Hodina unavených

Ještě není ani šest hodin a už se smráká, zastavím se a pozoruji, jak se na Ramblas hrnou ze stanice metra Liceo davy cestujících. Je to podívaná, která mě nikdy nezklame. Například dnes, na Zelený čtvrtek, se z davu vynoří zachmuřený stařík, který si i přes­to, že vypadá jako nebožtík a táhne za sebou těžký kufřík, vykračuje s překvapivou svěžestí. Se šokující rychlostí předběhne celou řadu klimbajících uživatelů metra, rázně si stoupne před plakát u východu a s velmi vážným a znaleckým výrazem studuje obsazení jedné z Verdiho oper, ale hned nato se objeví v jeho tváři výraz hrubého nesouhlasu, jako by ho divadelní soubor plný hvězd hluboce zklamal. Říkám si, že tento člověk, tato chodící mrtvola má v sobě něco, co mě znepokojuje, co mě zajímá.

Rozhodnu se jej sledovat. A hned vidím, že to nebude nic jednoduchého. Možná proto, že jsem měl dlouhý a obtížný den a touhle dobou se cítím už velmi unaven. Staříkovi je sice dvakrát víc než mně (je mi čtyřicet let), ale jde tak rychlým tempem, až ho téměř ztrácím z dohledu, když zahýbá do ulice Boquería. Přidám do kroku, ale po chvilce mě přepadne slabost a říkám si, že sebou asi švihnu na chodník. Vzápětí si ale uvědomím, že to není zas tak zlé, vždyť jsem ještě mladík. Často se cítím na omdlení, protože (někdy méně, někdy více) jsem stále unavený, unavený tímto bídným městem, unavený světem a lidskou hloupostí, unavený tolikerou nespravedlností. Občas se snažím tento stav překonat a kladu si za cíl, jako například nyní, vytrvat v pronásledování staříka, který ani v nejmenším nejeví známky únavy.

Náhle se můj pronásledovaný zastaví před vitrínou obchodu s náboženskými předměty, jako by mi nechával chvilku na vydechnutí. Přibližuji se klidně, jdu podél zdi, lepím se na výkladní skříň, už nechvátám. Dojdu ke staříkovi, postavím se vedle něho a vidím, jak zkoumá vnitřek obchodu, kde si právě nějaký černoch kupuje sošku Pražského Jezulátka. Chci staříkovi něco říct, když vtom z prodejny vyletí černoch jako dělová koule, celý šťastný ze svého nákupu. Stařík se pouští za ním.

Černoch září štěstím, ale po dvaceti metrech se náhle změní v unaveného člověka. Krok za krokem zpomaluje, až jde nakonec velmi ztěžka, jen se vleče, jako by ho nákup vyčerpal nebo ho najednou přepadl pocit, že udeřila hodina, kdy si každý připadá neodvratně zbavený sil. I stařík za ním zpomalí. A až nyní si uvědomuji, že můj pronásledovaný už nějakou chvilku sleduje černocha, který vypadá, že nic netuší, a rozhodně by se podivil, kdyby zjistil, jaké procesí se za ním táhne.

Všichni tři se rozvážným krokem vydáváme ulicí Banys Nous, vyčerpaní, jako bychom se navzájem nakazili jakousi únavou. Černoch je velmi elegantní obtloustlý člověk s výrazem křehkého a unaveného boxera kolem padesátky. Je zcela zřejmé, že nic netuší, protože se náhle zastaví a prohlédne si zbrusu nový úlovek. Zdvihne sošku nad hlavu, jako by ji chtěl posvětit na pomyslném oltáři. Stařík za ním znehybní, aby ho nepředešel, a já jeho nehybnost napodobím. Naše procesí je podivuhodným výtvorem Zeleného čtvrtku. Uběhne několik zvláštních, nekonečných minut, až konečně černoch opět pomalu vykročí, a za pár chvil, které se zdají věčností, vstoupí do baru, kde si objedná jedno, potom druhé a třetí pivo. Občas se sám pro sebe pousměje a vycení příšerné zuby kanibala. Z protější strany baru staříkovi neunikne jediná maličkost alkoholického obřadu, zatímco já pozoruji každý detail zvrhlého špiclování starého muže. Všichni jsme tak zpomalení, až číšníkovi dojde trpělivost a dá průchod své alergii na jakýkoli náznak hluboké únavy. Ačkoli ví, že se již smráká a nadešla chvíle, kdy jsou znavené i samy stíny, vrhne se do práce jako blázen, přičemž nás častuje pohledy plnými nenávisti. Kdyby mohl, bez váhání by nás oddělal. Postavím se k situaci čelem a říkám si, že přišel čas, kdy my všichni unavení na tomto světě spojíme všechny naše síly, abychom jednou provždy skoncovali s veškerou nespravedlností a hloupostí.

