Práce překladatele může mít nejrůznější podoby. Dá se překládat z jazyka cizího do jazyka mateřského, z mateřského jazyka do jazyka cizího (to už je těžší) nebo dokonce z jednoho cizího jazyka do jiného cizího jazyka, což dokážou jen opravdoví mistři v oboru. Dá se ovšem také překládat z jazyka neznámého – pokud se najde zkušený filolog, který pro překladatele připraví takzvaný podstročnik. Vztah mezi podstročnikem a výsledným překladem by měly ozřejmit příspěvky na této dvoustraně, které představují práce dvou překladatelských dvojic: Petra Borkovce – Matyáše Havrdy a Vlasty Dufkové – Jiřího Pelána.
Rozhodně nejčastější otázka, která mi byla a je v souvislosti s překlady Sofokla (Král Oidipus) a Aischyla (Oresteia) pokládána, zní přibližně takto: „Takže ten tvůj kolega to překládá z řečtiny – a co s tím děláš ty?“ Konstatujme rovnou, že je to otázka postavená naprosto správně a že odpověď na ni je vždy – s ohledem na tazatele různým způsobem – složitá až k nemožnosti. Což v člověku probouzí chuť mlčet, anebo odpovědět jedním dvěma ironickými slovy. Mlčení ho ovšem rychle přejde v okamžiku, kdy zjistí, že je tazateli považován za nemyslící rýmující (to v lepším případě; „Cože, ten Aischylos nemá ani rýmy?“) či rytmizující médium. Lakonickou odpovědí se také nevyznamená, každý ji zná – nepůsobí snad formulace v tirážích Za jazykové spolupráce přeložil nebo Přeložil ten a ten, přebásnil ten a ten jako dokonalá ironie? Takže se nakonec pustí do výkladů a citací o tradicích básnických jazyků, společenských kontextech, nespolehlivosti originálu, polysémantice verše, kompenzaci, substituci, překladatelské tradici, generačním překladu atd. atd., které ho umoří. Je to těžké. Po zkušenostech s překládáním Sofokla a Aischyla bez znalosti řečtiny, korejských starých básníků a básnířek bez znalosti korejštiny (a také po zkušenostech s překládáním ruských básníků z originálu) se mi zdá pravděpodobné, že z dvojice lingvista a básník, pracující na jediném textu, překládá v pravém smyslu pouze lingvista. Nikdo nedokáže překládat „doslova“, skutečně „otrocky“. Výsledkem lingvistovy práce totiž není pouhé žhavé magma nabité různorodými informacemi, nýbrž už smysluplný celek, svého druhu báseň, do určité míry naplněná osobní imaginací, rytmem, melodiemi, tradicí. Je to už tvar. A důležitým úkolem básníka je tento tvar a jeho zákony uvidět a zachovat. Nepřekřičet vlastním hlasem, nezadusit vlastním tempem. S lingvistovou skrytou básní, dalo by se říct dosud nenaplněnou či řídkou (vždyť její verše – v ideálním případě – sahají do závorek, poznámek pod čarou, různorodých komentářů; čím víc takových přídavků lingvista nabídne, tím lépe) – je básník stejně sám jako lingvista s originálním dílem. Jinak řečeno, pokud básníkovi tento tvar zmizí z očí, lingvista je poslední, kdo mu pomůže. Na rozdíl od ztráty smyslu – tady je ten druhý vždy po ruce. Básník má pak samozřejmě řadu možností, jak se zahlédnutým tvarem pracovat, jak jej ověřovat, zhušťovat, naplňovat a také – měnit. Jestliže ho rozpozná a nezradí, může si dovolit různorodé experimenty. Pokud v něj věří, může tančit. A někdy i divoce. Aby to básníka bavilo a filolog se na jeho kreace vůbec mohl dívat, pomáhá hledání toho druhého v sobě: básník musí studovat, naučit se třeba něco z gramatiky, přečíst si překlady do jiných jazyků, filolog zase může poznat poezii svého kolegy, současnou poezii (i dramatiku), snažit se barvitě reagovat na básníkovy otázky typu: „A jak by tohle řekla tvoje matka?“ (Iokasté i Klytaiméstra si to jistě zaslouží.) V čem je celá ta lidsky náročná procedura koneckonců přínosná filologovi, nechť zodpoví sám; básník v nejlepších chvílích pracuje tak, jako by psal svou vlastní báseň, a v záblescích se mu daří použít v překladu něco, čím se vyznačuje jeho vlastní poezie. Chce to práci, ale nese to ohromnou slast. Těžko si ji pak odepřít.
