S Poláky nikdy do ilegální činnosti!

Nezdá se vám, že obor překladatelství dnes prochází krizí?

Existují překladatelé, tedy většinou mladí překladatelé, kteří nezačínají od píky, jako já, když jsem začínala překládáním pohádek pro nedělní přílohy novin. Jsou to lidé, kteří se sápou po nejslavnějších světových autorech. Přirozeně na tom musejí ztroskotat. Ale o tom, že ztroskotali, se třeba nikdy nemusí dozvědět. Chlubí se, že za sebou mají překlad, říkají „já jsem přeložila Gombrowicze, já za to musím dostat cenu“. A takových lidí je dnes mnoho. Mně je to velmi proti mysli. Protože k velkým autorům se člověk propracuje až po letech překládání. A také bych neměla tu drzost. Myslím si, že překladatel musí mít v sobě mnoho pokory. A jsme u toho. To jsou lidé, kteří v sobě pokoru nemají. Ta pokora musí vyplývat z posouzení  toho, co umím a na co si mohu troufnout.

V novinách nejsou elévové, překladatelé nemají učitele a nezkoušejí si to na jednodušších věcech. Neztratilo překladatelské řemeslo přirozený základ?

Jaké řemeslo?

No překladatelské.

Já vás chytám za slovo. Z legrace. Velice mi nahráváte na to, co chci říct. Vyjádřil jste se o překladatelství jako o řemesle. Osobně si myslím, že to přece jen patří do umělecké branže a že překladatel musí mít nějaký talent od Pánaboha – stejně jako muzikant nebo malíř –, který se dříve nebo později projeví. Nelze si myslet, že kdo dostane za úkol přeložit nějaký článek, je hned překladatel. Na fakultě jsme měli překladatelský seminář. Vedl ho asistent, který nikdy nepřeložil větu. Uznávám, že je dobré, aby se student naučil z příslušného jazyka překládat, ale to neznamená, že se stává překladatelem. A lidí, kteří se dali na řemeslo, kteří se chtěli stát překladateli, ale nemají talent, je mnoho. Myslím, že dobrý překlad není jen přesným, racionálním převodem
textu, ale že (talentovaný) překladatel se musí umět vmyslet a vcítit do autora. Emocionální stránku překladatelské práce považuji za velmi důležitou. Výsledný text by měl mít takovou podobu, jako by ho napsal v naší řeči sám autor. Řekla bych, že nám to připadá samozřejmé u překladů poezie. U prózy to tak samozřejmé není.

Když jsem říkal řemeslo, myslel jsem spíše řemeslný základ. Není problém v tom, že mladí překladatelé nemají „školu“, že se o překot pouštějí do něčeho, na co řemeslně nestačí, a že se kvůli tomu jejich talent ani nemůže rozvinout?

Řemeslem je do určité míry každé umění – třeba i malířství. Ale jsou překladatelé, kteří se na to dali a celý život překládali a v těch překladech není žádná jiskra. Nějak to není ono. Potom jsou ještě úplně jiné typy. Například překladatelé-básníci, nebo překladatelé-novináři. Pamatuji si případ jednoho novináře, který byl za totáče zakázaný a nesměl nic, a tak mu dali v jednom nakladatelství překlad. Udělal ukázku, přišel s ní, a oni mu ji nevzali, poněvadž v překladu prezentoval jenom sebe, vyjadřoval sám sebe. U překladatelů-básníků je to ještě evidentnější. Když si vezmete Nezvalovy překlady francouzské poezie, tak je to pořád Nezval.

Na něco podobného se dá narazit také u Jana Zábrany...

To jste mi vzal z úst. Tohleto jsem sama zjistila, když jsem do Herlinga-Grudzińského hledala citáty z Doktora Živaga. Půjčila jsem si Zábranův překlad a ten příslušný odstavec jsem vůbec nemohla najít. Měla jsem to jen v polském překladu a předpokládala jsem, že Zábrana bude přesný. Ale český text tomu polskému vůbec neodpovídal. Stalo se dokonce něco víc. Moje dobrá přítelkyně dr. Anna Nováková, která nedávno zemřela, chystala k vydání svazek povídek A. P. Platonova. Poněvadž věděla, že jednu z nich přeložil Zábrana, snažila se ji dohledat, ale nemohla ji v tom najít. Volala mi a říkala: „Poslyš, já myslím, že je to něco jiného.“ Ono si to vůbec nebylo podobné. Na vlastní oči jsem text neviděla, vím to jenom z jejího vyprávění. Ale velice spravedlivá Andula Nováková by něco takového neřekla jen tak.

