se začal pohybovat mezi dvěma extrémy. Nejprve, když si vypravěč byl svým zapeklitým textem jistý, neúčelně dlouho připravoval a nechával přezrát některé situace příběhu. Tak například před setkáním obou záchranářů s Eufonií vyplýtval Čundrle všechny možné libozvučné varianty, takže další pobývání „melodické postavy“ a její promlouvání ze scény bylo nejen zbytečné, ale i nudné – jako by se jen muselo přečkat, až vypravěč ukončí svou momentální zábavu. Na druhé straně, když ztrácel kondici a byl nucen na místě improvizovat, se mu najednou v příběhu objevilo několik postav Přípon a Předpon, jejichž modelové peripetie s Kořenem mi z hlediska toku a logiky příběhu zůstaly nepochop(it)e(l)nou záhadou. Podpory se Čundrle, při jehož výkonu si nebylo možné nevšimnout zřetelných vlivů nedivadelnosti Ivana Vyskočila, nedočkal ani od svých kolegů. Ti celou dobu seděli – aniž by se na něho jednou podívali - a čekali, až budou moci do jeho vyprávění zasadit další jazzovou skladbu.
Následovalo regionální kolo celostátní soutěže v slam poetry. Tato disciplína vznikla v osmdesátých letech minulého století v USA. Jde o soutěž v recitaci. Ze sedmi pražských básníků, kteří se musí dvakrát vejít do tříminutového limitu, vybralo publikum jednoho na celostátní finále do brněnského klubu Fléda. Úroveň sedmi vpravdě divadelních výstupů byla velmi rozmanitá: sahala od intimní poezie, které by více vyhovovala tichá, soustředěná četba samotných diváků, přes ryzí radost z mikrofonu a skupiny „věrných“ posluchačů až k rádoby kabaretně pojatému dialogu s publikem. Co posledně jmenovaný případ, kdy se soutěžící pokoušel o prozaické spílání publiku, kterého se rychle vzdal a za hvízdotu diváků spěšně opustil jeviště, má společného s poezií, těžko říci...
V pátek se festival přesunul do Divadla Na zábradlí, kde se konal slavnostní večer s udílením Poct festivalu. Ceny, i když bychom měli spíše mluvit o veřejném prokázání pocty, se udílejí od roku 2003 v kategoriích projekt, osobnost, objev, producentský počin a publikační čin roku. Výjimečné postavení, a to i v českém „přeceňovaném“ divadelním kontextu, má pak veřejné poděkování osobnosti, jež se nazývá Živoucí poklad. Po Ivanu Vyskočilovi a Bořivoji Srbovi se Živoucím pokladem stala Jana Pilátová – pedagožka pražské DA MU, redaktorka, dramaturgyně a animátorka české nezávislé divadelní scény, jež spolupracuje se scénami, jako je Dejvické divadlo (v jeho éře kolem poloviny devadesátých let), Divadlo Continuo, Stefanie Thors, Martin H. Frys, Farma v jeskyni a mnoho dalších. Mrzet nás tedy jen může, že organizátoři večera – řídící se pravděpodobně ne vždy případným úslovím „to nejlepší nakonec“ – se k veřejnému poděkování Janě Pilátové odhodlali až kolem jedenácté večer, kdy řady Divadla Na zábradlí již notně prořídly.
Večerem provázel Jiří Jelínek (Osobnost roku 2004) z královéhradeckého divadla DNO a v rychlém sledu se v něm střídaly soubory, které vystupují (téměř) na každém ročníku next wave a kterým by možná prospělo si na svou příští vlnu chvíli počkat. Nic proti nim, budu-li páteční večer chápat účelově jako slavnostní setkání, veřejné poděkování, ke kterému se však jakoby nikdo neměl a který jeho moderátor, a pevně věřím, že mimoděk, uvedl upozorněním na odjezd posledních trolejbusů. Největší ohlas tak po právu vzbudily Kabaret Caligula (Objev roku) a soubor Krepsko (Projekt roku). Kabaret Caligula vystoupil přímo na scéně divadla se skečí, v níž obrazem mezinárodního spiknutí černochů parodoval motto sobotního programu festivalu „Všichni jsme Afričané“. Zároveň promítl dvě krátké filmové ukázky: Fragment inscenace Hamlet: Přání zabít (za ni Objev roku získal), ve které nepadne z anglického klasika ani jediný verš. Potom uvedl upoutávku na svůj další filmový projekt Jan Hus – Vzkříšení, jenž si ve výtvarné stránce rafinovaně pohrával s národní mytologií českých dějin. Filmem Ukradené ovace v režii V. Klusáka se prezentovalo také Krepsko. Film zaznamenává happening, při němž čtyři divadelníci na jaře tohoto roku pronikli na děkovačku na scénu Národního divadla a společně s herci se klaněli divákům Morávkovy Lucerny. Dokument též zachycuje diskusi režiséra filmu s asistentkou režie a několika herci, ve které se Klusák trapně vymlouvá jako malý kluk, jenž byl přichycen při něčem, co se nemá. Možná daleko zajímavější by byla jeho diskuse s diváky, zda si vůbec všimli, že se na konci představení objevili čtyři „herci“, kteří v inscenaci nehráli. To se však týká filmu, který je pouhým záznamem výtečného happeningu.