„Tento můj nový překlad přihlíží k vývoji překladatelské praxe z antické poesie u nás od doby Královy, jenž klade větší důraz na obsahovou a výrazovou stránku uměleckého díla než na stránku formální,“ píše Ferdinand Stiebitz v předmluvě ke svému překladu Aischylovy trilogie Oresteia. Celkem si dovedu představit současného překladatele, který by Krále zaměnil za Stiebitze a prohlásil o svém překladu cosi podobného. Ale platí to pro našeho Aischyla? Ano i ne. Ano v koncentraci na obsahovou stránku. Ne zcela v důrazu na výraz. Samozřejmě, že jsem chtěl, aby divák a čtenář okamžitě rozuměli, aby byli ihned dojati či vzápětí pobouřeni. Ale tuto rychlost – jež si vyžádala kolísavý daktylotrochej monologů, místy až volný verš v dialozích, výpustky i vysvětlení, pokus o výrazné stylové rozlišení řečových partů atd. (později jízdu zběsile završily škrty režiséra inscenace) – brzdila nepolevující rafinovanost Aischylova jazyka, která mě při první četbě doslovného převodu Matyáše Havrdy až šokovala (u Sofokla jsem měl zcela jiný pocit; zjednodušeně řečeno, u něho jsem vždy věděl, kdo právě mluví). Aischylova hustě tkaná síť figur a tropů, metrických kouzel, pokaždé smysluplných a krásných jako část celku i jako celek sám. Mnoho míst, která se podobala spíš osmiverším hermetického lyrika nežli pasážím nijak zvlášť vypjatých monologů divadelní hry. Uprostřed všemožných nejistot, v nichž se překladatel tak vzdáleného světa ocitá, jsem cítil, že se o tyto jazykové hry mohu jakýmsi záhadným způsobem opřít. A tak mým prvním, a myslím, že nejdůležitějším rozhodnutím bylo nenechat spadnout pod stůl ani jedinou Aischylovu aliteraci, hříčku se slovotvorbou, brilantní neologismus a celé jejich rozvětvené příbuzenstvo. Je samozřejmé, že trochu přeháním, ale také to, že pouhý sen o uskutečnění něčeho takového vyžaduje dost vysoko posazenou řeč. (Zřejmě ani klasicisté v současné české poezii, kdyby nějací byli, by ji nepovažovali za vlastní.) Bez ní by zablácený posel řeckých vojsk na konci první třetiny Agamemnóna sotva mohl líčit, že „Vlny se ve tmě zdvíhaly jak hory/ a hroutily se s burácením dolů/ a thrácký vichr tříštil koráb o koráb/ a hnal příď na příď v nepříčetném dešti.“. O průměrnou výši řeči překladu sváděli lingvista s básníkem největší boje. A zatrne mi, když si vzpomenu, že prosté úvodní verše trilogie, pronášené unaveným Hlásným, v první verzi zněly: „Bohové,/ sejměte ze mě starost, jež mě sžírá...“ (oproti konečnému: „Bohové, skončete to trápení...“) – jak by asi pak vypadal některý ze vzrušených Klytaiméstřiných monologů nebo naléhavé Orestovy modlitby k otci? Koneckonců je ale naše Oresteia zřejmě víc literární než divadelní.
Nakonec jeden podmanivý podstročnik a tanec nad ním jako příklad.
Část Klytaiméstřina monologu po vraždě Agamemnóna:
Zaznělo předtím mnoho věcí, které se hodily pro danou chvíli,
a já se nyní nebudu stydět (srv. verš 856!) mluvit opačně.
Neboť když chystáš nepřátelský akt proti nepříteli, který je zdánlivě blízký, (V řečtině jsou slova „zdánlivě patří k tobě“ v obráceném pořadí, a přesah tudíž vytváří pěkný efekt: proti nepříteli, který je blízký / podle zdání. „Blízký“: ten, kdo k tobě patří, příslušník rodiny nebo přítel [srv. 1272].)
jak jinak bys postavil plot zhoubné sítě,
do výšky, kterou nelze přeskočit? (Srv. 358 aj. Jedná se o loveckou síť, která se napínala mezi stromy.)