V nakladatelství Sefer vyšly před pár lety Kovtunovy překlady Mandelštama. Přišly mi nějak neotesané. Ale když jsem je srovnal s originálem, zjistil jsem, že mají k Mandelštamovi daleko blíž než uhlazené překlady Zábranovy. Zábrana nenechává v Mandelštamově poezii místa, kde to skřípe, drhne, vylepšuje je ke svému obrazu.

Jistě, ano, ale já to těmto lidem nezazlívám. Ono je to prostě v něm, on takový je, je tvůrčí, on dílo spoluvytváří, dovytváří.

Mají tedy podle vás básníci překládat poezii?

Myslím že ano. Zábrana navíc neměl jinou možnost. Směl překládat, ale nesměl vydávat svou vlastní tvorbu. Živil rodinu překládáním. Vadila mi na něm jiná věc. Často mi říkal: „Víš, já to překládání tak nenávidím. Furt bušit do tý mašiny. Já toho mám plný zuby.“ Dělal toho strašně moc a svou práci nenáviděl. A já mu říkala: „Ale Honzo, já překládám ráda!“ To mě udivovalo.

Pokud vím, vy jste se překladatelství učila od maminky.

Totiž – já jsem začala překládat, když mi bylo dvanáct. To už je na tom příznačné.

Jak jste k tomu přišla?

To bylo tak. Maminka pilně překládala obrovské dílo profesora Mariana Szyjkowského – profesora polonistiky na Karlově univerzitě. Krom toho jí před válkou vyšel jeden román převedený z polštiny – Cizinka Marie Kunce­wiczové. No a dítě se opičí, takže jsem si vzala francouzské pohádky a překládala jsem z francouzštiny pohádky. První třídy základní školy jsem měla francouzské, a když nám za války zavřeli francouzskou školu, chodila jsem na hodiny, takže v těch dvanácti jsem francouzštinu už dobře ovládala.

To jste byli buržoazní nebo aristokratická domácnost, nebo bylo běžné, že děti chodily na franštinu?

Vůbec ne, tatínek, Karel Teige, byl univerzitní profesor matematiky a teoretické fyziky. Svého času chodil na Einsteinovy přednášky. Maminka měla ohromné společenské ambice. Za první republiky figurovala ve všech možných ženských výborech a organizovala mezinárodní kongresy. Zpočátku u ní tyto ambice byly v podstatě nerealizovatelné. Až v momentě, kdy si vzala univerzitního profesora, dostala se do tohoto prostředí. Každá organizace, každý mezinárodní sjezd měl tenkrát svůj dámský organizační výbor, takže tam vždycky figurovala, navazovala styky a organizovala. Byla členkou vedení Živeny, což byl spolek slovenských žen, byla ve vedení Červeného kříže, pracovala v dnešní Praze 6 – Dejvicích na odboru péče o mládež a péče o chudé děti. Když jsme o Vánocích obcházeli s bonbóny chudé děti a dávali jim cukrátka, tak mě pak za to srdečně nenáviděly.

Byla vaše matka feministka?

Ne, to ne. Ona se hlásila tak k Boženě Němcové, k Zdence Braunerové. Stejně jako Zdenka Braunerová žila v centru kulturního života. Maminka byla například také členkou skupiny Mánes – ještě nedávno jsem kdesi vyštrachala pozvánku na její přednášku o společenském chování. Cepovala v tom směru celou rodinu. Slušné chování, to je jedno z dalších „řemesel“, které dnes mladí lidé nedostávají do vínku.

Jak to u vás vypadalo za války?

Za války se toho mnoho dělat nedalo, ale přes­to jsme v tomto bytě – který byl ještě daleko větší než nyní, soudruzi komunisti nám ho totiž rozdělili na tři menší –, pořádali každý měsíc Dejvické neděle a scházeli se tu čeští muzikanti. Koncertovalo se tady a například na den stého výročí narození mého dědečka, který byl přítelem Bedřicha Smetany a vydal jeho korespondenci, tady bylo sto lidí. To šlo za války, ale nešlo to za komunistů. Bylo to koncem války a náckové na to neřekli nic. Později, za komunistů – na moje narozeniny v roce 1948 – maminka pozvala mladé lidi, kteří vyhráli soutěž v tvořivosti mládeže. A ty holky nás honem utíkaly udat, že se u nás schází buržoazní společnost.

Mohla byste říci více o svém dědečkovi z otcovy strany?

Tatínkův otec se jmenoval také Karel Teige. Umřel v roce 1896, když mu bylo třicet šest let.

