Toaleta

Ramón López Velarde

Byla neděle a Jordan Marcus se díval z okna svého bytu v šestém patře domu na rohu Fullerovy a 15. avenue. Zazvonil telefon. S lokty opřenými o parapet čekal na vánek, který mu řeka Potomac nedopřeje dříve než na podzim, a systematicky zkoumal řadu oken budovy na protější straně ulice. Za jejich skly se mu za ta léta podařilo díky trpělivosti zhlédnout už řadu banálních výjevů, stejně bezvýznamných, jako jsou ty ptačí. Ve čtvrtém patře se prvním paprskům ranního slunce vystavovala stařenka, odjakživa trpící nespavostí, brýle silné jako popelníky a oči už bůhví odkdy vypálené. Dole, nalevo od ní, si jeden tlouštík namáčel chleba do šálku kávy, přičemž mu z průramků tílka lezla prsa. Ostatní byty setrvávaly v pološeru nebo měly rolety stažené.

Hlas ženy k němu doléhal přerušován lopatkami větráku, který z jeho šíje odháněl horký vzduch. To je pro tebe, řekla mu. Co. Telefon. Jaký telefon. Telefon, máš naléhavý hovor. Marcus se pomalu zvedl ze židle a ze stoje, odkud se mu nabízel lepší výhled, ještě okna naposledy přejel pohledem a zmizel uvnitř bytu. Prošel bleděmodrou chodbou, kterou tak sám vymaloval, když ho zase jednou popadla touha vést spořádanější život. Nezamířil však do kuchyně, kde žena telefon zvedla: bylo na něm nalepeno tolik mastnoty, že sluchátko v období veder vykluzovalo z ruky. V obýváku – při jednom z předchozích záchvatů vymalovaném na zeleno – se svalil do křesla; se stejným povzdechem, s jakým každý den usedal k televizi, když se v budově naproti zatáhla poslední roleta. Cípem trika si z obličeje setřel pot a zvedl sluchátko. Haló? Odpověď zanikla v prskání slaniny opékané na pánvi. Okamžik, prosím, řekl a se sluchátkem zakrytým dlaní křikl na ženu, aby zavěsila, že už si to převzal. Počkal, až nebude spojení ničím rušeno, a znovu se zeptal, čím může posloužit. Ozval se zdvořilý hlas s hispánským přízvukem, který mu sdělil, že ho obtěžuje tak brzy kvůli tomu, že došlo ke zkratu v elektroinstalaci a je třeba to opravit před osmou; volá mu, protože mu ho doporučili, že prý bydlí blízko restaurace: problém je třeba vyřešit dřív, než začnou chodit první zákazníci. Jaká restaurace, zeptal se Marcus. Guadalupe’s, na rohu 13. avenue a Harvard Street, řekli mi, že to od vás není daleko. Tři bloky, odpověděl. Požádal o chvilku strpení, aby se mohl podívat do diáře, a se sluchátkem přitisknutým k břichu zůstal dál nehnutě sedět v křesle. Druhou rukou se škrábal na špatně oholené tváři a myslel přitom na ptáčky z protější budovy. Mám tu něco na půl devátou, budu to muset zrušit, řekl, když usoudil, že uplynula dostatečně dlouhá doba.

V kuchyni dávala žena na pánev smažit vejce. Už budu muset jít, prohodil Marcus, když si naléval kafe; je to naléhavý případ. Zvedla hlavu od plotny a podívala se na něj: odložila obracečku na sporák a dala si ruce do kapes růžového županu: za ty čtyři nebo pět měsíců, co spolu žijí, ještě nikdy neviděla, že by měl naspěch.

