Průmysl a ideologie holocaustu

Nevděčné úlohy se zhostil americký politolog Norman Finkelstein (1953), syn rodičů, kteří přežili Varšavské ghetto i nacistické koncentrační tábory, a žák anarchizujícího filosofa a společenského kritika Noama Chomského (Žida, který si pro svou kritiku státu Izrael a neochvějný důraz na svobodu slova vysloužil nejednou nálepku „antisemity“). Jeho knihu Průmysl Holocaustu na počátku tohoto roku zpřístupnilo nakladatelství Dokořán českému čtenáři.

Nacistický holocaust a ideologický Holocaust
Finkelstein především zdůrazňuje rozdíl mezi holocaustem s malým počátečním písmenem, který byl konkrétní historickou tragédií, a Holocaustem jako ideologií. Ta nemá s touto historickou událostí mnoho společného, jde o její mytologizované připomínání, které se zdánlivě vztahuje k tragédii z čtyřicátých let 20. století, ve skutečnosti ale má jasné místo a motivy v přítomnosti. Její zrod lze přibližně zasadit do konce šedesátých let minulého století, kdy se (dosud spíše okrajového) vzpomínání na holocaust chopil establishment amerického židovského prostředí a vytvořil z něj základ pro novou konstrukci židovské identity, která bude schopna zprostředkování mezi USA a jejich novopečeným spojencem a čerstvým vítězem šestidenní války, Izraelem. Vzpomínka na židovské utrpení a snahu nacistů vyhladit Židy byla spojena s arabskou hrozbou židovskému státu, což dodalo podpoře Izraele silnou morální základnu. Dosud zcela opomíjení mrtví byli připomínáni, aby posloužili politice živých.

Ale nejen to. Ideologie vystavěná na holocaustu jako by napojila nacistickou genocidu na starozákonní přesvědčení o židovské vyvolenosti – jedinečnost Židů se vzájemně potvrzovala s jedinečností jejich utrpení. Holocaust nebyl vnímán jako lidská tragédie (a tedy také jako varování před dalšími genocidami a závazek k angažovanosti proti jakémukoli rasismu), ale jako ryze židovská tragédie. Minulé utrpení Židů následně sloužilo k zneviditelňování jiných minulých genocid v Evropě (Arménů a Romů) a především rasistické minulosti i přítomnosti USA ve vztahu k původním obyvatelům a Afroameričanům. Špatné svědomí Ameriky z jejího vlastního rasismu bylo přehlušeno evropským martyriem Židů, problém vlastního rasismu milosrdně zapomenut v konfrontaci s cizí rasistickou tragédií.

Morální i finanční kapitál
Z holocaustu se stal „morální kapitál“, imunizující před kritikou: „Dovolávání se Holocaustu bylo tedy taktickým manévrem, jak prohlásit veškerou kritiku Židů za neoprávněnou: taková kritika mohla pramenit pouze z chorobné nenávisti.“ (s. 37 a 43) To neobyčejně rozšířilo manévrovací prostor pro politické aktivity jednající jménem židovského národa a také za přeživší hrůz šoa. Vedle snah o umlčování kritiky (Finkelstein sám se setkal s jednáním, které podle izraelského levicového listu Haaretz hraničilo s „kulturním terorismem“ – s. 55) a prosazování zájmů Izraele se autor zaměřuje zejména na vymáhání majetku obětí holocaustu. Mnohem zajímavější než nejrůznější podrobnosti o angažujících se organizacích, celebritách a právnících (jejichž pravdivost pochopitelně nemůže český recenzent nijak ověřit) jsou dva postřehy týkající se mediálně známého boje se švýcarskými bankami. Finkelstein jednak zdokumentoval, že proti malému neutrálnímu národu se silným bankovním sektorem byly používány tytéž plošné, a tedy v podstatě rasistické charakteristiky a stereotypní zkratky, jakými po staletí házeli antisemité po Židech. A krom toho ukazuje, jak se lišil přístup k bankám v malém Švýcarsku a v USA, do nichž rovněž řada obětí holocaustu uložila své majetky.

