Mediální nevychovanost v Čechách

Jsme bohužel mediálně negramotnými potomky jednoho ze světově uznávaných mistrů právě tohoto oboru, tj. populární výuky a kritického čtení „světa v obrazech“ – J. A. Komenského. Jeho alter ego, které si brýle Mámení (brýle mediálně vnucovaného výkladu světa) pro jistotu lehce posune, aby si uchovalo možnost kritického odstupu, možnost srovnání prostředkované interpretace světa s přirozenou zkušeností – už tento jeho Poutník je geniální, nadčasovou metaforou. Truchlivým výsledkem současného zanedbání mediální výchovy (tj. nejen mediální hermeneutiky – „rozumění“ technickým obrazům – ale i mediální kritiky) je zmíněná mediální negramotnost dospělé populace. Ta sice jakž takž umí zacházet s různými elektronickými hejblaty, ale ve vztahu k masmédiím připomíná zatím spíše naivní severoamerické indiány, geneticky i zkušenostně nepřipravené na zhoubný styk s „ohnivou vodou“. „Ohnivá voda“ médií, reklamních strategií, politických sloganů a demagogií bude u nás zabírat vždy o to snadněji, oč méně bude na mediálním trhu kritických protilátek. A přiznejme Mediální výchově čestný statut takového pokusu. Přinejmenším tam, kde autor, zejména v Příbězích z praxe, jimiž prokládá výklad, snáší příklady skryté reklamy, předstírané nezávislosti a reálné stranickosti (například Lidových novin, s. 18). Kde zjišťuje, Co lze říci obrazem (jak zní kapitola, v níž je i trefný příklad paní Paroubkové, u níž novináři z MfD „značně překročili práh slušnosti“, s. 80) i co lze říci manipulativními popisky pod obrázky, Roth provokativně uvádí např. u popisků pod reprodukcemi „na první pohled docela pěkných“ Hitlerových maleb v LN: „Popisky mají jasný cíl – zdiskreditovat autora reprodukovaných dílek. Samoúčelnost čiší z rozporu mezi popisky a obrázky na první pohled. Kde brát jistotu, že to nemůže být stejné i u témat, která jsou z hlediska současnosti mnohem důležitější?“ (s. 84) Užitečné je zdůrazňování základní noetické skepse, že totiž novinář – ale ani čtenář – „neměl by se nikdy přestat ptát, zda se nestává součástí nějaké manipulace“ (s. 17 i s. 111). Cenné pro výuku k rozlišování jsou i názorné příklady toho, jak jednu a tutéž zprávu, například o návštěvě německého kancléře, zpracují tři české deníky: Právo, Hospodářské a Lidové noviny: „LN noviny zvolily neutrální tón a popsaly návštěvu Terezína, kde se Schröder sešel i s bývalým vězněm a byl dojat. HN navázaly na první část samostatnou zprávou popisující rozepři mezi městy Furth im Wald a Česká Kubice… Právo zůstalo u konfrontačního tónu, a dokonce do návštěvy zamotalo i vítězství českých hokejistů nad Němci… A ve svém závěru ještě připomnělo postoj Němců k volnému pohybu na trhu pracovních sil… Jakýkoli nesoulad mezi vztahy Německa a ČR je vodou na mlýn celé levici, která prostě musí pořád dokola připomínat, jak musíme být proti Německu obezřetní.“ A hned v příštím odstavci autor sebekriticky dodá: „Jen tak mezi námi, i toto hodnocení přístupu českých deníků k jedné události je neobjektivní, protože volím takové formulace, abych vás nenechal na pochybách, komu straním a komu ne.“ (s. 24) Takových instruktážních pasáží je v knize jistě víc.

Obdiv k manipulátorům

Bohužel však převažují pasáže, v nichž se autor svým proklamovaným zásadám kritického rozlišování a skepse vůči zdrojům zpronevěřuje a marně se snaží zakrýt, jak nekriticky obdivuje právě ty nejprohnanější manipulátory domácího mediálního trhu (dva příklady za mnohé: Vladimír Železný a Petr Žantovský). Příznačné je, že v kapitole Zdroje odbyl Roth Václava Havla jedenapůlřádkovou frázovitou notickou, zatímco Václava Marhoula, jenž s tématem knihy nesouvisí, obdařil devítiřádkovým životopisem a Železného poctil obdivným pajánem zvíci patnácti řádků – jde o nejdelší biografické heslo ze všech Rothových „zdrojů“. Ani slovo – a to už je zjevná manipulace – o Železného daňových podvodech a prohraných arbitrážích. Text působí, jako by byl opsán z reklamní předvolební kampaně někdejšího magnáta.

