Od revoluce k potulce

Víra (ano, často se jednalo především o víru) v uskutečnění celospolečenské revoluce na konci 20. století opadla. Mnohé radikální politické myslitele to vedlo k pesimismu nebo kapitulaci. Nonkonformní americký filo­sof a anarchista píšící pod pseudonymem Hakim Bey tuto situaci naopak pokládá za šanci. Paradox, nebo jiná forma rezignace? Ani jedno, ani druhé.

Knížka Dočasná autonomní zóna se snaží nabídnout alternativu jak vůči revolučnímu snění, tak vůči rezignaci a pasivitě. Výsledkem revolučního pokusu v dnešní době by bylo „zbytečné mučednictví“, nehledě na to, že „revoluci se ještě nikdy nepodařilo dosáhnout svého snu“ a vždy vedla k nastolení velmi utlačovatelských režimů, parodujících její původní ideály. Proti tomu staví Hakim Bey svůj koncept dočasné autonomní zóny, která vymění úsilí o svou trvalost a dopad v celo­společenském makrokosmu za možnost uskutečnit své myšlenky teď a tady, vytvořit dočasnou pospolitost, která bude „mikrokosmem“ svobodných vztahů.

Dočasnou autonomní zónou jsou různé pokusy vymanit se z područí autorit a vystoupit ze stereotypů, které nám vnucuje oficiál­ní kultura. Jedná se zároveň často o pokus osvobozovat určitý prostor, vystou­pit z mapy světa, již sestavila moc a která nikdy nemůže pokrýt celou skutečnost v měřítku jedna ku jedné, a na níž tedy stále existují místa, ze kterých lze alespoň načas vzdorovat tlakům moci. Přesněji řešeno místa, na něž se lze před mocí na ča s skrýt a zároveň odtud svou osvobodivou aktivitou moc zasáhnout. Dočasná autonomní zóna, toto „ležení guerillových ontologů“, se řídí zásadou „udeř a uteč“. Stačí jen, aby byla „pojmenována, musí se rozpustit, rozplyne se a zanechá po sobě jen prázdnou slupku, aby se znenadání objevila znovu někde jinde, opět neviditelná...“. Žádné stále poměřování se s mocí, které by vedlo k přijetí její logiky a jejích metod. Svoboda není jen cílem, je i prostředkem, přesněji řečeno cíl a prostředek spolu splývají.

Z povahy věci je taková autonomní zóna dílem neustále se přesouvajících nomádů, i když se nemusí jednat vždy o skutečné kočování, důležité je „psychické nomádství“ – hledání nového a otevřenost. Proti uzavřené a formální struktuře rodiny staví Hakim Bey jako základ pro dočasnou autonomní zónu volnou a otevřenou pospolitost „v archaické i postindustriální tlupě“. Proti vážnosti a sebeoběti provázející klasické revoluční hnutí vzývá slavnost či party. „Připusťme, že jsme v životě prožili mejdany, kde jsme během jedné jediné noci vyhlásili republiku splněných tužeb.“

Základy pro svou vizi nachází Hakim Bey i v historii, je ovšem otázka, zda k ní přistupuje dostatečně kriticky, nebo jestli v ní spíše nachází to, co chce najít. I přes tuto pochybnost jsou ale pasáže věnované minulosti velmi zajímavé. Přečteme si – byť vesměs jen letmo nahozené – zajímavé postřehy o středověkém státě assassinů, o „pirátských utopiích“, tedy ostrovech obsazovaných piráty, o kolonizátorech, kteří přeběhli k „divochům“, o mnichovské republice rad, machnovcích, ruské a španělské revoluci, ale také o „Svobodném státě Fiume“. Poslední zmíněný útvar, projekt jednoho z pozdějších protagonistů italského fašismu, ovšem autor dosti idealizuje.

Titulní esej v knížce doplňují dva texty. První z nich je úvaha s příznačným názvem Proti multikulturalismu. Objekt nepřátelství je zde kritizován přesně z opačných důvodů, než jak tomu většinou bývá. Není zde odmítáno „přílišné“ otevření jiným kulturám, „přílišná“ svoboda, která jim je ponechána. Hakim Bey upozorňuje na to, že multikulturalismus představuje především prostředek pro jejich kooptování do systému, že to je „strategie vymyšlená, aby spasila ‚Ameriku‘ jakožto ideu, a jako systém sociální kontroly“. „Problém je v tom, že teorie sama nepřichází zprava ani zleva, dokonce ani ze středu. Vychází shora. Je to teorie nadvlády.“ Z jednotlivých autentických kultur, které by mohly představovat potenciál odporu, multi­kulturalismus dělá strakatou dekoraci systému. Proti multikulturalismu staví Hakim Bey „mezi-kulturní synergismus“, který má poskytovat „skutečnou autonomii“ a vést k vzájemnému porozumění a spolupráci mezi rovnými.

Jestliže text o multikulturalismu je dobrým doplňkem, dalším přidaným materiálem je rozhovor s autorem. Ten by jej mohl přiblížit, kdyby se ovšem nejednalo o dosti zmatečné interview, kde se navíc zdá, že si tazatel s dotazovaným až příliš často prohazují role.

Překlad Petra Blumfelda, bývalého redaktora časopisu Vokno, je dobrým přetlumočením Beyových myšlenek. Rozpaky budí sazba, do níž jsou zcela neorganicky zaneseny jednověté banální postřehy, které nemají s textem nic společného („Mé srdce je větší osobnost než já“ či „Občas mám chuť na čistou vodu“). Nic proti experimentům, ale tohle je špatný experiment. Pozoruhodné je i to, že vydání knihy sponzorovaly Erste Bank, Česká spořitelna a Slovenská spořitelna. Že by se establishmentu nezdál být Bey dost podvratný?

Autor je redaktor anarchisticke revue A-kontra.