Po loňském lehce bizarním vystoupení pod hlavičkou Amazonian Ambient Project se Young Gods vrátili 18. a 19. listopadu do pražské Akropole, aby fanouškům ukázali, že stále umějí dělat rámus. Ještě před tím, v den státního svátku, totéž předvedli v Českých Budějovicích. Když slaví kapela takového formátu kulaté narozeniny (20 let), tak se sluší udělat to se vší parádou. Zde bude řeč o posledním ze tří českých koncertů, na němž švýcarská skupina vystoupila v této sestavě: Franz Treichler – zpěv, Alain Monod – elektronika a Bernard Trontin – bicí. Kromě zpěváka se zdaleka nejedná o původní členy, nicméně v této podobě už formace několik let působí.
Jejich hudba na živo je natolik přímočará, aby člověka svým monotónním rytmem a hlasitou energií zvedla ze židle všednosti. Zároveň je však ve svých nuancích natolik nápaditá, že nemůže nudit. Young Gods své posluchače právem nepodceňují; je skutečným pohledem pro bohy sledovat, jak sebou tisíce hlav házejí na nepravidelné akcenty, které jsou plíživě rozsévány do strojově přesného techno podkladu. Je zvykem zařazovat YG do škatulky „electronic body music“, nebo je dokonce vydávat za zakladatele tohoto stylu, což je příliš zjednodušující. Hudebně se sice některé skladby blíží EBM, jak je chápáno dnes (Front Line Assembly nebo Front 242). Textově jsou však YG mnohem lidštější, znatelná je u nich melancholie a osobitá poetika, čímž jsou mnohem spíše klasickou rockovou kapelou.
Jak už to u výročních koncertů bývá, playlist měl charakter výběru toho nejlepšího. Nejhojněji byl zastoupen materiál z desky Second Nature (1999); písně jako Lucidogen nebo Supersonic jsou v dobrém slova smyslu hity. Skladby z poslední doby bývají často podpořeny naprosto zničujícím basem, který je frekvenčně umístěn přesně na hranici, kdy už začíná být vnímán jako zvuk a ne pouze jako prudký závan větru (cca 15,5 Hz).
Kytarový riff z Kissing the Sun snad potrhal bubínky i těm štukovým uším, které mají zdi sálu v Akropoli. Kytara, toto v Treichlerově podání hořkosladké dřevo, sice ve třech skladbách byla přítomna i fyzicky, ale jinak se ozývala jen ze sampleru. Z něj jsou spouštěny všechny zvuky vyjma živě hraných bicích. Bernard Trontin je kvalitní bubeník s vizáží pankáče, z jehož hry je patrné, že by zvládl mnohem komplikovanější beaty. Podřizuje se však strohé kompozici a neexhibuje, čímž výslednému efektu značně dodává na důvěryhodnosti.
Ve chvílích, kdy program přeci jen začal zavánět hlukovým přejedením, se Young Gods právě včas zklidnili některým z mála tichých kousků: balada Child in a Tree nebo píseň September Song, náležející spíše k jejich k ambientnější poloze.
Už po hodině začala klasická koncertní hra „Na přídavky“. Tentokrát ji na plné čáře vyhrálo publikum, protože si kapelu na pódium vyžádalo hned čtyřikrát a tím vystoupení natáhlo na hodiny dvě. Hned v prvním přídavku překvapili tím, že zahráli sedmnáctiminutovou skladbu Moon Revolutions v plné verzi, včetně industriální mezihry. Během ní použil Treichler svou oblíbenou rekvizitu, reflektor upevněný na mikrofonním stojanu, jehož kuželové světlo vrhal za úplné tmy do zpoceného obecenstva. Později, jak se atmosféra uvolňovala, došlo i na francouzský šanson s nosnou linkou hranou na rozvrzaný akordeon (samozřejmě syntetický).
Zajímavé mohlo být porovnání obou pražských vystoupení. První poloviny se údajně nelišily, zato ve zbytku muzikanti sahali každý den do jiné repertoárové kapsy. Skutečně se vyskytla spousta fanoušků, kteří si nemohli pomoci a šli dvakrát. Například dívky, které mají na pravém víčku vytetováno „Young“ a na levém „Gods“. Tato stvoření jsou ovšem ve výhodě: mohou si vybrat, zda budou mrkat svůdně anebo zbožně.
Autor je publicista.