Korupce v přímém přenosu

Věta „Není koho volit!“ není jen jedním z nejčastějších výroků, jež kolem sebe už řadu měsíců a let slýcháme, ale je to možná i reálná diagnóza stavu parlamentní zastupitelské demokracie u nás: až sem jsme to tedy s občanským vědomím dopracovali? Před patnácti, dvaceti lety vyjadřovala naopak obecný stav mysli úplně jiná věta, jež tehdy elektrizovala většinu společnosti: „Chceme svobodné volby!“ To nebylo jenom heslo, to byl výraz obecného chtění. Vzdálenost, již jsme za patnáct let budování klientelistické demokracie a národněsocialistického kapitalismu urazili, lze měřit i sémantickou vzdáleností obou vět: dálka od „Chceme svobodné volby!“ k „Není koho volit!“ je poměrně přesnou mírou naší nynější politické a morální krize. Následující úvaha vychází z premisy, že tuto krizi nelze popsat, natož pak léčit bez kritiky médií, jež mají na platnosti druhé věty podstatný podíl. A že ani ti nejbystřejší hráči na politické scéně – termín scéna mimořádně nemyslím jako metaforu, ale v původním slova smyslu prostoru hry, kde podstatný není člověk, ale jeho role –, ani ti nejbystřejší analytici si prostě mediální rozměr naší nynější krize neuvědomují, neboť ji stereotypně popisují v již nefunkčních, jen formálně platných termínech zastupitelské demokracie. Mistrovské zápasy dneška však probíhají na úplně jiném hřišti, než je tradiční hřiště volební, sněmovní, senátní nebo vládní: totiž na hřišti mediálním, především pak televizním. Jako bychom si nevšimli, že nežijeme už dávno v zastupitelské demokracii, ale v zastupitelské telekracii.

Žánry televizního divadla

Televizní přenosy divadelních inscenací a magazíny o nich sleduje na obrazovce cca 0,8 až 1 % diváků. Když se však za tytéž inscenační výkony, na něž se jindy dívá jen malé procento lidí, udělují ceny, sledovanost vzroste až desetinásobně: na sobotní večerní cyklus divadelních přenosů se dívalo v tomto roce sotva jedno procento, na Ceny Thálie 9,5 % diváků (podíl všech diváků přítomných u obrazovky se zvětšil rovněž desetkrát, na 20 %). Čím to je? V prvém případě jde jen o pasivní přenos něčeho, co probíhá pro úplně jiné diváky, jinde a jindy. Ve druhém případě jde však o divadlo „teď a tady“, divadlo sice též pro „vyvolené“ diváky ve „Zlaté kapličce“ (i oni ovšem hrají „televizní roli“, jsou „ukazováni národu“ – na pozvánkách finálních večerů podobných cen stojí jako standardní feromon: přímý TV přenos!), ale především se tu hraje pro diváky doma: žánrem je soupeření, soutěž, hra. Ta má své vítěze a poražené. A je to vždy tak či onak slavnost, svátek, ceremoniál, jemuž porozumí i ten, kdo nikdy nebyl v divadle, nepřečetl v životě jedinou divadelní hru, neviděl jedinou roli oceňovaných. Jako by v mediálním světě tím podstatným nebylo dílo samotné, ale jeho finální hodnocení, výklad: nežijeme ve světě věcí, ale jejich prezentací. Není důležité angažmá, ale aranžmá. Vnímáme jen ty věci, které se ocitnou ve výkladní skříni nějakého výkladu. A cena za umělecký výkon je vždycky nějaký krajně zjednodušený výklad: to a to je nejlepší, to a to „neproměnilo nominaci“, to a to se vůbec neumístilo. Ceremoniál vykořistil z divadla to nejatraktivnější: divácké očekávání, napětí, triumf i zklamání, slzy lítosti i radosti. Samé povýtce dramatické kategorie. Televizní divadlo, shrňme, je tedy tím více divadlem, čím méně je v něm divadla v úzkém, tradičním slova smyslu.

