„Podstatné je, že kresba je prezentována jako záznam určitého ptačího hlasu, nikoliv jako kresba an sich – tak se vztah mezi východiskem původního přírodního jevu a kontextem umění, do kterého se hlásí kresebný záznam, vždy znovu navozuje či obnovuje.“
Z recenze na dílo Olgy Karlíkové
Les byl chladný. Říkal sis o to, říkal. A ačkoli jsem nežádal nocleh, a tedy ani pohoštění, měl pravdu – říkal jsem si o lekci z mrazu.
Vím, že to víš, že to není potřeba říkat, ale pro jistotu (poněvadž další řádky nejsou konec konců ničím jiným než pátráním po alespoň malé jistotě ohledně tvého „nyní“): tenhle obraz je tvoje místo, tvůj dům, dvůr, tvoje zahrada, Antonie Fliegerová, narozená v roce 1921, zemřelá roku 2001. Vím to já a víš to ty. Že? Tohle je nejdůležitější: prohlížíme si obraz společně a oba už víme, že je na něm tvůj prostor, že je to on. Začíná se předzahradou s věčnou sutí v květinových záhonech (kde se tam pořád brala, když zdi tvého domu opadávaly tak decentně?). Dál žulové schůdky a plácek před zápražím s otvorem do sklepa, z něhož černě táhlo: ten plácek, naše přehledné hřiště s tújí, kádí a lísou. Za ním dvůr s prvním modřínem, do kterého vrůstá jabloň – a tvoje svobodné slepice, „divočejší než bažanti“, vybírající si listnatý nebo jehličnatý nocleh. Je tu okno do kuchyně, pod nímž spáváš a které necháváš zatažené dekou (spíš tam uvnitř, nebo jsi už mrtvá?). A pak velká zahrada, která se svažuje na prudší sráz a končí modřínovým lesíkem vedle prázdných, práchnivějících úlů. Sem chodíš s popelem, ale jen tolikrát do roka (kam se ten popel z tvých vafek ztrácel?), abys nevyrušila ptáky, i velké, kterých tu je vždycky tolik. Bažanti, koroptve, káně, poštolka, výří rodiny, vrány, tenkrát ten podivně drobný čáp. Sojky střádající jako nějací ochlupení savci. Straky tikající ocasními pery a pohupující se v krátkých poletech. A malí ptáci v jemných větvích modřínů, které vždycky vypadají jako zasněný vzduch.
Ach, to bys neřekla. Takhle to jistě nevidíš. Možná bys to popsala těmahle studenými slovy: ci-ci-be ci-ci-be ci-ci-be ci-ci-be errr errr errr čidydým čidydým cilp-calp sib-sib-sib-sib-sib-srrrrrr podnebí-podnebí tik-tik-tik podnebí-podnebí cilp-calp tabía-tabía-tabíaia tabía-tabía-tabíaia ci-ci-be ci-ci-be ci-be ci-be je-črrr je-črrr fiu-fiu-fiu rrrrrr-čaf-čaf-čaf-rrrrrrajčák cilp-calp sib-sib-sib-srrrrr sib-sib--sib-sib-srrrrrr pirri-pirri kli-kli-kli-kli-kli cilp calp maria-rí maria-rí mariaria-rí bu-hu bu-hu. Ale oba víme, že jsme tady. Teď už ano.
Po tvé smrti jsem cítil, že mě pozoruješ. Tvoje ostříží oči mě provázely, cítil jsem bolest, bylo mi dobře pod jejich dozorem. Dělal jsem jim pomyšlení, tak lehce. Popisoval jsem tvoje věci, zaznamenával tebe, vzpomínal na tvou řeč – odevšad cítil tvůj pohled. Oko a snad i kývnutí jeho hlavy (ano, hlavy oka) v předmětech. Dívaly se a hýbaly – bylo to všude. Vybíral jsem to, nepoznával sebe, poznával tebe, byl jsem bez sebe, utvářen z tvého souhlasu. Ale pak, jednoho dne, když jsem seděl v předzahradě, mezi zelenou kádí na dešťovou vodu, našimi schůdky a lísou (všechno tu vlastně bylo „naše“), jsem znenadání věděl, že mě nepoznáváš. Že se díváš, ale že mě nevidíš. Že se ta káď, plná tebe, dívá, a nevidí mě. Obešla mě hrůza z toho, že tě rozpoznávám jen já. Obešla mě hrůza, poznal jsem se, svou ubohost, a začal obracet kameny.
V tvojí zahradě zpívali ptáci. Měl jsem pro ně tolik přívlastků, meter, metafor. Ze všech jsi mě pozorně sledovala. Cos ale viděla ty? Jak bys je popsala? Já se tak bál toho, že se dívám sám. Měl jsem osvědčit tolik odvahy. Neměl jsem žádnou odvahu. Ostříži odlétli a já ve všem poznával pouze sám sebe. A to jsem nechtěl, bál jsem se, bylo to protivné. A to nechci, je mi to protivné.
