Cesta do minulosti

Moskevský soubor Teatr.doc u nás během krátké doby hostoval už podruhé. Nejprve v lednu minulého roku vystoupil v Divadle Archa s představením Dva v tvém domě, jež bylo typickou ukázkou jeho inscenačních postupů. Na přelomu září a října se pak zúčastnil festivalu Kulturus, zaměřeného na nezávislou ruskou kulturu a její reflexi současné politické a společenské situace v Rusku, a představil zde formou otevřené zkoušky připravovanou inscenaci 150 důvodů proč nebránit vlast a ještě sedm navíc.

Teatr.doc založil v roce 2002 režisér Michail Ugarov jako nezávislou scénu zaměřenou na dokumentární divadlo. Inscenace Teatru.doc pracují metodou verbatim a vycházejí z reálných příběhů, rozhovorů a dokumentů, které se divadelníci snaží uchopit divadelními prostředky. Divadlo se zaměřuje výhradně na současné náměty, které jsou inscenovány záměrně co nejchudším divadelním jazykem, jenž si vystačí s náznakovou scénografií a drobnými rekvizitami. Tak tomu bylo i v případě zmíněné inscenace Dva v tvém domě, jež byla divadelní reportáží o domácím vězení běloruského opozičního prezidentského kandidáta Vladimíra Něklajeva, do jehož bytu přicházejí dva příslušníci státní bezpečnosti, aby jej hlídali. Z bohatého materiálu, který soubor v Bělorusku sesbíral, vznikla nakonec směšná „vaňkovka“, v níž má hlavní vězeň Lukašenkova režimu pro své bachaře vlastně pochopení a snaží se jim být v jejich práci nápomocen.

Krize a zánik jako virus

Připravovaná inscenace 150 důvodů proč ne­­bránit vlast a ještě sedm navíc se bude z mnoha důvodů dosavadním inscenačním postupům moskevského divadla vymykat. Jedná se o první inscenaci režijně připravenou Jelenou Greminovou, jež zde působí jako dramaturgyně a autorka inscenačních scénářů. 150 důvodů je prvním dílem tematicky opouštějícím současnost i metodu verbatim. Greminová se inspirovala vzpomínkami vojáka, jenž se zúčastnil dobytí Konstantinopole v roce 1453. K nim přidává další dokumenty a materiály, které se více či méně pádu druhého Říma týkají. Výsledkem je scénář vyprávějící prostřednictvím jednotlivých postav o pádu jedné civilizace a jejích hodnot, které se do té doby zdály být nedotknutelné.

Scénu pražského představení tvořilo pět sádrových bust antických vládců a hrdinů a pojízdný věšák s jednoduchými kostýmy. Na scénu přichází pět hereček a vyzývá pět mužů v publiku, aby přečetli počáteční fragment scénáře popisující zkázu velkého města a jeho kultury. Pak se slova ujímají herečky. Greminová ve scénáři spojuje dva způsoby narace. Herečky střídají er­formu a ich­formu a podle toho buď vyprávějí, anebo hrají příběhy mužských hrdinů konce Konstantinopole. Přechod z jedné postavy do druhé je zaznačen také střídáním prostých a výrazně barevných kostýmů.

Text 150 důvodů má daleko blíže k mozaice než k pravidelnému dramatickému textu. Jde o fragmentární příběhy hrdinů, kteří se na obou stranách zúčastnili dobytí křesťanské metropole. Kromě dvou hlavních postav, tedy vládce Konstantinopole a vůdce nájezdných Turků, máme co do činění s nejrůznějšími typy postav ze všech společenských vrstev. Před diváky tak defilují jednotliví hrdinové, kteří prezentují své více či méně komplikované postoje během politické a společenské krize konstantinopolské civilizace. Zvolená perspektiva má velice blízko k perspektivě mýtu. V samém závěru 150 důvodů se totiž ukazuje, že autorku zajímá především motiv krize a konce jedné civilizace a kultury, jež jsou neodvolatelně zakódovány v každé velké historické epoše a jež jsou jako jakýsi virus předávány z generace na generaci.

Vrací se umění náznaku?

A v tom vlastně spočívá ten zmíněný nový způsob komunikace s divákem. Zatímco doposud se Teatr.doc k němu obracel přímo pomocí současných témat, inscenací 150 důvodů se vyjadřuje k současnosti skrze minulost. V ruské mytologii je dědictví byzantské kultury přímo spojeno s carem – po pádu Konstantinopole si Ivan III. vzal za manželku neteř posledního konstantinopolského panovníka, spolu s ní přijal titul car i znak byzantinského dvouhlavého orla a stal se prvním vládcem pravoslavného světa. Jelena Greminová tímto jednoduchým historickým odkazem poukazuje na virus zániku, jenž si carismus vzal do vínku od Byzantinců.

Inscenace 150 důvodů proč nebránit vlast a ještě sedm navíc svádí k otázce, proč Greminová a její spolupracovnice zvolily historický háv. Jedná se pouze o snahu o „občerstvení“ poetiky Teatru.doc, jež vzbudilo v poslední době velký ohlas takzvaným divadlem svědků (tribunal plays), v němž vystupují aktéři nepokojů kolem aféry s Pussy Riot? Nebo se vrací taktika založená na promlouvání k současnosti prostřednictvím historických témat? Nastává snad doba, kdy se opět začne uplatňovat umění náznaku, jež bylo v naší části Evropy tak hojně pěstováno v druhé polovině 20. století?

Autor je teatrolog.