Totéž ale platí o politice. Na televizní přenosy ze sněmovny nebo ze senátu – většinou jde rovněž o záznamy – se dívá sotva měřitelné procento diváků. (Výjimkou jsou přímé přenosy v okamžiku nějakého zjitřeného politického napětí – viz televizní krize před pěti lety – nebo přenosy z veřejné prezidentské volby, které jsou už zase ceremoniálem, chcete-li „televizním divadlem“ par excellence:
přitom to, čím se takové přenosy liší od běžných, standardních pracovních jednání, je právě míra divadla, „hry“ pro publikum.) Přitom se v každé zastupitelské demokracii právě v parlamentu odehrávají věci, které se dotýkají – nebo spíše budou dotýkat – všech občanů. Avšak málo platné: nejsou dostatečně divadlem, nesplňují jeho podmínku už pouhou nekonečnou délkou a malou strukturovaností; nepřehlednost, rozvleklost a ostentativní nuda aktérů přítomného jednání se zákonitě přenese na diváky u televizorů. (Opět v kontrastu k prezidentské volbě, kde zjitřená kontaktnost proslovů a vstřícnost náhle probuzených, jindy se nudících diváků v sále dosáhla minule takřka rozměrů atraktivní estrádní megashow.) Shrňme tedy: to, co se občanů nejvíc dotýká – běžné projednávání zákonů –, nakonec tytéž občany vůbec nezajímá. Schází tu potřebná míra teatrality. Zasáhne to nakonec zhruba stejné procento podivínů, které chodí do „opravdického“ divadla (ty, které ještě pořád zajímá „věc“, nikoli její dodatečná „prezentace“). Zato pravidelné televizní souboje vybraných politiků, jež probíhají týden co týden, neděli co neděli už patnáct let, v posledním desetiletí dokonce na všech třech celoplošných televizích jako jakási nekonečná konkurenční politická reality show, najdou si diváků opět zhruba desetinásobně, někdy až dvacetinásobně víc než ti „podivíni“, kteří se starají o „věc“.

Debata jako Hexenküche politiky

Původně to byl od roku 1990 zábavný, oddechový, čistě relaxační pořad k nedělnímu „obědu“ Co týden dal či Debata (moderovaný zprvu žoviálním Otou Černým a Jozefem Hübelem, později dvojicemi Černý + Lubomír Karásek a Černý + Zuzana Bubílková), pořad, do něhož vedle politiků chodili nezávazně plkat umělci, publicisté, politologové i filosofové (od Jana Buriana přes Ivana Hoffmana, Ivana Lampera, Emanuela Mandlera, Ladislava Hejdánka či Danu Němcovou až po Jiřího Menzela, Pavla Landovského, Miloše Kopeckého, Jiřinu Bohdalovou, Emilii či Magdu Vášáryovou aj.). Tento zprvu nevinný, bodrý „relax“, jehož kritické reflexi byly pak následně v tisku vyhrazeny nějaké upozaděné chlívky, věnované buď televizi, kultuře nebo zábavě, se bohužel ukázal být pro publikum stravou silně návykovou. Tehdy bylo v zárodku zaděláno na dnešní průšvih. Z formátu se stal úzus: skrze svou primární zábavnost, skrze pojetí politiky jako oddychové nedělní show. Tím vznikl pro většinové televizní obecenstvo – a tím i pro programové pracovníky všech televizí – jakýsi neoddiskutovatelný rituál, trvalka, samozřejmá součást programu, o níž se nepochybuje. Obrazovka vyrobila a umístila na oběžnou mediální dráhu tucet, maximálně dva tucty umělých politických stars, které se od té doby v jen málo obměňované sestavě, zato však s pořád stejnými výroky v debatách střídají stále dokola jak apoštolové na Staroměstském orloji. Jen namísto závěrečného zakokrhání kohouta nám jednoho dne jako umíráček zazní věta: Není koho volit. Bodejť by bylo, když nám za celý rok neukážete nikoho jiného!

