Ti, kterým se poštěstilo ocitnout se mezi pečlivě vybranými VIP hosty, měli v podvečer 24. listopadu příležitost zúčastnit se v Národním muzeu slavnostního zahájení výstavy Zlaté časy médií. Závažnost a společenský význam tématu ladil s prestiží a okázalostí prostor Národního muzea, celkový dojem významné společenské události vhodně doplňoval opulentní raut, dixielandový band a zahajovací projev tolika lidmi oblíbeného ministra kultury. Komisař výstavy Martin Sekera a autorský tým (J. Jirák, B. Köpplová, P. Bednařík, J. Končelík ad.) tak byl alespoň symbolicky odměněn za půl druhého roku náročných příprav. Jejich výkon budí obdiv, protože byl podán bez předchozích zkušeností, souběžně s mnoha jinými každodenními povinnostmi a navíc v oblasti tak rozsáhlé a neuchopitelné, jakou jsou média a jejich role v měnícím se světě. Přestálé útrapy přibližuje Jakub Končelík: „Nikdy by mě nenapadlo, jak obtížné bude pro výstavu získat třeba takový obrázek Večerníčka. A to jsme ještě dědicům práv museli slíbit, že se neocitne v blízkosti Křemílka a Vochomůrky. Pan Pilař se s panem Smetanou asi neměl rád.“ Všechny hodnotící soudy o výstavě nechť jsou tedy proneseny s vědomím ojedinělosti tohoto pokusu v českém prostředí a s přáním, aby na tuto výstavu navázaly další a vše vyvrcholilo ve vzniku instituce, jež bude „pro školu i dům“ soustavně odhalovat svět médií.
Zatuchlá historie, žhoucí současnost
Vstupní sál výstavy naznačuje snahu maximálně se přiblížit návštěvníkovi, vtáhnout do tématu a nenudit. Ocitáme se zde v typických prostorách, kde se odehrává konfrontace s médii – v obývacím pokoji a v interiéru hospody s rozzářenými obrazovkami, v kadeřnictví s poházenými časopisy a zapnutým rádiem, v internetové kavárně, která jediná není jen výstavní atrapou. Odsud vedou dvě cesty. Doleva k historii, doprava do sálu přibližujícího žhoucí současnost. Tady má návštěvník příležitost v modelové redakci poznat tvrdou práci dnešních novinářů, pohrát si v klíčovacím televizním studiu a okusit slasti mediální manipulace při dosazování svého obličeje postavě na obrazovce. Až potud jsem si živě představoval rozdováděné školní výpravy ohmatávající expozici, v sále věnovaném historii však přišla studená sprcha. Zde se interaktivní výstava proměnila v monotónní proud panelů zaplněných spoustou textu. Snaha zevrubně je prostudovat mi zabrala tolik času, že v hodovní síni mezitím zmizela i poslední kůrka. Mnohem raději bych tytéž informace načerpal v pohodlí z výstavního katalogu, ten však není k dispozici a jeho dodatečný vznik nikdo neměl odvahu slíbit ani v optimistické atmosféře vernisáže. Zvláštní vydání Hospodářských novin věnované výstavě sice potěší, katalog a další propagační materiály však nezastane. Ještě více zamrzí absence webové stránky s doplňujícími informacemi, audiovizuálním materiálem a texty neznehodnocenými vynucenou stručností výstavního panelu. Největší rozčarování mi však přineslo zjištění, že slogan od Gutenberga k internetu je klamavou reklamou. Výstava ve skutečnosti začíná devatenáctým stoletím, takže o informační úloze kramářských písní či letácích barvitě popisujících senzace raně novověké Evropy se návštěvník nedoví nic. Přitom paralela se současným bulvárem by byla tak působivá... Ale i historický sál má čím zaujmout. Proslulý prokurátor Urválek hřímající z rozhlasového záznamu urážky Milady Horákové dokáže vyvolat mrazení i u otrlých, jen nevím, jestli se ke sluchátkům pročtou. Celou výstavou je cítit nerozhodnost, zda se obracet na mediálně gramotného návštěvníka, nebo ho teprve vychovávat. Poznatek, že svůj časopis měli nejen příznivci kremací, ale i školního rozhlasu, Vládního vojska a v protektorátu rozmístěné Wehrmacht, je zajímavý, ale nezařazený v kontextu asi veřejnost neosloví.
Jak oživit fosilie
Doufejme, že v únoru plánované otevření dalšího sálu některé nedostatky napraví, zatím je nedotaženost příliš zjevná. To se týká i značné disproporce ve prospěch televize, což sice věrně zrcadlí současnou mediální realitu, ale zde by bylo na místě se jí trochu vzepřít. Výstava je, nebojme se toho slova, záslužná, podobné akce v Národním muzeu nelze než přivítat, přesto se vkrádá dojem, že od nejvýznamnější muzejní instituce lze čekat víc. Příliš mnoho detailů – jako třeba nefungující podsvícení čtvrtiny panelů – naznačuje, že Národní muzeum nechce nebo nemůže všemu věnovat adekvátní pozornost. Opouštění metody panel-vitrína-panel a přerod v moderní muzeum, do kterého budeme chodit častěji než jednou s dětmi a pak s vnoučaty na velrybu, je zkrátka teprve v počátcích.
Autor je publicista.