Začněme výhrady už obálkou, s koulí zmačkaných novin. Její informační přeplácanost a nepřehlednost splňuje totiž všechny parametry nešvarů, kritizovaných samotným Rothem u jiných obálek. Autorovými slovy: „Tahle obálka se vyloženě nepovedla – je to nehezké, zmatené a nepřitažlivé… Spousta informací – takže v nich málem zabloudíte.“ Vezměme to shora. Nejprve v černém rámečku: „Určeno všem, kteří chtějí porozumět mediálnímu světu!“ Pak červeně „Mediální výchova“, černě „v Čechách“. Pod tím „Informace, bez kterých se neobejdou PR specialisté, marketing středních firem, studenti SŠ a VŠ, budoucí novináři, čtenáři novin“. Poté další z mnoha (!) podtitulů: „Sonda do zákulisí českých novin“. A ještě: „Tištěná média v konfrontaci s internetem, rozhlasem a televizí“. (Jde o etiketní podvod, typický pro bulvár: ani ta sonda do zákulisí, ani ta inzerovaná konfrontace s ostatními médii – až na povšechný závěrečný „stručný pohled do ostatních médií“ – se v knize nekoná.) A úplně dole vedle fotografie démonicky se tvářícího autora na nás vybafne: „Jiří Roth opět odhalen ve svém novém bestselleru Mediální výchova v Čechách!“ Je to všechno stejně bulvární a laciné jako upoutávka na zadní straně obálky předchozí Rothovy (a Liškovy) knihy Sníh z Bogoty (2004), kde je za pravdu vydávána smyšlená historka; podobně smyšlená je ostatně i údajná exkluzivita zpráv od někoho, kdo se dostal do oblastí ovládaných guerillou, kam normální smrtelník nemůže: jak mi napsala tamní emigrantka, člověk žijící v Bogotě přes třicet let se při čtení fiktivního Sněhu z Bogoty nestačí divit.

Připusťme však, že za obálku ani upoutávky autor nemůže, a věnujme se závažnějším věcem. Základní tezí Mediální výchovy je, že smyslem všech periodik není „pravdivě informovat“ či „spasit svět“, ale vydělat peníze. Podle citovaného Rothova gurua Železného se tu opakuje zbožní mantra: „Co se vám líbí, je nepodstatné… Lidem se musí prodat to, co chtějí.“ (s. 9) A tak se jim prodává v knize všelicos: vedle trefných postřehů i banality a mediální klišé (o ekolozích: „Jejich nepsaným krédem je vystupovat za všech okolností proti všem. K ekologickým otázkám se s oblibou vyjadřuje každý, protože každý, kdo byl alespoň jednou v lese na houbách, si myslí, že tomu rozumí.“, s. 20). Vedle užitečných Slovníkových hesel i hesla, z jejichž tautologií by měl radost i plukovník von Zillergut ze Švejka („Šéfredaktor = nejvýše postavený vedoucí pracovník redakce…“; „Zpráva = informace o události, která se stala nebo nestala, stane nebo nestane…“; „Titulní strana = první list titulu, který nese jeho název…“; „Rozhovor, interview = dialog otázek a odpovědí, kdy jsou jasně rozděleny role na tazatele a odpovídajícího“; „Ilustrace = výtvarný doprovod textu“ atd.). Vedle neotřelých slovních spojení i častá klišé (Roth například miluje adjektivum „zajímavý“, má je téměř na každé stránce, na straně 15 je dokonce použije 7x!). Hlavním rozporem knihy je na jedné straně Rothovo přesvědčení, že jediným smyslem tištěných médií je vytvářet zisk (v tom případě je nejlepším perio­dikem Blesk a nejhorším A2), a na druhé straně četná obvinění z manipulativnosti či nepravdivosti (přitom pojem pravdy autor neuznává), z bulvarizace seriózního tisku (například LN), z překračování etických mezí atd. Je-li všechno byznys a měřítkem kvality zisk a náklad – proč potom všechny ty ciráty? Snad ne jen proto, aby se i Rothova knížka dobře prodávala?

Autor je divadelní vědec a publicista.