Zatímco o tom všem uvažuji, stařík šátrá v kufříku. Podle tikání, které slyším, si myslím, že je to asi budík. Ale možná (proč by taky ne) by to mohla být i bomba. Pokud je to tak, já ji nevidím. Nakonec však z kufříku nevytáhne ani budík, ani bombu, ale něco úplně jiného. Jsou to červené desky, na nichž je veliký štítek s nápisem: Hlášení 1763. Pátrání po cizích životech. Příběhy, které nejsou moje. V deskách je spousta popsaných papírů. Stařík si rychle něco poznamená a hned nato desky zavře a vrátí je zpět do kufříku, podívá se na strop a zanotuje si habaneru. Skvělý způsob, jak předstírat, říkám si v duchu. Ve skutečnosti nemám ani potuchy, co přesně je náplní jeho práce. Přemítám a nakonec si kladu otázku, zda to náhodou není nějaký vyšetřovatel, pronásledovatel cizích životů, jakýsi druh zahálčivého detektiva nebo třeba vypravěč povídek.

Černoch mezitím vyrovná útratu a více než spěšným krokem zamíří k východu. Když už je na chodníku, zaplatí stařík kávu, já tu svou rovněž a říkám si pro sebe, že se navracíme tam, kde jsme skončili, ke klidnému a pomalému procesí. Ale kdepak. Jen co dorazíme na Baixada de Santa Eulalia, je na černochovi znát, že opět nabral sil. Piva zapůsobila zázračně, procesí se oživuje. Člověk by myslel, že černochovi narostla křídla, protože uhání po Baixadě, jako by chtěl překonat světový rekord. Na staříkovi je vidět, jak je potěšený, že může opět provozovat svůj oblíbený sport. I já, co jiného mi zbývá, se vrhám do jámy lvové a už letím po Baixadě. Ačkoliv vím, že při takové rychlosti si člověk může jen stěží dovolit luxus myslet na různé věci, přemítám o čase, jenž právě plyne v tajemném západu slunce, nad slavnostní hodinou, která se vleče jako věčnost. Je to hodina, kterou nenajdete na žádném ciferníku, a přesto je lehká jako vánek, hbitá jako pohled, naše hodina unavených.

Zhruba sto metrů od katedrály narazím do zdi. Rána, co jsem si uštědřil, je mistrovský kousek, nejvíc mě však dožírá, že černoch a stařík, aniž by si všimli, co se mi přihodilo, si klidně dál pokračují ve svém nevázaném závodě. Odmítnu první pomoc od potměšilých spoluobčanů i farářovo zvrhlé poslední pomazání, vztekle se postavím na nohy a znovu se dám do stíhání. Přitom za sebou nechávám potůček krve, krvavé kapičky jako daň za mé šílenství, nesmyslné vpády do cizích životů, do příběhů, které mi nepatří.

U postranních dveřích katedrály si všimnu pronásledovaného a pronásledovatele. Když se opět zařadím na své třetí místo podivného procesí, částečně se uklidním, ale rána, kterou jsem inkasoval při nárazu do zdi, bolí čím dál víc. A nemůžu říct, že bych zrovna viděl hvězdičky, vidím spíš jakousi světelnou kouli, obrovský ohnivý lustr. Napůl oslepen touto září sleduji, jak se stařík zastavuje před bočními dveřmi katedrály, vytahuje z kufříku překrásný svazek klíčů a vstupuje do míst, kde zřejmě bude sakristie. Vše proběhne velmi rychle. Bouchnou dveře a stařík mi zmizí z dohledu, aniž by mi věnoval alespoň jeden omluvný pohled za to, že mi totálně zkazil den. Žádné sbohem, ani jediný náznak opovržení nebo slitování. Absolutně nic. Zmizí si jako pára nad hrncem a sledování černocha nechá na mně. Říkám si – mohl jsem se přece zmýlit, třeba ve skutečnosti nikoho nepronásledoval, možná má jen u sebe bombu a chystá se vyhodit katedrálu do povětří.