Váš otec byl spisovatel a teoretik umění Karel Teige? Říkala jste, že přednášel fyziku...

Můj otec Karel Teige byl bratrancem toho Karla Teiga, kterého máte na mysli. Oba to byli Karlové. To byla rodinná tradice. Dědeček Karel, pradědeček Karel atd. Otec toho druhého Teiga, Josef, byl archivářem města Prahy. Pradědeček byl hlavním architektem města Prahy a společně s architektem Wiehlem postavil Vyšehradský hřbitov. V době, kdy se stavěly ty arkády, mu umřel syn, takže tam máme koupenou hrobku – ve­dle Wiehla.

Jaké spolu měli ti dva Karlové Teigové vztahy?

Nemluvili spolu. Ty dvě větve rodiny se úplně rozešly, protože když babička Teigová rozená Štětková tak záhy ovdověla, ucházel se o ni bratr zesnulého muže, ten archivář, a ona ho odmítla. Tím pádem se urazil a vzal si nějakou slečnu z Neveklova, což byla tedy maminka Karla Teiga-teoretika umění. Já ho potkala jedinkrát v životě, na garden party u Honzy Masaryka, kam byla maminka pozvaná a přivedla mě, aby mě strýčkovi představila. Bylo to u příležitosti prvního sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1946. Bylo mi patnáct a maminka mě vláčela po všech recepcích.

Karel Teige-teoretik umění zemřel v roce 1951. Víte něco o okolnostech jeho smrti?

Není pravda, že ho zatýkala Bezpečnost a on přitom zemřel. On dostal prostě infarkt, když čekal na tramvaj.

Já jsem to slyšel vyprávět od Anny Langerové, vdovy po spisovateli Františku Langerovi. Bydleli tehdy na Smíchově, stejně jako Teige. Říkala, že František Langer si s Teigem v den jeho smrti telefonoval. Prý mu říkal, že mu StB hrozí domovní prohlídkou. A následně potom dostal ten infarkt na refýži.

To už bylo po procesu se Závišem Kalandrou a on měl děsný strach. Ani se mu nedivím. On mohl být jednoduše na řadě.

Odkud pocházela vaše maminka?

Matka mé maminky pocházela z malé vísky v Pošumaví a za dědečkem utekla do Haliče, kam narukoval jako kapelník vojenské hudby. Žili v Tarnopolu, což bylo maličké zapadlé židovské městečko, a později ve Lvově a Bielsku. Když přišel rok 1918, chtěli se dostat domů, ale nešlo to, protože byla slezská válka, takže se domů dostali až začátkem roku 1919. Přijeli s kufrem našetřených bankovek, které nebyly okolkované, takže moje statečná babička z maličké vísky zašla za ministrem financí – to byl tehdy Rašín – a zeptala se ho, jestli by se s tím nedalo něco dělat, že se přestěhovali zpátky domů. A on jí na to řekl: „Mohli jste tam zůstat“ a peníze propadly. Museli začínat úplně od píky, dědeček dělal dlouho cestáře.

Maminka tedy vyrůstala v Haliči, v polském prostředí. Odtud polština ve vaší rodině?

Ano. Maminka, když sem přišla, uměla lépe polsky než česky. Složila sice státnici z francouzštiny, dokonce excelentně, ale byla napomenuta, že s tou češtinou musí něco dělat. Když to vezmete z hlediska toho, kam se jako překladatelka propracovala o pár desítek let později, je úžasné, že se naučila česky tak skvěle, že mohla do češtiny překládat.

Kdy jste se pustila do svého prvního vážného překladu?

To je dost zajímavá okolnost. Maminka nejenže seděla u psacího stroje a pilně pracovala – ona byla strašně pilná –, ale využívala těch svých společenských schopností, takže jakmile do Prahy zavítal nějaký polský spisovatel, přišel k nám na návštěvu. Maminka po válce rozjela takovou propagaci polské literatury, že v roce 1948 měla víc podepsaných smluv na překlad, než mohla stihnout. A jednu knížku mi přenechala. To mi bylo šestnáct, sedmnáct. Přeložila jsem velmi známý román Kazimierze Brandyse Samson, který vyšel v roce 1950 v Melantrichu. Takže když jsem šla k maturitě, už jsem měla v ruce knihu pro paní ředitelku. Maminka na mě ovšem dohlížela, četla to po mně a pečlivě mě učila a opravovala, což potom trvalo do té doby, než jsme se začaly rozcházet ve věci způsobu překládání. Později nastala s maminkou dokonce jistá bitva o autory, protože ona měla ty nejlepší a říkala mi: „Najdi si ve své generaci nějaké nové autory.“ Takže já jsem věnovala dvacet let čtení mladé polské prózy, což nebylo vůbec k ničemu. Nakonec jsem se v podstatě vrátila k těm jejím autorům. Z mé volby vzešli jedině Hlasko a Stachura.