Televize a jejich ředitelé přicházejí a odcházejí, formát zůstává. Aparát osvědčeného („teatralizovaného“) obrazu politiky si sám vybírá svůj jazyk, své funkcionáře, kteří jej nadšeně obsluhují. Jak praví autor Žebrácké opery, nejlíp slouží ten, kdo neví, že slouží. A tak si málokdo povšiml, že toto divadlo pro široké vrstvy je realitou ryze fiktivní, uměle vyrobenou, jíž médium, jak věděl už Marshall McLuhan, dává zprávu samo o sobě. To u nás na Kavčích horách, to u nás ve Vladislavově, na Barrandově, na Palmovce, a ne kdesi na vzdálených, občanům odcizených Hradčanech či na mystické Malé Straně, se jako v Goethově čarodějnické kuchyni „omlazuje“, tvoří a vysílá do světa ve svůdnější podobě ta správná politika! To u nás se týden co týden už patnáct let zadávají ochotným pondělním či úterním komentátorům v tištěných i internetových médiích ta správná, rozhodující témata, jež následně – čímž se cyklus uzavírá – přebírá televizní a rozhlasové zpravodajství. To u nás se jakousi předvolbou vybírají ti správní, v budoucnu jedině volitelní lidé se správnými (rozuměj: nejzábavnějšími) bonmoty, „hláškami“, jimiž se už dávno nahradily názory. Televizní debaty jsou lehkou, srozumitelnou, protože silně teatralizovanou a kabaretní náhražkou jinak těžké, občanům nesrozumitelné parlamentní demokracie. Někdy od poloviny devadesátých let začalo v české politice nenápadně rozhodovat nikoli to, co se dělo za zdmi Strakovky, Sněmovní či Valdštejnské ulice, ale co se peklo v televizní Hexenküche. Její zhoubný princip, systémově vytěsňující nezávislou kritickou reflexi, princip, který bychom mohli ve zkratce vyjádřit větou: v naší politice jsou to výhradně její herci, kteří píší recenze na vlastní představení, začaly kopírovat i publicistické pořady kulturní i politické (čím by byl dnes mytický „důchodce z Vysočiny“, nebýt vydatného píár, jež mu nejspíš zdarma a dobrovolně dělají leninští „užiteční idioti“ z ČT 1 či Novy?). Převzal jej setrvačně i standard každodenního televizního zpravodajství. A tak jsme denními svědky, kterak s každou prkotinou letí redaktor televize jako s keserem automaticky pro komentář nikoli k profesionálovi reflexe, tj. k politologovi, sociologovi, historikovi, filosofovi, mediálnímu kritikovi, univerzitnímu profesorovi příslušného oboru, ale výhradně k profesionálovi politiky, k jednomu z dvacítky „vyvolených“ české politické reality show (není-li po ruce poslanec Tlustý, Kraus, Filip, Grebeníček, Kalousek, Kasal nebo Langer, pak to bude nejspíš přísně „vyváženě“ nějaký nejprve reálný a pak jeho „stínový“, rozuměj médii vytvořený virtuální ministr, který není reálným ministrem, ale čirým divadelním pomyslem, dramatickou osobou: zkouší si totiž jeho roli: ve světě výkladů, nikoli věcí, platí ovšem fikce víc než realita). Nakažlivě úspěšného „formátu“ se chopily partajní sekretariáty a poslanecké kluby a začaly diktovat, měřit a počítat, kdo, kdy a kolikrát byl pozván či nepozván, jaký prostor dostal ten či onen ve zpravodajství atd. V hrůze, že budou obviněny z „nevyváženosti“ (u komerčních televizí pak vítězil strach nerozházet si to s vlivnými, kteří určují a hlídají pravidla jejich ne vždy kalé hry), začaly televize pro jistotu všechny ty, jež považovaly za vlivné a pro sebe nebezpečné, do svých relací zvát. A tím se původně zábavné debaty měnily de facto v korupci v přímém přenosu.
Herec se učí jedině hraním. A tak postupně i z nich, původně beznadějných šmíráků, učinily tyto relace suverénní profesionální šoumeny, entertainery, zkušené herce v žánru televizního představení. (Bohužel do rolí věčných diletantů jsou dopředu napasováni bez rozdílu všichni představitelé neparlamentních politických stran, na které naše televize čtyři roky s prominutím kašlou a pak je – jaksi za trest a pro výstrahu všem ostatním – dva týdny před volbami vytáhnou z politické periferie a předvedou před p. t. publikem jako jakési podivné dvojhrbé, šestiprsté či vícehlavé exoty, kteří se neumějí ani obléci, ani vyjádřit, nevypadají vůbec státotvorně, ne­artikulovaně řvou a pořád si na něco stěžují: ještě že máme ty své staré známé a zavedené lumpy, sice občas kradou a lžou, ale aspoň to většinou dělají elegantně – ne jako ten Gross, ten ani tohle neuměl! – a hlavně vypadají reprezentativně, umějí mluvit a většinou říkají to, co chceme slyšet.)  

A tito rychlokvašení televizní profesionálové, tedy aktéři politiky, postupně vytlačili její kritiky. Tím, mimochodem, zlikvidovali v televizi žánr komentáře jako takový (další česká rarita). Oblíbený hybrid, v němž politici vytlačili nepolitiky a drze si přivlastnili reflexi politiky, věc, která jim z definice nikdy a nikde v demokratickém světě nepatřila, převzaly od počátku komerční televize (Sedm dní v týdnu aneb Sedmička na Nově, Nedělní partie na Primě). Zatím poslední – v závěru fatálně prohranou – vzpourou bezmocných proti moci telekracie byly na přelomu letopočtu masové občanské akce v době tzv. televizní krize, dnes běžně interpretované jako pouhý boj o koryta. Tato převládající (dez)interpretace je buď zlovolným obmyslem, nebo příznakem pokročilé občanské sklerózy. Zapomíná totiž na to podstatné: tehdejší hlavní požadavky – 1. aby to napříště nebyly strany, které vysílají do mediálních rad své aparátníky, a 2. aby to byla apolitická inflace, nikoli politici, kdo rozhoduje o zvýšení koncesionářských poplatků – nebyly dodnes splněny, a tak začarovaný kruh pokračuje. Žánr politické debaty si politici vyvlastnili beze zbytku pro sebe, vytěsnili z něj nikým nevolené profesionály reflexe a původně nevinný formát nakonec zmutoval ve zhoubný nádor, jehož důsledkem je pro demo­kracii smrtící věta, citovaná v úvodu.

