Vpád ulice do ruského divadla

Před vystoupením na plzeňském divadelním festivalu byla v Praze k vidění inscenace jednoho z nejuznávanějších ruských divadelních režisérů střední generace Kirilla Serebrennikova. Parchanti, jak byl název inscenace přeložen do češtiny, jsou volnou adaptací románu Saňka Zachara Prilepina, jenž je u nás znám nejen díky povídkové sbírce Boty plné horké vodky, který v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Argo, ale také jako člen Národně bolševické strany Ruska, již pro změnu založil jiný kontroverzní spisovatel, Eduard Limonov. Tato strana spojuje nacionalistické výboje s (post)sovětským imperialismem.

Různé tváře hněvu

V Parchantech Serebrennikov s Prilepinem zobrazují dnešní Rusko jako zemi zmítanou celospolečenskou politickou krizí. Nedá se říci, že by jejich inscenace, která měla premiéru v rámci Sedmého studia v březnu minulého roku, byla explicitním politickým divadlem, jak jej známe ze soudobých německých či polských scén. Tato linie je ruské divadelní kultuře přece jenom cizí. (Vždyť jediné příklady politického divadla bychom v Rusku našli v tvorbě inscenátorů, kteří po říjnové revoluci podporovali nový společenský a politický řád.) Parchanti, stejně jako inscenace Teatru.doc Dva v tvém domě, jež v pražské Arše hostovala na začátku letošního roku, mohou pro nás být pověstným lakmusovým papírkem, na němž je patrné, že současné ruské divadlo začíná opouštět piedestal vysokého umění a začíná se daleko více ohlížet po tom, co se děje na ulici. Používá k tomu i některé prvky patřící k proudu tzv. dokumentárního divadla.

V případě Parchantů je ona zmíněná ulice de facto nepojmenovaným hlavním hrdinou inscenace. Ta začíná dynamickou scénou z protistátní demonstrace. Z davu, který za železnými zátarasy sborově skanduje „Revoluce“, zaznívají hlasy jednotlivých účastníků shromáždění. Protijelcinovský aktivista z devadesátých let, monarchista, mladík s tričkem s Che Guevarou, veterán války v Afgánistánu i profesor filosofie, který přišel demonstrující varovat, aby v Rusku nevyvolávali běsy další revoluce, ti všichni se scházejí na moskevské ulici, aby dali průchod svému rozhořčení. Každý z nich má na současné Rusko jiný názor (či případně nemá vůbec žádný, jak se svěřuje jedna z demonstrantek), ale v jedné věci se shodují: něco se už musí stát. Stejnými pocity se pravděpodobně řídil i Gríša Žilin (Filipp Avdějev), když se rozhodl přidat k národním bolševikům – tzv. nacbolům. Gríša, čtyřiadvacetiletý mladík, není horlivý ideolog. Od narození sleduje postupný úpadek své země a chce ji pozvednout z jejího mravního a zkorumpovaného dna. Vlastně i revolucionářem a teroristou se stává jaksi mimoděk. Když je po demonstraci zmlácen policisty, rozhodne se jim pomstít se zbraní v ruce. Nakonec ale zjišťuje, že takového činu není schopen, a tak sahá k patetickému gestu – s dalšími nacboly obsazuje sídlo oblastního gubernátora. V poslední scéně představení vidíme vystrašené a všemi opuštěné mladíky, na které posílá lokální vláda těžkou vojenskou techniku.

Historie transformace

Dominantní složkou Parchantů jsou herci. Režisér dokáže z energie mladého ansámblu vytěžit maximum. Proto si může dovolit Gríšovy peripetie inscenovat na prázdné, syrové scéně. K vytvoření iluze jednotlivých epizod si potom vystačí pouze s několika drobnými rekvizitami a především s šesti železnými zátarasy, jimž pravý smysl dodává až herecká akce. Jednou jsou sedačkami v autobuse, podruhé představují nemocniční pokoj. Syrovost se odráží i v hudbě, která je produkována přímo na scéně – v levém zadním rohu sedí skupina hudebníků. A dále v nakládání se světlem, respektive s pološerem, které Serebrennikov nezřídka prořízne ostrým světlem zářivek, záměrně namířených do očí diváků.

Inscenace jako by tvořily dvě části. Po první, dynamické a explicitně aktuální scéně demonstrace nastupuje vlastně tradiční příběh mladého revolucionáře, který je vykreslen do nejmenších detailů: divoká devadesátá léta rozpadlého impéria, chudé poměry Gríšovy rodiny, předčasná smrt jeho otce atd.

Opatrné politikum?

Kirill Serebrennikov patří od začátku milénia k nejvýraznějším režisérům své generace a zároveň k nejhlasitějším kritikům putinovského Ruska. Jeho inscenace však nikdy nejsou přímočarou publicistikou. Pro Serebrennikovo divadlo jsou charakteristické dva momenty. Za prvé je to výběr textů, jež se často vyznačují vulgárním a neestetizovaným jazykem a zobrazují nepříjemné fenomény současné ruské společnosti a kultury. Za druhé se jedná o samotný režisérův inscenační styl. Serebrennikov klade důraz na hereckou složku, rozehrávající každý detail a motiv dramatického textu. Jeho divadlo lze charakterizovat jako navýsost herecké s výraznou, estetizovanou syrovostí. Takoví jsou nejen Parchanti, ale také inscenace, s nimiž se před deseti lety stal novou režijní hvězdou – Plastelína Vasilije Sigareva (Centrum dramaturgie a režie, 2001) či Několik explicitních polaroidů Marka Ravenhilla (Puškinovo divadlo v Moskvě, 2002). Politikum se do jeho inscenací dostává až zpětně, a to skrze společenský kontext.

Platí to přirozeně i pro Parchanty, kteří nejsou ničím jiným než nanovo převyprávěným romantickým mýtem mladého revolucionáře, který hyne za vlast. Možná je to jediný způsob – atak na tradiční kulturní znak –, díky němuž lze ruské divadlo svrhnout z výše zmíněného piedestalu. Soudě podle živých reakcí pražského, z drtivé většiny ruskojazyčného publika, tato strategie Serebrennikovi vychází. Ostatně velmi podobnou strategii jako Serebrennikov uplatnil daleko „avantgardnější“ Teatr.doc v inscenaci Dva v tvém domu (premiéra 18. 11. 2011 v rámci festivalu Baltic Circle v Helsinkách). Text, který Jelena Greminová vytvořila metodou verbatim, je vlastně ruskou variací „vaňkovky“. Příběh prezidentského kandidáta Vladimira Něklajeva se sice „tak nějak“ odehrává v současném Bělorusku, nicméně celý je nazírán jako více či méně veselý souboj jeho manželky a kágébáků.

Mluvím však o poměrně starých inscenacích. Doufejme, že i v Česku budeme mít příležitost vidět nejnovější projevy ruského politického divadla, které po protestech na Bolotném náměstí v prosinci 2011 a po procesu s členkami Pussy Riot začalo reagovat na politické události bezprostředně. Na konci srpna například uvedl Teatr.doc představení tzv. divadla svědků (v anglosaském divadle známém jako tribunal plays), v němž vystupují aktéři, jako jsou právník nebo svíčková bába, a otevřeně hovoří o Pussy Riot.

Autor je teatrolog.