Holocaust byl příliš velkou tragédií na to, aby se připomínal podobnými způsoby. Na druhé straně je absurdní dělat z něj namísto předmětu rozumného zkoumání (a tedy i porovnávání s jinými událostmi v dějinách) něco zcela jedinečného a výjimečného, jakýsi předmět prapodivného světského a nacionalistického kultu hromadné smrti. „Výzvou dneška je vrátit nacistický holocaust do oblasti racionálního zkoumání, protože jen tak se z něj můžeme poučit. Abnormalizace nacistického holocaustu nepochází ani tak z události samé, jako ze zneužívajícího průmyslu, jenž okolo něj vznikl. Průmysl Holocaustu byl totiž vždy vadný a nezbývá než to otevřeně říct. Už dávno měl být vyřazen z provozu. Nejušlechtilejší gesto vůči těm, kteří zahynuli, spočívá v tom, že zachováme jejich památku, poučíme se z jejich utrpení a necháme je konečně odpočívat v pokoji,“ zakončuje Finkelstein svou knihu (s. 104–105). Shrnuje tím její poselství: protest proti tomu, co vnímá jako zneužití židovského utrpení, jako jeho politizaci a kapitalizaci, a tedy vlastně jako zneuctění památky obětí.

Pamflet pro veřejnou diskusi
V doslovu politolog Pavel Barša zařazuje Finkelsteina mezi ty židovské autory, kteří vnímají odkaz židovské tradice a utrpení Židů univerzalisticky, nikoli partikulárně – jako memento všem lidem, a ne jako privatizovaný „morální kapitál“ židovského národa, užitečný k politickému či dokonce ekonomickému vydírání okolního světa. Argumentace obou autorů tak poukazuje ke klíčovému problému – jestliže nacionalismy evropských národů se historicky zdiskreditovaly jako násilné a protikulturní, židovský nacionalismus za sebou v euroamerickém kontextu nemá historii válek a provinění, ale naopak dějiny utrpení a ústrků. To vede k nacionalistickým postojům, které nejsou tak snadno zpochybnitelné jako evropské nacionalismy, mohou ale být právě tak ničivé. Zejména mimo euro­americký svět, v oblasti Blízkého východu. Postoje euroamerických elit k tamním problémům mohou být přitom do značné míry ovlivňovány nikoli zvážením místní situace, ale vlastním černým svědomím vůči Židům ve svých dějinách a postoji židovských občanů jejich zemí, kteří mají v jejich veřejné diskusi mnohem silnější slovo než lokální arabská diaspora. Je proto v nejlepší židovské tradici, která byla zaměřena k transcendentální (po většinu času náboženské) pravdě, nikoli k dílčímu „národnímu zájmu“ či státu, když někteří západní židovští intelektuálové tuto asymetrii vyvažují, propůjčují svůj hlas těm, kdo jsou na Západě méně slyšet, a hájí spíše palestinské straně blízká stanoviska.

Doslov právem žánrově zařazuje knihu jako „polemický pamflet“ (s. 107), což ovšem není její minus, ale plus. Politolog Finkelstein tak totiž ukazuje, jak přenést odborným výzkumem získané argumenty do veřejné diskuse, aniž by zneužíval svého postavení vědce a podloudně pašoval své politické názory do „expertních stanovisek“ či naopak zdegeneroval v pouhého novinového komentátora. I proto by se měla jeho kniha stát povinnou četbou mnohých českých politologů. Doufejme jen, že bude následována dalšími pracemi psanými v jiných žánrech, zejména v doslovu přiblíženou a Finkelsteinem několikrát komentovanou knihou Petera Novicka The Holocaust in American Life.

Reakce na Průmysl Holocaustu leccos naznačí o otevřenosti českého prostředí a jeho vůli vnímat svět jinak než černobíle. Dozvíme se z nich mnohé i o názorech českých židovských představitelů, z jejichž strany jsme dosud byli svědky stanovisek zařaditelných do obou zmíněných pólů: univerzalistického i nacionalistického. Jestliže totiž na jedné straně projevili oceněníhodnou sounáležitost s jinými oběťmi rasismu (zejména Romy a Armény), objevují se u nich i silně přepjaté reakce na kritiku Izraele, které nepříjemně zavání Finkelsteinem popisovaným politickým zneužíváním holocaustu. I proto je české vydání Finkelsteinovy knihy velkým přínosem, na němž nic nemění ani ne vždy zdařilý překlad (na některých místech anglismy opravdu tahají za uši, např. „národní diskuse“ na s. 9 nebo sousloví „budovali vztahy“ na s. 25; nemluvě o překladu ceny „Humanitarian of the year“, který je na s. 32 „humanitář roku“, zatímco na s. 103 „humanista roku“).

Autor je redaktor časopisu a-kontra.