Před necelými třiceti lety psal Czesław Miłosz v rozsáhlém eseji Ziemia Ulro: „Koneckonců dá se předpokládat úpadek významu takzvané krásné literatury, jejíž ,vůdčí’ role se datuje teprve od nedávna. To neznamená, že tato literární literatura nenávratně skončí, jenom v ní už nebudeme hledat vědomosti pro lidský osud nejzásadnější.“
V poslední čtvrtině minulého století prestiž románu skutečně výrazně klesla. My jsme při tom a přemýšlíme, jak si to vysvětlit, a hlavně, jak to dopadne. Rád bych jako vklad do diskuse uvedl několik analogií k dnešnímu stavu a postavení románu, inspirovaných literární historií, a to poměrně vzdálenou, ať už časově, nebo co se zájmu dnešního obecenstva týče.
Srovnání se nabízí v literatuře pěstované na našem území v 15. až 18. století. Český kulturní okruh, tak jako jiné kulturní okruhy té doby, si vytvořil na základě vlastní tradice svébytné prostředí s určitými žánrovými preferencemi. Pro zjednodušení se podívám na čtyři z těchto žánrů – historiografii, hagiografii, homiletiku a modlitební knihy – a budu hledat jejich stopy a porovnávat jejich osudy s románem.
Letem raněnovověkým světem
Historiografie se pro raněnovověké měšťanské prostředí Českého království stává žánrem klíčovým. Je Čechům tím, čím Angličanům, Francouzům a Španělům drama nebo Italům a Polákům poezie. V království, v němž už od husitských válek měšťané úspěšně soupeří s šlechtici i na poli kulturním, se historická identita povyšuje do sféry nejvyššího umění, kde se rivalizuje, přepisuje, navazuje, napodobuje, cituje, zkrátka kypí literární život. Václav Hájek z Libočan, tento český Shakespeare, Corneille či Kochanowski, je na dlouhou dobu nejcitovanějším a nejčtenějším autorem, z jehož díla vychází i Bohuslav Balbín a jehož autoritu teprve žárliví osvícenci zdrtí svými nevybíravými, a dnes už také víme, že neoprávněnými útoky.
Hagiografie nabyla na síle ještě před pobělohorskou rekatolizací. Pro svou čtenářskou vděčnost a ventilaci patriotických motivů si vydobyla své místo v postupně stále širších kruzích novopečených katolíků. Nejčastěji by se životy svatých v českém prostředí daly svým rozsahem přirovnat k novelám, v poslední čtvrtině 17. a v první polovině 18. století v nich se zaujetím pozorujeme prvky dobových literárních experimentů a mód. Příkladem budiž anonymní život sv. Barbory z roku 1675, nazvaný Zalíbená svato-jindřichská dcerka, svatá panna a mučedlnice Barbora, který po formální stránce velmi připomíná Staré paměti kutnohorské Jana Kořínka, a tak se řadí k vrcholům dobové české prozimetrické literatury.
Homiletika patřila ve druhé polovině 16. století k předním žánrům polemické teologie, k oblasti střetu všech soupeřících vyznání, ale už poskrovnu ve druhé půli následujícího a především v první půli 18. století přerostla v synkretický prestižní žánr, který byl schopný přejímat a zajímavě zpracovávat všemožné jiné literární druhy a žánry, tradiční toposy a motivy. Řada sbírek kázání z první poloviny 18. století završuje životní zkušenost svých autorů s vnímavým a stále náročnějším auditoriem, přičemž výstavbou textu si nezadá s nejrafinovanější moderní prózou. Komu však dnes něco říkají jména Axlar, Bílovský, Hendl, K. Hubacius, de Waldt, Kelský, J. I. Libertin, Marek, Náchodský, Nitsch, Procházka de Lauro, Račín, Reismann, Táborský, Veselý nebo Vokoun?
