The Scottish Poetry Library v Edinburghu a kancelář Literature Across Frontier každoročně pozvou několik básníků, kteří se zabývají překladem, a na pár dní jim poskytnou azyl ve skotských samotách. Přinášíme zprávu o překladatelském semináři v daleké cizině, o živočiších, žijících v básních i mimo ně, a o pobřeží Atlantiku.
Mé cestovní zápisky začínají v Edinburghu, ale krom záznamů o větru a dešti (ostatně nečitelných jako tamější počasí samo) a několika neznámých slovíček zaslechnutých v recepci hotelu nad Comely Bank Square v nich o hlavním městě není vůbec nic. Na příslušné straně deníku se v dolním rohu krčí ještě zmínka o armaturách v hotelové koupelně: byly pozlacené a rozložité, s velkorysými meandry, povzbuzovaly melancholii a tak trochu ukazovaly směr neurčitému pocitu neřesti, který se člověka zmocňuje při vstupu do hotelového pokoje kdekoli na světě. A tím to doopravdy končí. Místo Edinburghu se tu roztahují Shetlandské ostrovy, kde jsem nikdy nebyl a ani se k tomu nechystal. Moji touhu po tom území zakládá neznalost o rozloze dvou pozorování a jednoho varování. Už samo slovo Shetlandy povléká cizinci mozek prvotřídní vlnou, tučnými ornamenty a kostkovaným blanketem na pozadí ledového Atlantiku. Přes snítku smaragdového jalovce, kolem níž se právě prohnala sprška (od rána dvanáctá), kane drtivý záhyb kubistické sukně (karmínová, opálově modrá, lesní zelená), v oparu pomalu nabírá obrysy lýtko v bílé srolované podkolence s reliéfem, zakončené koženou pohorkou (ani stopy po švu, neporušený flák domácí teletiny).
Shetlandy natřikrát
Ale pravou žízeň po těch podivuhodných pastvinách jsem dostal před pár lety v obchodě značky Barbour v rybářské uličce irského Galway. K nepromokavému (ani guma, ani tkanina: houba) loveckému plášti (s odstínem mladého hříbku: jako by pod tou černí řádila žluť) bylo možné přikoupit podšívku z fialové shetlandské vlny, k níž byla připojena knížka, jakýsi pas, detailně líčící její výrobu. Včetně jména ovce, které se věc osudově týkala, ovčáka, tří pracovitých psů, majitele farmy (č. p. 3455, místo se vytratilo z paměti), všech ženských rukou, co následovaly, kovářské dílny, kde se odlévaly patentky, a majitele lodi (jen křestní), který ten zázrak dopravil do civilizace. Místo doslovu byla publikace opatřena mnohastránkovým návodem na údržbu, proloženým poznámkami a odkazy k návodu na údržbu pláště, k němuž má být – při dodržení přísných podmínek a za slavnostního mlčení, předpokládám – připnuta.
Jiné, mnohem lakoničtější zprávy o Shetlandách se mi dostalo od jistého skotského básníka, jenž na mou nijak naléhavě položenou otázku (setkání s pláštěm na ryby mě teprve čekalo), zda byl na těch pověstných ostrovech, odpověděl s nečekanou úsečností, že tam se přece nejezdí. Možná není nezajímavé pročpak – ale mně, který tu odpověď viděl, připadá zajímavější gesto, svaly v obličeji, pohyb celého těla onoho mladého spisovatele, jimiž svou odpověď doprovodil. Neodvětil, odskočil. Svědek od vzdáleného stolku (v kavárně bylo skoro prázdno) by mou otázku pokládal minimálně za nejvýše nevhodnou, ba hůř (nejspíš nějaké účty z minulosti, mohli bychom vyprávět), kdyby se naše rozprava nekonala v autě řítícím se kolem dálničních borovic hluboko ve vnitrozemí.
