Termín streetpaper neboli pouliční časopis se nejčastěji vztahuje k projektům, které mají pomoci sociálně slabým a bezdomovcům. U nás vychází šestým rokem Nový Prostor, v zahraničí jde o více než sto podobných titulů, které ročně osloví 38 milionů čtenářů.
Nejznámější, nejúspěšnější a jeden z vůbec nejstarších streetpaperů vychází v Londýně pod jménem The Big Issue. Právě tady se začíná kapitola streetpaperové historie, ve které tento fenomén vezme Evropu a poté i zbytek světa útokem. Už dříve fungovala řada takových projektů v USA, ale londýnský The Big Issue byl prvním evropským časopisem svého druhu a měl okamžitě obrovský úspěch. Koncept, ale také název a logo The Big Issue během několika měsíců expanduje do všech stran, vzniká The Big Issue ve Walesu nebo ve Skotsku. Lidé sdružení kolem skotského projektu se ukázali být hybnou silou pro další rozvoj streetpaperů v Evropě.
Věrozvěst Mel Young
Mel Young je trochu poťouchlý šedivějící pán s minimalistickým šarmem Billa Murrayho. Před třinácti lety zanechal relativně jisté a bezpečné práce novináře a ohromen úspěchem a možnostmi londýnského projektu se rozhodl ho zopakovat ve skotském Glasgow. „Odešel jsem z práce, všichni moji známí si mysleli, že jsem se zbláznil. I moje žena mi řekla: Když jsem si tě brala, věděla jsem, že jsi šílený, ale tohle je ještě horší,“ směje se Young. Jeho The Big Issue je nejprodávanějším týdeníkem ve Skotsku, tím ale výčet Youngových úspěchů nekončí. Ihned po raketovém startu streetpaperů na britských ostrovech se mu hlásili lidé z celé Evropy, zda by jim neposkytl něco ze svých zkušeností a know-how. V polovině devadesátých let byste tedy Mela Younga našli na cestách po Evropě, při nichž jako věrozvěst a misionář pomáhá rozběhnout projekty třeba v Rusku. Ostatně stál i u zrodu Nového Prostoru. Během několika let, ať už pod jeho dohledem nebo kreativním samovznícením, začaly vycházet streetpapery všech možných barev, rozměrů a zaměření po celé Evropě. Krom toho The Big Issue expandoval třeba do Japonska, Jihoafrické republiky nebo australského Melbourne.
INSP: možnosti tu jsou…
Časem už nebylo v lidských silách vést vlastní časopis a přitom po všech čertech rozjíždět nové projekty, znovu a znovu podstupovat s nadšenými zakladateli stejné dětské nemoci, euforie a zklamání. Proto se Mel Young a jeho lidé rozhodli založit INSP (International Network of Streetpapers). Je to formálně velmi volná síť streetpaperů ze všech kontinentů, kterou řídí několikačlenné představenstvo, složené z volených zástupců časopisů. Všechny členské streetpapery platí do společné pokladny procenta ze svých obratů a z těchto peněz se pak financují každoroční konference.
Stejně jako skoro všechny streetpaperové projekty časem vyrostou z nadšené naivity, pomalu přecházejí k pragmatičtějšímu stylu, opouštějí studentské, revoluční a anarchistické platformy a blíží se víc ke střednímu proudu, dospívá pomalu i INSP z neformálního spolku přátel, kteří se jednou ročně sejdou a porovnávají navzájem své projekty, v mezinárodního mediálního hráče, jehož ambice zcela oprávněně rostou každým rokem. Vždyť zhruba padesát streetpaperů sdružených v INSP každý rok osloví osmatřicet milionů čtenářů, přičemž žádný z těchto projektů nefunguje v klasických vlastnických strukturách velkých vydavatelských domů. A to je v době, kdy se stále více titulů soustředí do rukou stále menšího počtu lidí, velmi zdravé. INSP snad už má za sebou období, kdy na konferencích všichni jen užasle koukali kolem sebe a s hipíským nadšením glosovali, v jak úžasné pospolitosti se tu setkáváme. Kromě globálních kampaní za boj proti chudobě nebo proti násilí na bezdomovcích se teď INSP soustředí na projekty, jakým je třeba Street News Service. V zásadě jde o tiskovou agenturu, která schraňuje a popřípadě dál šíří to nejlepší ze všech streetpaperů pod INSP. Veleúspěšný projekt Homeless World Cup se po třech ročnících stal jednou z největších globálních akcí svého druhu, čtvrtý ročník se bude konat za účasti více než šedesáti týmů v Kapském Městě, to vše za štědré finanční podpory velkých jmen světového businessu.
