Iniciátor Rejžek

Fenomén Rejžek a postoj k němu je i generační záležitost. Kdysi na dobový vliv Melodie s Janem Rejžkem vzpomínali Jan Šulc s Michaelem Špiritem v rozhovoru v Kritické příloze RR, mluvil a psal o tom Jiří Peňás. I pro mne je těžké nezačít recenzi osobní vzpomínkou. Asi prvním a určujícím setkáním s kritikou pro mě byl Rejžkův odstřel alba Katapultu někdy na sklonku sedmdesátých let: po jeho přečtení dospívající chlapec z malé vesničky vzal čtyři singly zmíněné formace, krátce předtím ukořistěné na Libereckých výstavních trzích, uložil je hluboko na dno skříně a už nikdy se k nim nevrátil. Když srovnává v doslovu Vladimír Just Rejžka s F. X. Šaldou, vypadá to přepjatě a nehorázně, ale pro mládež v oněch letech mělo Rejžkovo charisma svou sílu a vděčně přijímaný iniciační efekt.

Když skončilo jeho angažmá ve znormalizované Melodii, našel si jiný způsob oslovení čtenářů. Od roku 1984 začal se svými Deníčky, osobitým kaleidoskopem kritického komentování a glosování domácí i zahraniční kultury, později také české politiky a společnosti. Deníček začal otiskovat ve Zpravodaji Jonáš klubu, posléze se jako média naskytly Kmen, Echo, Scéna, Lidová demokracie, Český (tý)deník a nakonec Metro. Soubor pokrývá téměř dvě desítky let a více než šest stovek tiskových stran většího formátu.

Podstatou Rejžkova přístupu je bezohledná a nelítostná otevřenost bez jakéhokoli taktizování, v duchu zásad „každému, co jeho jest“ a „padni, komu padni“. Takový program přináší nevyhnutelné důsledky v reakci postižených, kterým kritikovo psaní zavdává pramálo důvodů k radosti. Vezměme některé charakteristiky lidí, kteří se v Deníčku objevují: vyplašený ňouma, novinářský šmok, nedůvěryhodný ješita, absolutní neumětel, Turkotatar… Kdopak chce být takto počastován? Rejžek se obejde bez uhlazenosti, ale též bez pokrytectví. Jeho sledování kulturního světa se opírá o encyklopedické znalosti a rozsáhlou obeznámenost se zahraničními zdroji, které mu umožňují propojovat – často neobyčejně bystře a nápaditě – různá dění, motivy a fakta, bohatě je asociovat a od událostí světodějných se vracet zase domů. Jeho údělem je stálý boj s laxností nedbalých a rychlokvašných publicistů; věčně poukazuje na chyby a nepřesnosti v jejich práci (jedině tím připomíná jinak odlišně temperovaného Jaromíra Slomka). Zápisky prostupuje Rejžkova umanutost, méně již střídmá euforie či schopnost se (mírně) dojmout, často tu však figuruje jen letmý a zběžný postřeh či dojem – na miniaturní ploše Deníčku lze ostatně jen těžko argumentovat, interpretovat, klást hlubší otázky. Řada subtilnějších aluzí je nyní jen obtížně dešifrovatelná – kdo si dnes vzpomene, že obrat „jak příjemné!“ nebyl koncem roku 1985 bezpříznakový, ale odkazoval k reakci redaktorů týdeníku Der Spiegel v rozhovoru s Vasilem Biľakem, přetištěném Rudým právem, když se politruk rozplýval nad bratrským vztahem Moskvy k báječně svobodnému Československu. Narážek je ostatně tolik, že člověku, který není v mediálním světě ponořen až po uši, spousta Rejžkových wisecracků nic neřekne. V souboru textů tedy nalézáme svéráznou kroniku doby, její revokaci nejen se vším esenciálním, ale i efemérním a marginálním. Při svém tempu se autor občas neubrání lehkorukému žurnalismu, s humorem tu křečovitým, tu prostě neodolatelným (skvělá historka o televizní „dovolené“ v Africe, oznámení odchodu Petra Čermáka z politiky, příběh „kapitána“ Vodičky a vrcholné číslo: „teleshopping“ české vlády). Zároveň Rejžek nerušeně zachovává osobní charakter své rubriky: vyplňuje ji kuloárovými informacemi, tykáním a důvěrným oslovováním
objektů, náznaky pro zasvěcené, hlášením, kde s kým byl na skleničce. Soukromé se tu bezstarostně míchá s veřejným, jak už to v deníkovém prostoru chodí.

Obejít se tu nedá nejzávažnější Rejžkovo téma, které představuje Paměť, ta s velkým písmenem. Rejžek je soustavně a zatvrzele obrácen do minulosti, odkud bez přestávky vytahuje na světlo věci nepříjemné: připomíná podobu kulturních a politických aktivit umělců a veřejně činných osob v minulosti včetně spojení s KSČ a StB, dokládá ji (asi nemyslitelné bez důkladného osobního archivu); různé krátko- i dlouhodobé miláčky národa, hvězdičky a baviče v každém čase stejné chytá za podbradky a otáčí jejich drzá čela k tomu, co by rádi z biografie vymazali. Znovu a znovu klade požadavek mravní integrity a charakteru i tam, kde by noblesní velkorysost prorežimní úlitbičku přehlédla. Zdá se ale, že odkazy na minulost plýtvá, a tím je oslabuje a znehodnocuje; stává se zajatcem své fixace, je jí pohlcen. Když se kdesi dotkne Alfréda Strejčka, difamuje jeho oceněný pořad (jistěže vtipným) poukazem na jeho vystoupení ve stupidní normalizační soutěži; v kritice nezdařeného programu Jana Schmida se ptá: „že by si takhle Jan Schmid léčil mindrák ze své bolševické minulosti?“ (146). S takovým posledním slovem nelze příliš diskutovat, a právě proto by se jej osvícený kritik měl zdržet, jinak se ocitá na hranici pouhé zlovolnosti. Právem kdesi poznamenal Pavel Klusák, že v této souvislosti se už příliš nedá mluvit o kulturní publicistice. V tom se Rejžek liší od (jím právě proto kritizovaného) Jiřího Černého, který si dovede uchovat nadhled a věcnost. – Rejžkova alergie na ztrátu paměti se ale projevuje i tím, že se vytrvale a důsledně věnuje psaní nekrologů, téměř vždy výstižných, zajímavých a mnohdy nádherně osobně zaujatých (Petr Čepek, Josef Lux).

Rejžkovy texty přese všechny námitky sehrály v posledních desetiletích výjimečnou úlohu – narušovaly strnulý klid, protestovaly proti tupé konzervativnosti českého většinového kulturního a mediálního konzumentství, které všechno nějak sežvýká, neposkytovaly toleranci tam, kde nebyla na místě. A jestli i dnes občas přinutí nějakého teenagera, který právě rozum bere, aby se obrátil od škváru k ryzímu zlatu, nemusí to být málo.

Autor je literární kritik.