Třetí pobídka má jemný lyrický odstín a je pronášena příjemným ženským hlasem. Na shetlandských ostrůvcích nerostou prý vůbec žádné stromy, ani keře, které by si zasloužily své pojmenování; není tam nikde ani jeden – jenom tráva a tráva a tráva, rušená ohradami a králičími stezkami (v zákrutě bodlák), na jejichž okrajích se mísí dojemné hromádky bobků s prázdnými červenými patronami (jiný druh výtrusu, taky dojemný ve své opršelé bezbrannosti). Ale jeden strom, opravdový strom s kořeny, mocnou patou kmene, prvními větvemi nad hlavou dospělé ženy a korunou, tu přece jen roste – hned vedle kostela v hlavním městě ostrovů (jedna z haluzí zastiňuje vitráž s houfem světců nad ztroskotanou bárkou a poklepává na mrtvý, ale stále zaťatý sval nešťastného rybáře). A každé ráno, nežli si první farník odkašle a odemkne branku, je ten jediný strom tak obsypaný ptáky a jejich hlasy, že nepřipomíná vůbec nic na světě. Přelétavci tady odpočívají, než budou pokračovat v cestě do větvovitých oblastí; místní opeřenci si zde aspoň jednou za den připomínají dějiny svého rodu. A snad i těžkopádní shetlandští pernatci, kteří hnízdí v zemi a v jejichž snech stromy nehrají žádnou roli, napnou v tu ranní hodinu své síly a hřmotně usednou do nejnižších haluzí a setrvávají na nich až do začátku mše – dokud jim nepříjemné myšlenky na svízelný slet a jeho strategii docela nezastřou rozhled a slastné vibrování pod pařáty.
O čem zápisky nemlčí
A tak tedy záznamy ze skotské cesty začínají mlčením o Edinburghu a několika podezřelými dohady o Shetlandských ostrovech. Ani následující stránky nejsou spolehlivé. V několika hodinách jsem překonal slušnou vzdálenost (Edinb., Glasgow, Greenock), ovšem záznamy ten bouřlivý přesun nekopírují. Poznámka o třasořitech, kteří jako by se klubali zpod auta při zdolávání horských zákrut a pohybem ocasních per pilně dostávali svému jménu. (Ke všemu věta není původní; je to citace jednoho ruského básníka minulého století.) Krátký popis dvou duh, které se klenuly podivně nízko nad kopcem (přirovnání k vynořující se planetě s prstencem a podobné hlouposti). A pak údiv nad bleskurychlými proměnami počasí – ano, vzpomínám si, při pohledu z okna mi připadalo, že se řítíme zběsilou rychlostí z pásma do pásma. Pravda byla, že v rychlovlaku seděl déšť, oblaka, průtrž a slunce. Na odpočívadle, kde jsme zastavili (já a řidička, o níž jindy), odpočívala liduprázdná vývařovna (vypadala jako školní) s titulkem The Tea room. Vedle ní se krčily dva obílené domky s černými střechami a opatrovaly mezi sebou líbeznou venkovskou uličku s plochami stínů, pláty světla a nějakými kvetoucími trsy u omítky, jíž prosvítaly trámy – zkrátka nejslibnější vstup do vesnice, kdyby se za ním nestyděl už jen nemastný neslaný lesík s odpadkovými koši a za ním ponuré pole. Snědli jsme bramborový quiche a pili kávu. Vstal jsem a došel k venkovské ouvertuře a obrátil pár plošších kamenů (zlozvyk z dětství, připravoval jsem si odpověď na hrozící otázku; nemohl jsem si ale vzpomenout na překlad slova zlozvyk). Hned pod prvním – a o tom mám v záznamníku přesnou poznámku i s údajem o čase: 3:05 – odpočíval ve svém pouzdře asi třícentimetrový střevlík měděný. Vězel tam dokonale srovnaný, s hlavou schovanou pod okrajem pochvičky a vypadal jako zvláštní, zbrusu nový píst, po němž se převalují dva pramínky hněděčerveného oleje. Nahoře na zemi zabrzdilo auto s ostatními účastníky semináře. Skot Christopher, Polák Jerzy, Zoë z Walesu a Slovinec Gregor, nejmladší, mladší než já. Za dvě a půl hodiny jsme dojeli na Crear.