Vestoje se nasnídal a nádobí hodil do dřezu. Vrátil se do pokoje a ze skříně s uvolněnými panty vytáhl montérky. Byly cítit plísní. Zvedl ze země ponožky z předchozího dne, sedl si k oknu a oblékl si je. Celou tu dobu, i mezitím, co na sebe pak navlékal montérky, se neustále díval z okna a vyhlížel nějakou čerstvě vytaženou roletu. Obul si boty a pečlivě si je zavazoval. Při šněrování druhé tkaničky se v budově naproti něco pohnulo. Asi ptáček, pomyslel si; zůstal strnule stát a díval se, dokud si nebyl jist, že roleta zůstane stažená. Zastavil se v chodbě, aby z kumbálu vytáhl kufřík s nářadím, zahrabaný mezi hromadou krabic a igelitových tašek. Bez rozloučení vycházel z bytu, když vtom ho žena chytla za rameno. Co tak najednou? Co, řekl. Nač ten spěch? Je to naléhavé. A odkdypak bereš naléhavé případy? To, co nosím domů, ti nestačí? V Guadalupe’s jsem ještě nebyl, a zabouchl dveře.

Vykročil rázně ze dveří budovy a po chvilkovém zaváhání se nakonec přece jen vydal na sever. Přemohl se a pozdravil hnijící a zapáchající sousedy, kteří u truhlíků s květinami klábosili již od včerejšího večera. Od doby, co se do čtvrti na sever od Fullerovy ulice začali stěhovat Hispánci, přestal do těch míst chodit. Když chtěl jít na metro, sešel o jeden blok dál na jih a pak to celé obcházel 12. avenue, zemí nikoho. Také na nákupy začal chodit jinam: do jednoho vzdáleného supermarketu, kde neměli nevábně vyhlížející ovoce.

Jako první se přistěhovali Kubánci z přístavu Mariel, přivábeni lákavými zprávami; proměna vůní ulice v sobě měla trochu romantiky. Pak je následovali Dominikánci, Salvadorci, Ekvádorci a Peruánci. A v posledních letech Mexičani: chudí příbuzní.

Potřásl rukou nejšpinavějšímu sousedovi a pokračoval v cestě. Bez rozhlédnutí přešel na druhou stranu ulice, a když míjel protější budovu, zabořil pohled do země jako ti, kteří nechtějí, aby je někdo poznal, a co možná nejrychleji kolem ní prošel. Před vchodem nikdo neposedával. Možná to bylo tím horkem, které v srpnu rozpouští gumu podrážek, nebo vzpomínkou na ptáčky za oknem, ale sotva vlekl nohy, byť neustále přidával do kroku, jako tenkrát, když se ještě jako malý kluk opozdil a musel si krátit cestu blátivými uličkami, aby se vyhnul surovosti pastorovy rákosky; byl zbloudilou ovečkou, třetím a jediným nepovedeným synem protestantského kněze. A jak přidával do kroku a mířil stále víc na sever, měl dojem, že v tom jazyce chudém na samohlásky, kterým se mluví dál za Fullerovou ulicí, je něco, co mu připomíná řeč holubů. Když došel na Harvard Street, byl už celý udýchaný. Zabočil doprava a připadal si, jako by tam byl poprvé. V jiném životě, ještě před vězením a invazí z Marielu, měl vážnou známost s dívkou, která bydlela v jednom z těch kamenných domů po levé straně. Nemohl si vzpomenout, který to přesně byl; to pomalu končilo období, kdy si pastor ještě pořád myslel, že se může napravit. Netrvalo dlouho a v dálce rozeznal nápis Guadalupe’s. Poslední úsek cesty už skoro běžel a kufřík s nářadím se mu přitom neposedně plácal o koleno.

