Fusion formaci -123min. se podařilo natočit svou zatím nejzralejší řadovou desku. Přes poměrně výrazné hudební nápady mě druhá půle kteréhokoli z předchozích alb začínala malinko nudit, neboť všechny skladby si byly koncepcí a zvukem značně podobné. Minuty však před časem změnily bubeníka (Emila Valacha nahradil „exvltavní“ Martin Vajgl) a je znát, že si nově příchozí se zbytkem kapely výborně rozumí: skupina se neustále vyvíjí, repertoár je čím dál pestřejší a barevnější, kapela začala experimentovat se zvuky a styly. Rozhodl jsem se jejich nové album rozebrat skladbu po skladbě, neboť právě skvělé dramaturgické řazení písní dalo vyniknout jednotlivým opusům, a vzniknout desce, která suverénně drží vaši pozornost.
Hned první písnička je velmi těžce zařaditelná: „shufflový“ groove s neobvyklým rytmickým členěním, s výraznou, ale nevtíravou melodií. Je to nejspíše historicky první skladba Minut, v níž se posluchač dočká rapované sekvence. Následující In the web nás ale zavádí úplně jinam, hutná basová linka Fredrika Janáčka, přímočaré bicí, hymnické kytarové vsuvky a sampl s efektovaným hlasem. Silná píseň, které by slušelo poněkud delší kytarové sólo. Minutám se podařilo udržet napětí v průběhu celé desky: Heading for the Sea znamená výraznou změnu soundu a stylu, jemuž dominuje španělská kytara s brilantním sólem. A opět obrat: A Simple Man je znovu velmi hymnická, s výraznou basovou linkou a étericky vzdušnými, perkusivními bicími. Kytara občas svou naléhavostí a zvukem asociuje Neila Younga. Doomed by Dread se nese ve stylu pro kapelu typickém: šlapající jazzrock s názvuky funku.
Náhlé zklidnění přináší jediná ryze instrumentální skladba, jež dala albu jméno: Mom. Ač trvá pouze šestačtyřicet vteřin, je plná emocionality, která ale „nebije do uší”. Dalším zpěvným a skočným titulem je Super Suckers Unite. Téměř jamajské reggae, zvukově a kompozičně opět typicky minutovské, a přesto volné, neboť zpěvák Zdeněk Bína nezapomněl na muezzinskou tradici. Proto ani zde nechybí zpěv asociující arabský svět – skladba přirozeně graduje do pasáže s naboostrovanou kytarou. Call My Name asociuje středomořské hudební světy, v refrénu se však láme do hendrixovsky úderných pasáží. Cold je typické blues, dobře zahrané a pěkně vygradované, čehož si posluchač začne všímat až po několikátém poslechu, neboť na ten první zaujmou opět spíše skladby z první půle desky. More Than Just a Friend je asi „nejodlehčenějším“ počinem desky, přičemž hudební složka dýchá pozitivní náladou, což místy kontrastuje s textem („postaráš se o mě, když budu krvácet?“). Po zajištění lékařského ošetření přichází Zdeněk Bína s požadavkem psychické stability: Stop confusing me je rockově odpíchnutá píseň a byla by důstojnou závěrečnou skladbou, nebýt I lie. Ano, poslední píseň, uvedená vášnivým sólem na španělku, opět nepostrádá názvuky východu: mantrická kytara, vzdušné perkuse a éterická kompozice, do níž dramaticky vstupují úderné refrény a Janáčkovo vkusné sólo na baskytaru.
Jak jsem již naznačil v úvodu, jedná se o mimořádně povedenou desku. Album neobsahuje jedinou špatnou píseň, jedinou skladbu „do počtu“ – díky správnému seřazení tracků není roztříštěné, ale naopak žánrově pestré, což zůstává u většiny současné hudební produkce jevem spíše ojedinělým. V závěrečném součtu je třeba zmínit i nápadité texty, velmi dobrý zvuk a energii a atmosféru prostupující celou desku v míře vrchovaté. Tato kombinace by měla být dostatečnou záminkou k tomu, abyste ze svého volného času odečetli alespoň nějaký na poslech tohoto alba. Minimálně dvě hodiny a tři minuty.
Autor je publicista.
-123min.: Mom. Universal, 2005.