Kdy jste se začala věnovat literatuře polské emigrace?

Knihu Herlinga-Grudzińského Jiný svět jsem začala překládat pro Odeon už v letech 1987–1988. Oni se tehdy rozhodovali mezi touto knihou a Mandelštamovou a rozhodli se pro Mandelštamovu. A tak mi Herling zůstal v šuplíku pro vydání v devadesátých letech. Od té doby jsem se o tohoto autora začala více zajímat a podržela jsem si ho.

Setkávala jste se s polskými emigranty ve Francii a Itálii?

V roce 1968 jsem stála ve francouzském městě Vence před jedním domem. Věděla jsem, že v něm bydlí Witold Gombrowicz. Ale neodvážila jsem se zazvonit.

Litujete toho?

Nelituji. Já jsem v té době neznala jeho tvorbu. Jak jsem ji mohla v roce 1968 znát? Zkrátka jsem věděla, že tam bydlí, a s tím jsem se spokojila. Vidíte, že ve mně není žádný novinářský duch.

S Herlingem jste se vídala?

O svých čtyřech schůzkách s Herlingem-Grudzińským jsem po jeho smrti napsala do Literárních novin.

Kdy jste začala překládat Witolda Gombrowicze?

To má na svědomí Honza Šulc, kterého jsem jednou potkala na Národní a který mě přemluvil, abych pro něj a pro Stoilova přeložila Gombrowiczův Deník.

V té době už jste se znala s Gombrowiczovou ženou Ritou?

To jsou takové ty osudové náhody. V době, kdy jsem překládala Deník, mi zavolala překladatelka Hanička Žantovská, že je v Praze Rita Gombrowiczová a že ji ke mně přivede na kafe. Od té doby jsme dobré přítelkyně.

Kde se Gombrowicz se svou ženou seznámil?

Seznámili s v Royaumontu, což bylo něco jako naše Dobříš. Ona tam psala doktorskou práci a on tam byl po svém příjezdu z Berlína – Francouzi nejdříve nevěděli, co s ním, a tak ho šoupli tam. Na zámku se večeřelo u dlouhého stolu, u kterého se scházeli všichni hosté. Při jedné takové společné večeři se na ni obrátil a nahlas ji požádal, jestli s ním nechce bydlet. V jednom z Gombrowiczových dopisů do Ameriky stojí: „Pokud jde o tu ,la petite Canadienne‘, tak jsem měl velké štěstí.“ Takhle se o ní vyjádřil a ani nenapsal její jméno. Zahrál vabank a vyšlo mu to.

Navštívila jste někdy Maison Lafitte, ve kterém sídlil polský emigrační časopis Kultura?

Musím začít trošku předtím. Byl leden 1969, den pohřbu Jana Palacha. Přišla jsem z pohřbu domů, ozve se zvonek a ve dveřích stojí polský student Maciej Kozłowski, že ho za mnou posílá redaktor Kultury Jerzy Giedroyć. To už bylo v době, kdy jsem s Giedroyćem korespondovala, ovšem jen v tom smyslu, že chci určité knížky. V té době už se to začalo utahovat, což jsme ještě nevěděli. Vyřizoval mi od Giedroyće, že by mě na pár dní pozval do Paříže. Řekla jsem prima, a tak jsme to smluvili na březen. Přijela jsem do Paříže, ale do Maison Lafitte jsem se dostala až druhý den. Dostala jsem tam pokoj, chodila jsem na společnou snídani, kde se scházela celá redakce Kultury a kde se všechno prodebatovávalo. Snídaně se vždy účastnila také paní Zofia Hertzová, hlavní sekretářka Kultury, která byla předtím sekretářkou generála Anderse – ta to tam měla na povel. Býval tam také stařičký malíř Józef Czapski a další. Potom nastalo mytí nádobí, což dělal pan Zygmunt Hertz a já. Během pobytu jsem se před Giedroyćem zmínila, že mám čtyřměsíční překladatelské stipendium do Polska. A on po mně chtěl, abych mu zjistila určité věci – kdo se skrývá pod tím a tím pseudonymem, a jestli bych do Kultury nesehnala nějakou povídku. To všechno bylo samozřejmě na paragraf „hanobení států světové socialistické soustavy“ – a také to skončilo u soudu.