Sobotním odpolednem se festival poprvé zřetelně obrátil i k nejmenšímu publiku. Na programu byla představení Černošská pohádka Divadla Drak a Tam, kde rostou banány divadla TukuTiko, jež otevřela třetí den přehlídky, věnovaný africké kultuře. Festival ...příští vlna/next wave... podobné výpravy na kulturní okraj sociální (například divadlo pražských prostitutek Rozkoš bez rizika nebo divadlo bezdomovců Ježek a čížek) či etnický podnikal již v minulosti a vždy s úspěchem. (Důkazem mohou být výše jmenované soubory, které se posléze díky next wave objevily v programu – neriskujících – divadelních festivalů.) Možná právě proto byla pro mne sobotní African Party, jak byl tematický blok nazván, zklamáním. Každá etnografická, anebo chcete-li antropologická výprava by se měla konat ve dvou rovinách: tam a zase zpět. A právě ono „zpět“ jsem během sobotního programu postrádal. Cesta zpět je velice podstatná, abychom si „v klidu domova“ mohli poměřit a jemně zvážit všechny detaily a nuance jiné kultury, docenit ji a případně se jí inspirovat, otevřít se jí. Skok rovnýma nohama „tam“ může učinit více škody než užitku. A to si zcela nejsem jist, zda na takovýto skok se nečekalo zbytečně dlouho. Po rozvleklém odpoledním programu, který bez ladu a skladu použil vše, co se alespoň vzdáleně týkalo černého kontinentu, vystoupilo v závěru večera mezinárodní Divadlo na voru z Prahy s aktovkou B. Koltése Taba Taba. Jednalo se vlastně o dva souběžné monology dvou sourozenců, kteří se ujišťují ve vlastní potřebě překračovat kulturní stereotypy společnosti, v níž žijí. Těžko jsem rozpoznával pohnutky dramaturga, proč tuto hru i u nás uváděného francouzského dramatika vybral do repertoáru. Navíc oba herci hráli tak „od podlahy“, že se do těsného prostoru Řetízku na pražské DAMU sotva vešli.
Poslední den se tematicky zaměřil na improvizaci. V nabitém programu se od brzkého odpoledne až do pozdních nočních hodin vystřídalo v rychlém sledu několik jmen. V chvatném běhu mezi jednotlivými sály Divadla Na zábradlí, kam se festival v neděli opět vrátil, možná trochu zanikla sázka nezlomného kurátora festivalu na jistotu, jež letošní či „…příští vlnu…“ proměnila v jakýsi digest předešlých ročníků: Vosto5, Ester Kočičková, Petr Váša ad.; v horším případě pak v nezlomnou spolehlivost, se kterou se musel, musí a pravděpodobně bude muset vyrovnávat každý pravidelný návštěvník přehlídky: Alex Švamberk, Antonie Svobodová. (Což ovšem neznamená, že některá hledání a očekávání, kam konkrétní improvizátory odnese vlna okamžité inspirace, nepostrádala vtip a dramatické napětí – viz třeba Vosto5 a Ester Kočičková se Simonou Babčákovou, jejichž improvizace se samovolným pádem slily v jedinou.) Celkově však převážilo umírněné pře/zatížení programu, které sice mohlo být satisfakcí za krátkodechou Afriku či milé besídky předešlých večerů, ale jež se v ničem nepřiblížilo tématům a vrcholům předešlých ročníků. Letošní …příští vlna/next wave… působila spíše jako nerozhodná, malá vlnka. Zbývá tedy jen počkat, co bude následovat za rok. Organizátoři, možná symbolicky, zvolili logo s hodinami, na kterých bylo za dvě minuty dvanáct...
Autor je student katedry divadelní vědy na FF UK.