Prostor pražského Rudolfína zaplavily oné páteční noci (4. 11. 2005) tóny dvou významných ruských baletních děl dvacátého století: Romea a Julie op. 64 (výběr ze svity č. I a II k baletu) Sergeje Prokofjeva a Stravinského Svěcení jara.
První ze jmenovaných géniů ruské klasické hudby, Sergej Prokofjev, měl s uváděním svých děl často problémy (režim té doby jeho skladbám nebyl zrovna nakloněn) a byl nucen je přepracovávat, aby vůbec zazněla. Ani jeho čtvrtý celovečerní balet Romeo a Julie nebyl výjimkou. Dílo bylo moskevskými choreografy odmítnuto a skladateli nezbylo než je rozdělit na dvě sedmidílné Svity pro orchestr (op. 64 bis, op. 64 ter) a Deset skladeb pro klavír op. 75. Právě klavírní úprava dílo zpopularizovala. Většina hudby byla vytvořena v Paříži, kompozici však autor dokončoval doma. Ač byla premiéra smluvně objednána Velkým divadlem v Moskvě, dílo bylo nakonec odmítnuto jako nehudební a netaneční. V Leningradě tedy došlo na obě svity a světová premiéra baletu jako celku zazněla v předválečném Československu. Svity se zpravidla nehrají celé, dirigenti vybírají jen některé části. Koncert je pak pro svou rytmičnost, dynamičnost a nosná témata publiku dobře přístupný a jeho oblíbenost je značná. S přístupností je to poněkud horší u díla druhého, Svěcení jara Igora Stravinského. Stravinskij přišel (premiéra roku 1913 v Paříži) s konceptem baletu jako rituálu. Autor se v tomto díle vrací ke kořenům hudby, chápe ji jako vyjadřovací prostředek a bytostnou součást lidské existence. Těžiště této skladby leží v metrorytmice; rytmus a tempo jsou základními a určujícími prvky stejně jako v dobách pohanských rituálních tanců. Autorovi se podařila vrcholná práce s akcentací: jeho hudba klade důraz na dechovou sekci orchestru a nikoliv na smyčce, jak je zvykem v evropské tradici. Je zřetelným důkazem, jak monstrózně může fungovat permutace několika melodických vzorců navrstvených na sebe v různých metrických pásmech. Sladký příslib.
V půl deváté, na minutu přesně, se hlediště halí do šera a před nastoupený orchestr přichází dirigent Charles Dutoit. Makabrózní téma Montekové a Kapuleti však nevyznívá tak, jak by mělo. Ne, nechybí preciznost, ale energie, atmosféra. Orchestr sice výborně ladí, avšak objevují se rytmické nesrovnalosti a těleso působí asi ve třech místech, kdy mají všechny nástrojov é sekce zahrát ve stejný okamžik, poněkud rozbitě. Čím to? Srovnáme-li Dutoita s šéfdirigentem Mácalem, lze postřehnout, že Mácal na rozdíl od slavného rodáka z Lausanne dovede orchestr sjednotit úderností a konkrétní pádností svého gesta.
Do Rudolfína se chodím „lévinasovsky“ koupat, z pódia takřka vždy proudí kromě precizních výkonů i spousta energie, dnes je ale bazén poloprázdný, přestože interpretaci lze označit za technicky nadprůměrnou. Na první těleso republiky toho v první půli Česká filharmonie předvedla poměrně málo; máčím se v jejích zvukových vodách vcelku pravidelně a takovýto výkyv byl pro nás oba nemilým překvapením. Zklamání kompenzujeme dvěma deci předraženého sektu a živíme naději na lepší příští.
A opravdu: modlitby nezůstaly nevyslyšeny. Svěcení jara má daleko větší náboj, hudebníci na gesto reagují precizněji a z pódia konečně sálá atmosféra. Svěcení jara je vrcholné a novátorské dílo minulého století, oslava rytmu a dle muzikantské terminologie také pořádná „kláda“. I zde proto dochází k několika rychlým, sotva postřehnutelným rytmickým soubojům, které však nakonec vždy vyhrává hudba. Druhý „poločas“ je výborný a těleso si nás oba získává zpět. Jak si ale vysvětlit ten kvalitativní rozdíl? Nechce se mi věřit, že by tak zkušení profesionálové Romea a Julii podcenili a většinu své energie věnovali Stravinskému, jenž je rytmicky daleko obtížnější. Nechce se mi věřit, že by je Prokofjev nebavil. Občas „chemie“ mezi dirigentem a orchestrem jednoduše nezafunguje na sto procent.
Autor je hudební publicista.