Neumím, nechci se dívat sám. Víš, co ti řeknu: nevím, jak to říct. Když jsi žila, cítil jsem teplo. Když jsi umřela, udržoval jsem oheň – ale poznal jsem, že hřeje jinak. Tohle byly plameny mých vlastních metafor, jenom mého pohledu, mé fantazie. A já je nechci, cítím, že jsou falešné. Nesnáším ty průniky. Nechci takhle pronikat, možná vůbec nechci pronikat. Tohle je terra plná dobývání, mám z ní strach, podezírám ji. Ale tvé živoucí teplo už tady není, je jinde a jinak. Chci tvou jámu plnou chladu – moje jiné teplo.
Na všechno jsem vyšíval tvoje monogramy. Chystal jsem ti do jámy výbavu, pozdě – jako vždycky. Se vším jsem k tobě přicházel pozdě, tohle tvá smrt neproměnila. Na všechno jsem vyšíval tvoje monogramy a s každým stehem a škrábnutím jsem se ti vzdaloval. Já nejsem ty, a nejsem – a ani nechci být – žena. Ale chvíli to tak vypadalo.
Má provinilá dobrodružství v tvých přístěncích, na tvé půdě. Tvá volání, hlídkování – odlévající se krev. To není výčitka, to je přání!
Hledal jsem tvou jámu a obracel kameny. A pak už jsem jenom obracel kameny, protože jsem to tak dělával, když jsem – za tvého dozoru, jak vzpomínám a jak ty nevzpomínáš – hledával brouky. A teď? Teď odvaluju – a nepřirovnávám.
Podloží kamene, nežli se změní v něco jiného. Okamžik, kdy vyschlý vosí zadeček považuješ za prázdnou kuklu. Průsvitný bílý kořen, nežli se změní v něco jiného. Než se čerstvě vylíhlé svinky promění v ostříhané nehty. Střevlík fialový v drahokam, panebože. Mžik, kdy dolet sarančete považuješ za šustot králíka. Kosa v listí za hada. Saranče, nežli se změní v něco jiného. Králík na ostrově, nežli se změní v něco jiného. Květ bodláku, nežli se změní v ostrov. Pářící se nosatci s motýlím pelem, který nelze setřít – okamžik, kdy to zjistíš. Kos v listí, nežli se promění v něco jiného. Smyk hada, nežli se promění v něco jiného. Had, nežli se promění v něco jiného.
Nemohu udělat, co jsem měl udělat. Dělám obrazy toho, co jsem měl. Měl jsem být u tebe, zvedat tě a ukládat. Měl jsem zajet tam a tam a přivézt, co bylo potřeba – prášky, židli s vyřízlým dnem, vozík. Měl jsem tu být (a nebyl) – v domě se zahradou a ptáky – a vést (a nevedl) pečovatelský deník. Česat tě, mýt, hladit, mluvit, pozorovat. Tak vstávám a obracím kámen. Odvalím jej a pár minut jen zírám – až potom pojmenuju všechny barvy. Všimnu si vláken a pouzder, ale čekám a nepopisuju. Až za chvíli. Jiný den vstanu v pět, otevřu okno a připravím roli papíru. Jakmile se ozve první pták, bývá to kos, zapíšu jeho frázi. Stojím u okna celý den, vedu zahradě pečovatelský diář. V noci, když dva výři vysílají signály, zaznamenávám jejich hlasy jako změny tvého dechu. Ležíš na boku, obrácená ke zdi, mumláš si něco ze spánku a já se snažím proměnit tvé steny do čar. Z noci se vyrve bažantí zakodrcání a já se zvedám z vteřinového spánku a mluvím k tvému vytřeštěnému oku – je celé zarudlé, nehybné. Co vidí?
Ten obraz je písmo. Partitura. Kresba. Pták přirovnaný k hadovi. Had k myši. Myš k ptáku. Strom přirovnaný ke keři. Písmo přirovnané k partituře. Kresba přirovnaná k písmu. Zvuk k čáře. Hejno prostupující hejno. Je básní, nežli ji napíšu. A zároveň je to celý den zahrady, korun hrušní, větví ořešáku, celý den modřínů. Je to barva, barvy, jejich vznik, zánik. A zároveň skřivan, sýkora koňadra, shluk vrabců, poštolka s úzkým nápěvem. Tam vpravo, ve stínu, vídíš: sib-sib-sib-srrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Stěna podsvětních vzkazů, podpisů těch, kteří „ztratili schopnost upamatovat se, hledí jako by stranou, lhostejní...“.
Ptáci dnes řádí. Rozpoznáváme je spolu. Rovnováha.
Leden – únor 2007