Ochránci dobrých mravů?

Česká média ráda potvrzují rozšířený stereotyp Polska jako podivného katolického skanzenu s nemoderně puritánskými názory. Všimla si proto i skandálu, který se odehrál kolem účasti českých pornoherců v inscenaci Elfriede Jelinek Smrt a dívka ve vratislavském Polském divadle. Navzdory snaze dosáhnout zákazu inscenace v režii Eweliny Marciniak, který pouhé čtyři dny po nástupu do úřadu nového ministra Piotra Glińského žádalo Ministerstvo kultury a národního dědictví po dolnoslezském hejtmanovi, do jehož gesce divadlo spadá, se premiéra hry konala v plánovaném termínu na konci listopadu 2015. Byla to ale bezesporu nejspektakulárnější premiéra, jakou polské divadlo po roce 1989 zažilo. Intervence politiků, četné pobouřené mediál­ní komentáře, protestní happeningy katolických a konzervativních iniciativ (spojené s ­anonymními ataky na inscenátory i představitele Polského divadla včetně jejich rodinných příslušníků) vyvrcholily demonstrací v den premiéry před budovou divadla a zatčením dvaceti nejhlasitějších křiklounů.

Podle kritických ohlasů na samotnou inscenaci by snad tak velký cirkus nestál ani za to. Představení sice začíná výstupem českých hostí, nicméně několikaminutová scéna je rozsekávána stroboskopem tak, že divák se prý musí domýšlet, zda skutečně vidí to, před čím se na vratislavské ulici protestuje. Jiného názoru je však polské ministerstvo kultury. Hned ve svém protestním dopise z 20. listopadu minulého roku zdůraznilo, že se nejedná o cenzuru, nýbrž o povinnost zasáhnout tam, kde umělecká instituce placená z veřejných peněz porušuje dobré mravy a propaguje pornografii.

Divadelní prověrka

Své povinnosti hodlá nová vláda dostát. Hned v druhém týdnu svého úřadování pověřil ­ministr Gliński náměstkyni Wandu Zwinogrodzkou podrobnou analýzou polského divadla, a to nejen po stránce finanční, ale také umělecké. Zwinogrodzka se má zaměřit na instituce, které spadají pod Ministerstvo kultury a národního dědictví, tedy na varšavské Národní divadlo, Velké divadlo – Národní operu ve Varšavě a krakovské Národní Staré divadlo. Zároveň 11. ledna ministr odvolal čtyři z pěti poradních expertů pro oblast tanec a divadlo, kteří byli do této funkce nominováni v říjnu minulého roku ministryní předchozí vlády. K odvolání poradců došlo telefonicky a bez udání konkrétních důvodů.

Proč je potřeba zaměřit se na uměleckou kvalitu veřejných divadel, vysvětlil ministr kultury v rozhovoru v provládních novinách Nasz Dzien­­nik 4. ledna. Podle Glińského se pod pláštíkem experimentálního – a navíc elitářského – divadla schovávají tvůrci, kteří z peněz daňových poplatníků pouze diskreditují národní kulturu. „Neexistuje důvod, aby skupiny, které směřují k destrukci kultury, tradice a polské identity, byly tak jako doposud upřednostňovány,“ uzavřel Gliński odůvodnění umělecké revize veřejných divadel.

Zvrhlý vliv umělců

Výše uvedené skupiny jmenovitě reprezentují Mariusz Treliński a Jan Klata. Na adresu režiséra a uměleckého šéfa varšavského Velkého divadla – Národní opery se kritika, že jeho počínání na první polské operní scéně není dostatečně národní, ozývá už delší dobu. Podobně je na tom i jeho činoherní kolega a umělecký šéf v Národním Starém divadle v Krakově Jan Klata. Jeho inscenace vyvolávají u konzervativního publika odpor dlouhodobě, některé z nich byly při premiérách přerušeny protestními happeningy. Na začátku prosince se v deníku Gazeta Polska Co­­dziennie objevil otevřený dopis ministru kultury, v němž devětadevadesát signatářů žádalo režisérovo odvolání. Klatovi, jenž je v dopisu přirovnáván k italskému komunistovi Antoniu Gramscimu, je vyčítáno ničení polské tradice a záměrná politická provokace, kterých dosahuje díky „postmodernímu drcení dramatického textu“.

Stejné výtky lze nalézt i v textech divadelních recenzentů. Divadelní kritička již zmíněného konzervativního listu Nasz Dziennik Temida Stankiewicz­Podhorecka těsně po inauguraci nové vlády publikovala text s názvem Co očekávám od vlády, v němž vyjmenovává šest příkladů, jimiž podle ní současné polské divadlo nejvíc trpí. V prvé řadě se prý jedná o útok na národní identitu, k němuž má docházet zesměšňováním národního dramatického kánonu, který by Stankiewicz­Podhorecka nejraději chránila zákonem. Dalšími problémy má být útočení na katolickou církev a náboženství a také prezentování současné polské rodiny jako patologického jevu, který odrazuje mladou generaci od uzavírání manželství. Čtvrtým a pátým problémem je podle kritičky záměrná a až agitační propagace homo­sexuality a pornografie. Nejhorším problémem současného polského divadla zůstává podle Stankiewicz­Podhorecké ale fakt, že vše je financované „polským daňovým poplatníkem. Musí se však takzvaným umělcům a divadlům zamezit ve financování aktivit, které devastují mysl, mají zvrhlý vliv na morálku, ponižují lidské svědomí a – v intenci ideologie nové levice – ničí polskou tradici a rozsévají nenávistný jed po naší vlasti.“

Méně „sekernickou“, o to však příznačnější rétoriku zvolil ve svém článku Divadlo hochštaplerů Piotr Zaremba v týdeníku wSieci. Zaremba v něm porovnává současné polské režiséry s režiséry šedesátých a sedmdesátých let. Přiznává, že i oni na scéně sice experimentovali, ale vždy se drželi slova básníkova. Problém začal v momentě, když režisér Konrad Swinarski (1929–1975) překročil divadelní rampu a inscenace polské klasiky začal rozehrávat po celé budově divadla. I když právě díky tomu, že Swinarski inscenoval polské romantiky, jej Zaremba nakonec bere na milost.

Překročit Swinarského

Ve zproblematizování díla Konrada Swinarského, který by se dal bez váhání označit za prekurzora současné polské divadelní vlny, leží úhelný kámen protestu proti takzvané umělecké kvalitě polských divadelníků, jenž nabral momentálně u našich severních sousedů na síle. Režiséři, kteří vstoupili na polskou scénu s koncem devadesátých let, šli totiž ještě dál. Nejenže zcela odmítli dramatický kánon (romantické a modernistické texty), ale sebevědomě opustili divadelní budovu a vykročili do reálného života současné ulice – a to někdy doslova. Jejich tématy, a to daleko dříve, než tak začala činit literatura či film, se staly aktuální, nicméně neverbalizované problémy, jako jsou například dědictví holocaustu či společenská ostrakizace na základě psychosexuální identity i ekonomického a sociálního statusu.

Polské divadlo se od přelomu milénia stalo značně kritickým uměním. Samozřejmě že nelze přeceňovat jeho vliv na běžné společenské dění. Divadlo už asi navždy zůstane minoritním uměleckým druhem a o kritickém divadle to platí tím více. Jelikož se ale vydalo touto cestou, vznikla platforma pro reflexi polské současnosti; nemluvě už o tom, že se otevřením i jiným, novým estetikám stalo jednou z nejprogresivnějších evropských divadelních kultur. A právě sem míří ona proklamovaná analýza umělecké kvality.

Autor je teatrolog.