Jak na vás estébáci přišli?

Student Kozłowski mi sem vozil polské knihy. Na jaře, v době, kdy jsem byla v Polsku, u mě byl ještě s nějakou holkou a psali tu letáky. Pak odjeli na Slovensko a tam je zabásli. A oni všechno vykecali. S Poláky nikdy do ilegální činnosti! A hlavně potvrdili, že jsem pracovala pro Giedroyće jako výzvědná služba. V tlustospise obžaloby byl Giedroyć označen za agenta CIA. V duchu jsem se chechtala, ale nemohla jsem žádnému vyšetřovateli říci, že Giedroyć ve své naivitě tomu studentovi vykecal, o čem se mnou mluvil. To by žádný agent nikdy neudělal. Když jsem po letech říkala Herlingovi, že do celého toho procesu mě potopil Giedroyć, vykřikl: „Není možná! Já žasnu!“ Ani mi to nechtěl věřit.

Jak proběhl soud?

V roce 1970 jsem byla sedmkrát v Ruzyni na výslechu a pak mě obžalovali z hanobení socialistické republiky a navíc ještě z toho, že jsem ve Varšavě určitým studentům vyřídila, že mají přijít toho a toho dne na Popradské pleso, že tam ten Maciej Kozlowski přinese knížky. To byla přitěžující okolnost, ale z toho mě můj obhájce nakonec vysekal. Na lavici obžalovaných jsem seděla s Agnieszkou Hollandovou, která byla obžalována z výroby letáků – Agnieszka tady studovala u Kádára na FAMU. Letáky ve skutečnosti udělal její muž Laco Adamík, ale hodil to na ni, protože si myslel, že když je Polka, tak ji nebudou popotahovat. Nicméně oni ji obžalovali. Třetího na lavici obžalovaných, Ladislava Mravce, jsem vůbec neznala a s jeho věcí jsem neměla nic společného. Byl to původem Slovák a jeden z členů vysokoškolského výboru z roku 1968. Zahrnuli ho do aféry a případ nazvali po něm – Mravec a spol. Ještě před vynesením rozsudku samozřejmě mezi námi třemi vypuklo přátelství na celý život.

Byli jste ve vazbě?

Já ne, Agnieszka byla měsíc v Ruzyni.

Jak soud dopadl?

Špatně. Před vynesením rozsudku, během pauzy mě na záchodě oslovila manželka jednoho přísedícího soudce a řekla mi: „Prosím vás, já vám mám vyřídit, že rozsudky mají dané předem z ÚV.“ Já jsem dostala deset měsíců podmínečně, Agnieszka osm měsíců podmínečně a Laco dostal rok a půl natvrdo a odseděl si to v iľavské věznici, v té strašné tvrzi. Dnes je ředitelem politického odboru prezidenta republiky.

VidCo pro vás vynesení rozsudku znamenalo?

Především okamžitý zákaz publikování. Devět knížek jsem přeložila na jméno své matky. Oni nikdy nepřišli na to, že Teigová a Stachová jsou matka a dcera. Nakonec zasáhl můj advokát, který mi řekl, že nejdůležitější je, abych mohla publikovat, a poradil mi, abych požádala o milost prezidenta republiky Svobodu. Zdálo se mi to nesmyslné, vždyť celou obhajobu jsme měli postavenou na tom, že jsem nic nespáchala. Vlastně bych se tím přiznala, že jsem vinna. Ale obhájce mě přesvědčil a já odvolání nakonec podala. Rok a půl po podání žádosti jsem dostala amnestii. Jakmile jsem měla amnestii v ruce, šla jsem na ministerstvo kultury za příslušným člověkem, který měl pod palcem všechny zákazy. Jmenoval se Kristek. Hodně jsem se vyštrejchla, protože jsem věděla, že si na to potrpí. Přišla jsem tam, ukázala mu ten papír a on hned, že ano, ano, že zavolá do Odeonu a do všech ostatních nakladatelství, že jsem povolena. A tím to bylo vyřízené.

S Giedroyćem jste o tom ještě někdy mluvila?

Ne. Měla jsem na něj vztek. Takové věci se neříkají.

Baví vás stále překládat?

Baví. Ani po desetiletích překládání si ale nemyslím, že umím přeložit všechno. Otevřu knížku, přečtu jednu dvě stránky a hned vidím, jestli bych ten text uměla přeložit nebo ne. Někdy mám pocit, že bych to neuměla, že by mi to nešlo a že bych z toho neměla žádné potěšení. A to potěšení z práce mi připadá moc důležité.