Modlitební knihy, součást knížek, pro něž dnes vyhrazujeme označení nábožensky vzdělávací literatura, teprve začínáme z literární stránky poznávat. Zdá se, že právě zde se ukrývá řada hodnotných básnických textů, vždyť i známá Bridelova báseň Co Bůh? Člověk? je vlastně hymnus k dobovým hodinkám. A to ještě badatele čeká vysvětlení, proč patřily modlitební knihy k nejopisovanějším knihám v 18. století a vůbec jejich role v tehdejším duchovním životě, například proč jim byla přisuzována role atributu ženského světa.
Ušlechtilá marná snaha
Předminulé století zasadilo dosavadnímu literárnímu provozu tvrdou ránu. Výše zmíněné žánry přestávají být považovány za literaturu, z historiografie se stává přísná a žádaná vědecká disciplína, hagiografie se ji se sípavým dechem snaží dohonit, jenže už nic neváží u těch vrstev, které hýbou společenským vývojem, a homiletika spolu s modlitebními knihami zajímá už jen věřící různých křesťanských komunit, které nesdílejí stále více se rozmáhající laicizaci a začínají se uzavírat do myšlenkových a komunitních ghett.
Zvlášť dojemně v této době působí snahy katolických kněží udržet zájem čtenářstva v oblasti hagiografie a homiletiky. Kdo spočítá a zkatalogizuje množství hagiografických a homiletických děl a odborných časopisů vydávaných po celé 19. století? Co životního úsilí a finančních nákladů padlo na tyto iniciativy! Vznikají kupříkladu monumentální kompendia životů svatých na celý rok premonstráta Hugona Karlíka (profesor české řeči a literatury na plzeňském gymnáziu; jeho portrét, tak jako portréty většiny ostatních zde zmíněných spisovatelů, pochopitelně v žádné literární příručce nenajdete) či kněze Františka Ekerta, a jsou dokonce hojně čtena a poznovu vydávána. Nic naplat, za literaturu už platí něco jiného. Také kazatelství má být po praktické i teoretické stránce zvelebeno, snahy zaujmout společnost, pro niž se stává jedním z nových dogmat idea slovanství, vede například Antonína Mužíka k vydání čtyř svazků překladů nazvaných Kazatelé slovanští (1870–1875), kde na více než třech tisících stranách soustředil kázání z různých dob a (slovanských) jazyků. Anebo teoretická Homiletika, čili Navedení k duchovnímu řečnictví D. A. Špachty, sepsaná roku 1848 a vydaná v Opavě o osmnáct let později... Teorie i praxe žánru zvládnuta, marno se však ptát, kdo kromě katolických kněží a horlivých věřících zaznamenal jejich existenci.
Pevný bod pro učitele
Proč to všechno? K čemu ten dojemný cajdák o zašlé slávě a úpadku čehosi tak vzdáleného a marginálního, jako jsou například životy svatých či kázání? Vydržte, milí čtoucí, směřujeme k vyústění této úvahy. Konec dobrý, všechno dobré. Nezemřela ani hagiografie, ani homiletika. A nezemřel ani román. Román, který si vzal kousek z hagiografie svým zaměřením na většinou jediného hlavního hrdinu. Román, který si vzal kousek z historiografie zařazením děje do konkrétní doby či snahou o historickou fresku. Román, který si vzal kousek z homiletiky, když převzal štafetu synkretického žánru. Román, který si vzal kousek z modlitebních knih, neboť byl standartou laického náboženství, byl kultovní jeskyní moderního člověka, jenž zbožštil sebe sama, jenž prošel náročným procesem individualizace, a nyní ztěžka hledá východisko ze svého, tak výlučného a tak osamoceného postavení.
Nyní, když už v románu „nebudeme hledat vědomosti pro lidský osud nejzásadnější“, můžeme se zadostiučiněním, pobavením, odstupem či rozhořčením, jak komu libo, sledovat, jak se svět „literární literatury“ a jejích představitelů uzavírá do ghetta bránícího své výlučné postavení ve společnosti. Hodnoty, které román reprezentoval, se stávají obtížnou samozřejmostí, dnešní spiritualita si hledá jiné formy (ale ano: na román lze pohlížet jako na náboženský žánr).