Na tento zápas, který vzešel z dávného sporu,
jsem už dávno myslela, a časem konečně přišel.
A stojím tam, kde jsem zasáhla, nad vykonaným dílem.
Udělala jsem to tak – nebudu to zapírat –,
aby nemohl utéci a ubránit se smrti,
Vrhla jsem kolem něj jako síť na ryby roucho,
z nějž nelze uniknout, (Řecká věta je přesně nepřeložitelná. „Roucho“ i „síť“ označuje Aischylos jedním slovem [amfibléstron], které znamená něco „vrženého kolem“, typicky rybářskou síť, ale v druhém plánu evokuje i slovo „oblékat“ [amfiballó], nebo je vytvořeno od stejného základu. Toto roucho-síť je dosl. „bez konce“ [apeiron], což u sítě může znamenat, že ji nelze rozmotat, a u oděvu, že nemá díry na ruce a na hlavu. Obé v tomto kontextu směřuje k představě nemožnosti úniku, ač se to výslovně neříká. O „rybách“ je řeč výslovně.) neblahou hojnost oděvu. (Ve slovech „neblahá hojnost oděvu“ lze číst narážku na pestré látky, po nichž Agamemnón přicházel do paláce. Jako „oděvy“ [heimata] jsou nazývány v 921, 960, 963, a pak už se slovo objevuje pouze zde. „Hojnost“ lze též překládat jako „bohatství“.)
Zasáhla jsem ho dvakrát a s dvěma výkřiky
mu na místě poklesla kolena. A když byl na zemi,
přidala jsem třetí ránu, oběť děkovné modlitby podzemnímu Diovi, zachránci mrtvých.
(Tj. Hádovi: srv. Hom. II. 9.457: „podzemský Zeus, s ním hrozná Persefoneia“ a Aisch. Suppl. 155 n. Klytaiméstra naráží na kult Dia Zachránce, jemuž se obětovalo na třetím místě [srv. 247]. Celá její řeč je skandálně rouhavá.)
Takto padl a vypustil svého ducha.
A když ze sebe chrlil (tj. z úst) prudký proud (Nejisté čtení.) krve,
zasáhl mne černou sprškou krvavé rosy.
Neradovala jsem se o nic méně než osení
z Diem darované vláhy, když listová pochva rodí klas. (Volněji: když vyráží klas. Krutě ironická aluze na Hom. II 23.597 n. [o Agamemnonovi]: „Vládci tu ihned/ v prsou okříval duch jak klas, když rosou je pokryt/ v době, kdy osení zraje a polnosti plny jsou klasů.“)
Z mých úst jste dříve mohli vyslechnout,
co žádal čas – řeč, kterou chtěla chvíle.
Ne, nestydím se nyní předstoupit
a tvrdit pravý opak starých slov.
Jak jinak nepříteli, co se jen
naoko počítá k tvým přátelům,
políčíš jistou léčku na ochoz,
nastražíš nenápadné pletivo,
vysoké tak, že není úniku?
Tak dlouho, tolik let jsem žila s utkvělou
myšlenkou na boj, v němž se ozývá
pradávný spor. Teď přišel jeho čas.
Zde stojím... tady, kde jsem zabila...
nad završeným dílem. K čemu lži?
Vše navlékla jsem tak, že na útěk
nemohl ani pomyslet,
že zbývalo mu jenom jedno – smrt!
Zřasený brokát, plný těžkých výšivek,
jsem kolem jeho těla hodila
tak jako obrovskou rybářskou síť,
z níž neunikne žádná z kluzkých ryb,
a dvakrát sekla... dvakrát vykřikl...
skácel se... chrčel v křečích na zemi...
a tehdy jsem jej – na znamení díků
zachránci mrtvých, podzemnímu Diovi –
zasáhla potřetí... pak vydechl
naposled. A jak chrlil temnou krev,
celou mě skropil černou přeháňkou
krvavé rosy. Zajásala jsem
jak setba, slibující těžký klas,
když Zeus pošle blahodárný déšť.
Úvodní text je podstatně upravenou verzí článku Čtyři poznámky k překladu Oresteie, otištěného v revue Souvislosti 2/2004.