Podle zápisků ubíhaly dny v tom pohodlném domě nad Atlantikem pomalu a spořádaně. Naším úkolem bylo vzájemně překládat své básně. Nacházím je tu: jeden list, jedna báseň, většinou neviditelná pod škrtanci a škrtanci škrtanců. Nejdřív Christopherova entomologická historka ze starověké Číny, rozvážně a jednoduše vyprávěná (Christopherovy bílé, perfektně sesekané vousy, žlutý svetr a sklon hlavy, když při večeři někomu naslouchal), zvolna rozvíjená metonymie brouk-básník, červivé jablko-jazyk. Báseň je o skotské gaelštině a Christopher ji napsal skotskou gaelštinou, v níž mají písmena jména stromů. A, B, C – jilm, bříza, líska. Pak Zoë a její překotné distichy o hustém lesním podrostu u nějaké noční dálnice. Nerozuměl jsem jim ani z poloviny, ale prodírání se (s batohem slovníku a zmatených rozhovorů s autorkou) tím oploceným lesním houštím bylo – stanovil jsem si – součástí mé překladatelské strategie. Neměl jsem vůbec úspěch a neprodral se ani padesát metrů, byť začátek byl vzrušující (trsy neznámých hub barvy lidské kůže, jeden roztrhaný králík, a to nejlepší – skotský dudek, hoopoe, tak vyplašený, že dvakrát vyrazil proti plotu a já měl čas si ho poprvé v životě prohlédnout). Dál je tu stránka se dvěma verzemi Gregorovy slovinské básně týkající se pondělku, v níž se píše o jámě vyhloubené dělníky na ulici. Autorovi díra připomíná vchod do prehistorické jeskyně, z čehož má radost. A nakonec asi deset Jerzyho básní. Měl jsem s sebou polsko-český slovník, proto jich je tolik. A taky proto, že se mi líbily – zvlášť ta o Leonardu Cohenovi, kterého od rána pouštějí v rádiu, což může znamenat pouze dvě věci: buď umřel, nebo vydal novou desku.
Každé ráno jsme vycházeli ze svých ložnic, snídali v jídelně a pak se sesedli v prostorné místnosti, která připomínala menší koncertní sál nebo nahrávací studio (nebo obojí, a k obojímu také čas od času sloužila). Její jedna ohromná stěna byla prosklená a bylo za ní vidět všechno podstatné: moře, les, věčné přepršky a pastviny s černonohými ovcemi, vodní obzor a detailní záběr divokého králíka panáčkujícího pod zakrslou ostružinou (z mého místa byl součástí přírodovědného filmu také roh klavírního křídla chráněný obalem). Čínský císař, lesní poutnice, unavený pozorovatel pozemních prací, Leonard Cohen a já (nejspíše trochu rozmazlený jedlík rajčat, podle motivu jedné básně, kterou všichni překládali, protože byla bez rýmů) si vyprávěli o tom, jaké potíže mají s převodem toho kterého verše, a vykládali (pobízeni k podrobnostem), co a na co mysleli, když psali básně, o něž se ostatní pokoušejí. Odpoledne překládal každý sám. Každý sám také čas od času sbíhal k pobřeží – když jsem se brzy ráno nebo navečer vracel od moře, v krajině se hýbaly barevné skvrny ostatních. Jerzy zkoumal malý hřbitov na kopci (s křížem zacákaným od kormoránů, až se bělal), Zoë se rázně vracela po silnici nebo dumala nad zvlášť vydařeným bodlákem, Christopher stál tak blízko vodě, že to vypadalo, jako by se právě vykoupal, a Gregor se s hrnkem kávy v ruce snažil přiblížit k jedné ovci, která žalostně bečela. Ale jednou v noci jsem u břehu zpozoroval Christophera spolu s Jerzym, jak stojí v pláštěnkách nad jezírkem, které příliv udržoval mezi kameny. Svítili si baterkami do vody a vytahovali škeble, mušle, zbytky krabů a kdovíčeho na světlo. Mluvili, jako by se dohadovali. Zaslechl jsem polštinu – nejspíš si vyměňovali termíny. Čtyřdenní práci jsme pak čestně završili dvěma veřejnými, jazykově dosti spletitými čteními.
Rozmotali jsme se a odjeli. Na zpáteční cestě jsem se znovu ocitl v Edinburghu – v Deanově bowlingovém klubu na Comely Bank Square to žilo: bílé košile, dokonalý lawn a přesná pravidla vztahující se i na slunce, hrající svou hru na bílých sedátkách tribuny a stěnách klubového zázemí. Můj notes obsahuje seznam prapodivných věcí, které jsem spatřil v uličce plné charitativních obchodů. Je dlouhý, trochu se podobá básním na předcházejících stránkách a vede až na konec cesty.
Srpen, září 2006.
Autor je básník a překladatel.