Napadá mě ještě jeden historický příklad: symbolicky k roku 1600 se uvádí konec polyfonní hudby, která vyčerpává své možnosti jak po teoretické, tak po praktické stránce. Nastupuje monodie s generálbasem, tato změna je vnímána zastánci dosavadních hodnot jako strašlivý úpadek a ještě po celé 17. století nalézáme zejména v církevní hudbě různé smíšeniny zmíněných hudebních principů. Nepochybně ještě dlouho budou existovat instituce zaměřené na údržbu a teoretickou reflexi literární literatury, stále budou vznikat zajímavé a kvalitní romány, zejména na exotičtějších okrajích šířící se západní společnosti, které teprve procházejí emancipací individua a teprve vstřebávají prvky sekulárního náboženství. Ještě nějaký čas se budou (především) ženy tiše modlit nad stránkami Harlekýnů, této pokleslé podoby románu, aby i jejich vztahy vyústily do harmonického happy-endu. Největší oporu najde tento odcházející svět ve školství, vždyť co by měli nebozí učitelé zkoušet, ba někteří i vyučovat, kdyby neexistovalo řádné rozčlenění na estetické a exaktní vědy, zřetelné rozdělení na to, co je a co není literatura, co je a co není hodno pozornosti, diskuse a nápodoby.
Na co vsadit?
Ve vzduchu už dávno pocítíte změnu. Netýká se jen počasí, přírody nebo politiky, týká se mezi mnoha jinými jevy také literatury. Snížení společenské prestiže románu vedlo takřka po celé minulé století, ale zejména v jeho poslední čtvrtině, k diskusím o smrti románu. Román však nezemřel, žije stejně jako třeba hagiografie nebo homiletika, a jen společnost snažící se zachovat zdání neměnnosti stále přebujelejším byrokratickým systémem udržuje jeho kredit, jenže „k tomu, aby člověk četl a dočetl životní příběh vymyšlené bytosti a měl chuť vžít se do něj jako do vlastního, je dnes často třeba víc dobré vůle, než kolik se připisuje dobrému vkusu“, což píše Pavel Kosatík v HN 2. 9. 2005.
Czesław Miłosz v citovaném eseji tvrdí, že už od konce 18. století ztrácely literatura i umění stále více schopnost představit to, co by se dalo nazvat mnohovrstevná skutečnost. A tak se hledá způsob, jak nově sdělit věci „pro lidský osud nejzásadnější“. Budou to napříště narativně pojaté různé vědní disciplíny v čele s historiografií? Ta v českém prostředí úspěšně přežívá, knihy Dušana Třeštíka, Petra Čorneje a mnohých dalších historiků přinášejí čtenáři potěšení z četby, bez ohledu na to, zda s jejich obsahem souhlasíme, či nikoli.
Nebo půjde o historie různých vědních oborů? Co třeba výtečně psané dějiny matematiky a geometrie Petra Vopěnky? A co takhle eseje Zdeňka Neubauera, Miloslava Nevrlého, Václava Cílka, Stanislava Komárka nebo Patrika Ouředníka? Zde máme oporu v domácí tradici; středověký traktát jako rozsahově nevelký formát zůstává někde pod kůží českých literátů. Anebo vsadit na poezii? Osobně bych dal přednost té velkolepé, světové, učené, ale ta má u nás pramalé pochopení, vzpomeňme jen přijetí Vznešenosti přírody (1819) Miloty Zdirada Poláka. Možná už slovo působí jedině ve spojení s hudbou, pohyblivými nebo kreslenými obrázky, počítačovou grafikou. Bude „tím pravým“ divadlo, anebo třeba návrat k orální kultuře?
Pocit zmatku a zásadní změny dosavadních hodnot popisuje ve výstižné zkratce evangelista Matouš. Po Kristově smrti „hrobové se otvírali a mnohá těla svatých, kteříž byli zesnuli, vstala. A vyšedše z hrobů po vzkříšení jeho, přišli do svatého města a ukázali se mnohým“ (Mt 27,52–53). Ve hře se objevují prvky zapomenuté či považované za pohřbené; máme výhodu, autentický prožitek, že jsme při tom, ale toužíme se dozvědět, jak všechno dopadne. Kdo bude nakonec korunován?
Autor se přiživuje na současném literárním chodu.