Stěžujme si na sebe!

Volba předpokládá výběr. Lidé v televizním věku nebudou volit nikoho, koho neznají. To však nestačí: nebudou volit také nikoho, kdo nezvládl umění je oslovit. Tento um lze teoreticky vyučovat na nejrůznějších úrovních, nikdo se jej však ještě nikdy nenaučil bez dlouhodobé praxe. Právě tuhle možnost všechny naše obrazovky dlouhodobě upírají nejen novým tvářím, ale především nám voličům a našim rozhodovacím možnostem. Zrezivělý orloj čtyř zrezivělých programů většině předdigitálních voličů ukazuje pořád jen dvě desítky zrezivělých patronů s jejich zrezivělými spory a myšlenkami. Námitka, že na obzoru není vidět nikoho jiného, neobstojí, protože obzor českých obrazovek je zatím beznadějně úzký, není scénou otevřenou začínajícím talentům, ale spíš uzavřeným jakobínským klubem. Začarovaný kruh se neprolomí ani tehdy, budou-li mimoparlamentní strany dostávat na obrazovce po celý rok stejný prostor jako ty momentálně (ať už reálně nebo stínově) vládnoucí. To by mohl být maximálně jen prvý nesmělý krok, ke kterému měla přinejmenším veřejnoprávní televize už dávno přistoupit, a je zločin na naší demokracii, že to neudělala; je to jen samozřejmost, dorovnávající normální stav uprostřed kruhu. Není to však definitivní vykročení z něj. Tím vykročením může být jedině vpád přirozeného jazyka kritiky do jazyka politiky, trvalá přítomnost mimostranického, občanského prvku ve vysílání. (Takový vpád nedávno nastal, bohužel jen v Respektu, když šéfka Transparenty International doma u oběda komentovala televizní duel Paroubek vs. Topolánek, v němž se oba předháněli, kdo více s její organizací spolupracuje při potírání korupce: „Nevycházela jsem z údivu a polila jsem se přitom polévkou. Nikdo z nich se o naši práci téměř nestaral a teď tolik zájmu.”)

Řečeno s Dürrenmattem: politika v médiích je příliš vážná věc na to, aby byla svěřena jen politikům. Proto nerozumím steskům, kterými před časem zásoboval média jeden z nejinteligentnějších mistrů Hanušů českého televizního debatního orloje, Václav Moravec. Politici se prý snaží ovlivňovat sestavu, témata, obsah i pravidla hry. Získat je už není tak snadné jako dříve, politici různě trucují, kladou podmínky, vystoupení na poslední chvíli ruší. Bodejť by to, pane Moravče, nedělali, když jste si je takto vychovali! Učinili jste z nich stars, poníženě usilujete o jejich účast, a teď se divíte, že se chovají „tržně“? Proč je tedy zvete? Když říkáte A, řekněte i B. Vystavte je – a v hlavních vysílacích časech, nikoli jen pro exkluzivní publikum – pravidelné konkurenci nepolitiků! Politici jsou politiky proto, aby byli voleni, a voleni budou tehdy, když je budete zvát. Oni jsou závislí na vás, nikoli vy na nich! (Zatím se chováte, jako by tomu bylo naopak.) Uvědomte si, že už i „otrlí političtí pozorovatelé, pro které by sledování těchto pořadů mělo být téměř součástí jejich práce, se navzájem svěřují, že už nemají sílu se na tyto „diskuse“ dívat... Jestliže si tedy Moravec a další moderátoři stěžují na politiky, stěžují si i na sebe. Stěžují si na svůj nedostatek odvahy pozvat do takových pořadů nové tváře a odborníky, kteří nemají potřebu sdělovat prefabrikované stranické názory. A stěžují si i na to, že nemají odvahu politikům, kteří se je snaží vydírat nebo nedodržují pravidla hry, říci, že nejsou v pořadu vítáni. Je trochu licoměrné, když si lidé, kteří tvoří dramaturgii těchto programů, stěžují na politiky, protože svým přístupem k diskusním pořadům v podstatě pomáhají stereotypy a nízkou kulturu české politiky udržovat.“

Toto napsal Jiří Pehe už před více než půl rokem. Situace se od té doby nezměnila, spíš naopak. Změní se teprve tehdy, až autoři těchto a podobných řádků nebudou svou kritiku publikovat jen v Neviditelném psu, ale ve viditelném médiu veřejné služby.

Autor je divadelní vědec a publicista.