Každý je originál
Multikulturní mantra „Unity in diverzity“ skvěle padne na rozdílné pohledy, které tvůrci na svůj streetpaper mají. Pokud byste napříč kulturami a kontinenty hledali pro streetpapery nějaké pojítko, museli byste konečnou definici tak dlouho osekávat, až by vám z toho zůstalo jediné: časopis prodávaný lidmi v nouzi. Jeho tvary, formáty, barevnost, styly, grafika nebo kvalita papíru jsou pokaždé jiné, přičemž neexistuje žádný globálně úspěšný model, který by se dal jednoduše klonovat. Jednak se každá společnost vyrovnává se svými bezdomovci trochu jinak (nehledě na to, že každá společnost také vytváří jiné bezdomovce), ale také vkus, pohnutky a možnosti tvůrců se výrazně liší. A tak zatímco ve Švédsku s několika tisícovkami bezdomovců mají tři streetpapery, z nichž dva vycházejí spíš jako experimentální grafické ziny na křídovém papíře, v Argentině, kde žijí statisíce lidí pod hranicí chudoby, mají streetpapery dva, oba na recyklovaném novinovém papíře, ten v Cordóbě navíc vychází nepravidelně, podle toho, jak rychle se několika stovkám prodejců, rekrutujících se z řad chudých venkovských dětí, podaří náklad rozprodat. A třeba v Londýně nebo Skotsku nemají nejmenší problém s celebritami na úvodní stránce, spoustou reklamy a společensky zajímavých témat. Lidé z pouličních novin ve slovinské Lublani tvrdí, že cokoliv jiného než hrubý papír, černobílé a temné fotky, hodně angažované a studentsky levicové texty o bezpráví na bezdomovcích by se rovnalo zaprodání vlastní duše. V amsterodamském streetpaperu Z se schválně vyhýbají všem dotacím od města, aby mohli psát kriticky o sociální politice radnice, naopak projekt Megaphon z rakouského Grazu kromě štědrých dotací prodává inzerci politickým stranám a s nějakým PR článkem o zajímavé sociální politice města rozhodně problém nemají. Co se obsahu týče, právě sociální témata a osudy lidí žijících na ulici najdete snad v každém bezdomoveckém časopise. I tady se najdou extrémy a experimenty. Například portugalský Cais je fotografický měsíčník, dnes již neexistující madridský streetpaper Millhistorias vznikal jen z čtenářských SMS diskusí na předem stanovená témata. Mezi svým způsobem extrémní a experimentální projekty řadí lidé z INSP i český Nový Prostor, který se snaží profilovat jako multikulturní komunikační platforma, ideální pro nestandardní formáty, ať už je to třeba guerillová kreativita magabenu, soutěž Homeless Reality Show (čtenář stráví 72 hodin na ulici) nebo rubrika Akce!, ve které redakce ve workshopech dává dohromady prodejce se svými čtenáři nebo celebritami. V tom se Novému Prostoru velmi podobá projekt z holandského Utrechtu. I tady si potrpí na filmové a fotografické experimenty nebo workshopy s prodejci.
Jak (doopravdy) pomoci potřebným
Časopis bývá ta viditelná část každého streetpaperového projektu, to mnohdy ještě důležitější se děje na úrovni ulice, při práci s prodejci. Opět platí něco v tom smyslu o rozdílných psech v různých vesnicích. Zatímco časopis v Kapském Městě prodávají teenageři s AIDS, typickým klientem mnichovského projektu BISS je rozvedený padesátník bez práce, který má střechu nad hlavou, ale spirála beznaděje a dluhů ho tlačí blíže k pádu na ulici. Ve Skotsku klasické vousaté bezdomovcce se psy vytlačili mladí narkomani a v Grazu časopis prodávají povětšinou afričtí žadatelé o azyl. Zásadně se také liší přístup k prodejcům a motivační systém, ve kterém je kde udržují. Od svým způsobem alibistického „kup si časopisy a běž prodávat“ přes dojemně starostlivé charity, kde víc než pragmatismus vládnou emoce - „jsou to všechno takové ztracené dušičky, nesmíme na ně tlačit“ -, až po složité mechanismy, které preferují třeba v již zmiňovaném Mnichově nebo v Praze. V těchto případech jde o motivační systémy, které z prodeje časopisu dělají víc než jen přivýdělek, ale snaží se svým klientům nasimulovat běžné pracovní prostředí se všemi tlaky, závazky a výhodami. Například třetina mnichovských prodejců po absolvování těžkého tréninkového programu pracuje na klasickou pracovní smlouvu a vydělají si v průměru tisíc eur měsíčně. Zato ale musí pracovat osm hodin denně a situace, že chodíte po městě a marně sháníte prodejce s novým číslem, je tu nemyslitelná. Podobný projekt startuje od ledna 2006 i v Praze a nemá menší ambice než navrátit těm, kteří o to mají zájem, elementární pracovní návyky. Tréninkový program by měl prodejci nejen umožnit odrazit se od finančního dna, ale také ho vybavit klíčovými kompetencemi nezbytnými k získání a hlavně udržení práce.
Multikulturní nomádi
Streetpapery sdružené v INSP se povětšinou blíží k desátému výročí svého vzniku a celá tato scéna prožívá období razantních změn. Lidé v nich začínali vybaveni pouze nadšením, první čísla vznikala na koleně a všechny dovednosti a zkušenosti se nabíraly až za pochodu. Pokud streetpapery zvládnou přechod od anagažované naivity k angažované profesionalitě, za dalších deset let by mohla organizace typu INSP hrát velmi zásadní roli globálního mediálního hráče, což je velmi zajímavé nejen z pohledu čtenářů, svobody slova, ale také statisíců prodejců, ať už chudých afrických sirotků nebo postarších alkoholiků, kterým se podařilo propadnout až na dno skandinávského sociálního systému. Bylo by naivní myslet si, že vymýtí bezdomovce a chudobu, ale co kdyby? Jak říká šéfredaktor göteborgského streetpaperu Faktum, Emil Sernbo: „Dokážu si představit, že za dvacet třicet let budou streetpapery prodávat alternativně žijící kulturní nomádi. Lidi, kteří prostě budou chtít žít mimo systém.“
Autor je redaktor časopisu Nový Prostor.