No ale co já? Mám sledovat černocha? Vidím, jak vstupuje do katedrály a pokleká před Kristem z Lepanta. Říkám si, že pro dnešek to už stačilo. Jsem unavený. Myslím na svou ženu, na svou mrtvou ženu a vzpomínám na dny, kdy jsme se scházeli před tímto Kristem. I my unavení máme srdce, i my unavení se někdy zamilujeme. Já jsem svou ženu miloval. Vzpomínám si na jednu letní noc, kdy jsme tančili na terase, tiskl jsem ji na své znavené tělo a myslel si, že se už nikdy nezbavím vůně její pokožky, jejích vlasů. A také si vzpomínám, že muzikanti tenkrát hráli Stormy Weather. To byly dny! Schůzky před Kristem z Lepanta a sliby, že se nikdy nerozejdeme. I my unavení umíme být sentimentální.

Přemýšlím, v instinktivním záchvěvu minulosti se pokřižuji, myslím na bitvu u Lepanta, zachvěji se, slyším výstřely z děl, vzpomenu si na bombu, kterou nesl stařík, a říkám si, že bude lépe opustit rychle chrám, opřu se o sloup, rozhodnu se vrátit a zapomenout na černocha, otočím se kolem vlastní osy a uondaným krokem vyjdu z katedrály na náměstí, jdu po stopách vlastní krve, vracím se stejnou cestou k Ramblas, odkud jsem neměl nikdy sejít. Jdu a kouřím. Po každém vyfouknutí procházím kouř a jsem tam, kde jsem nebyl, kde předtím byl jen můj výdech. Najednou slyším za zády sípavý dech, zčista jasna dostanu ránu do šíje. Vylekaně se otočím a vidím černocha, který mi věnuje svůj nejhezčí úsměv kanibala a ptá se mě, proč ho celou dobu sleduji. Nevycházím z údivu. Odpovím mu, že to spíš on sleduje mě. Přestane se smát, nevěřícně se na mě podívá, vypadá naštvaně, dá mi pár vteřin na novou odpověď, která by ho uspokojila. Je mi jasné, že jestli něco rychle nevymyslím, černoch mě sežere.

Jako zázrakem si vzpomenu na staříkovy desky. Vysvětluji kanibalovi, že jsem pronásledovatel cizích životů, jakýsi druh zahálčivého detektiva, že píšu povídky. Říkám mu, že žiji mimo sebe. Vysvětluji mu, že mám rád čerstvý vzduch stejně jako dívat se na svět doširoka otevřenýma očima. Vypravuji mu, že špehuji lidi, abych zkoumal jejich životy, které později zakomponuji do svých povídek. Položí mi na rameno obrovskou hrozící ruku a zeptá se mě, jak se jmenuje povídka, na které právě pracuji. Řeknu mu první věc, která mě napadne. Prodávám černé oči. Nedůvěřivě se na mě podívá a řekne mi, že netouží po tom vystupovat v žádné z mých povídek. Ukáže mi svou pěst a ubezpečuje mě, že je větší než Cassia Claye. Ne, ne a ne, slyším, jak brblá. Nechci hrát ve vaší povídce. Vysvětluji mu, že jsem velmi unavený a že jsem se rozhodl ho ve své povídce neuvádět a ať mě, pěkně prosím, nechá jít svou cestou, cestou ubohého unaveného člověka. Z jeho obličeje se překvapivě vytratí veškerá divokost. Zdá se, že slovo unavený má zázračný účinek. Znovu je křehkým a unaveným boxerem, kterého jsem spatřil na ulici Banys Nous. Představuje se jako Romeo a ptá se, jestli mě může doprovodit na Ramblas. Oddechnu si a odpovím mu, že samozřejmě ano a že mu budu po cestě vypravovat příběh o jednom starém anarchistickém a unaveném kostelníkovi, kterého jsem dnes sledoval. Kráčíme, opíráme se jeden o druhého a oba jsme neuvěřitelně vyčerpaní. Už je doopravdy tma, v dálce odbíjejí zvony sedm hodin. Přizná se, že by mi rád věnoval Pražské Jezulátko. V tu chvíli kráčíme po Baixada de Santa Eulalia, ozve se silný výbuch. Plyn, říká Romeo. Spíš bomba jednoho starého kamikadze, objasňuji mu situaci. A černoch je ještě křehčí a ještě sentimentálnější, když mu říkám, že katedrála vyletěla do povětří.

Přeložil Ondřej Nekola.