Ne že by byl Marcus přímo špatný, to ne; zkrátka jen nikdy nedokázal naplnit pastorova očekávání a brzy podlehl představě, že i sebemenší prohřešek z něj dělá špatného člověka. Během jeho prvního čtyřletého pobytu za mřížemi ho ve vězení nikdo nenavštívil, ale i tak celou tu dobu myslel na to, až se vrátí domů a díky roli navrátivšího se ztraceného syna získá vážnost zpět. Propustili ho jednoho mrazivého únorového pátku. Strávil dvě noci na hotelu, protože chtěl dramatičnost svého znovuzačlenění do světa zdvojnásobit tím, že do něj vstoupí během otcovy bohoslužby. Aby si mohl koupit modrý oblek, který měl značit jeho znovuzrození, zadlužil se víc, než bylo v jeho situaci vhodné. První neděli, kdy byl na svobodě, dorazil s předstihem ke kostelu a skrýval se v kavárně, kde vyčkával, až se kostel naplní, aby u jeho návratu byli přítomni všichni věřící z místní farnosti. Kostelem se rozezněla hudba a on pokorně prošel uličkou, na jejíchž obou stranách zavládl rozruch. Posadil se dvě tři lavice od oltáře a na opačnou stranu kostela, než kde seděli jeho matka, sourozenci, švagrové, starší
synovci a neteře a také ti, kteří na svět přišli během jeho nepřítomnosti. Jeden z ministrantů byl pověřen, aby ho vyvedl ven, ještě než ze sakristie vyjde kněz a začne kázání.

Hlavní vstup do restaurace Guadalupe’s byl ještě zavřený, takže Marcus došel až ke vchodu pro zaměstnance a zabušil na dveře. Ještě ani nezačal pracovat a už byl celý zbrocený potem. Od jeho posledního záchvatu touhy po polepšení uběhl už určitě alespoň rok, neboť si vzpomněl, jak ve stejně ubíjejícím horku svůj pokoj vymaloval zářivě žlutou barvou. Ten den se domů vrátil s plechovkou barvy a násilím vzbudil dívenku, která ho neustále komandovala. A během vteřiny ji i s věcmi vyrazil z bytu. Pak vysmýčil všechny kouty, udělal si pořádek ve skříni, přesunul všechen nábytek doprostřed místnosti a zakryl ho prostěradlem. Se čtyřmi stěnami byl brzy hotov a přemýšlel o tom, že by pokračoval v kuchyni, ale raději zpod
prostěradla vytáhl židli a posadil se na ni, a zatímco schnul první nátěr, díval se, jestli na protější budově nezahlédne nějakého ptáčka. Odpoledne už jeho pokoj vypadal naprosto dokonale – podlaha vytřená, nábytek naleštěný, okno umyté – ale už neměl síly pokračovat dál. Pohled z jeho vydezinfikovaného okna na špínu sousedů ho však plně uspokojoval. Zavolal vedoucímu objednávek, aby mu oznámil, že je připraven znovu přijímat zakázky na elektrikářské práce.

I když neměl hodinky, podle polohy slunce věděl, že už není tak brzy, a tak zabouchal ještě silněji. Dveře se prudce rozlétly. Mladá žena drobné postavy – úzká ramena, hubené a kostnaté ruce a nohy – mu řekla cosi španělsky a přitom se na něj napůl překvapeně a napůl vyděšeně dívala. Marcuse napadlo, že by ji zvedl do vzduchu jednou rukou, a anglicky jí řekl, že jde opravit elektrické rozvody. Pobídla ho, aby šel dál, že se prý manžel za chvilku vrátí. Promnul si špatně oholenou tvář, skousl si spodní ret a rázně jako profesionál vešel dovnitř.

Tam bylo opět šero, takže byl celý dezorientovaný. Vzduchem se neslo tiché chvění: mezi stoly se něco hýbalo. Žena si všimla jeho rozladění. To jsou děti, vysvětlila mu a cosi na ně výhrůžně zakřičela. Vmžiku zmizely na schodech; zahlédl už jenom toho posledního, mohlo mu být tak deset, byl bosý, na sobě měl šortky a svým dlouhým hladkým trupem připomínal kluzkého hada. Žena na ně ještě něco zařvala a ze vzdálené místnosti se ozval smích. Pak ho zavedla do prostoru jídelny a ukázala mu skříň s pojistkami. Kuchařky chodí na půl devátou, řekla mu, snad se vám to do té doby podaří opravit; kdybyste něco potřeboval, budu nahoře.

Restaurace vypadala přesně tak, jak znal Mexiko z televize: velká okna, křiklavé barvy, každý stůl jiný. Relativně známé prostředí mu umožňovalo soustředit se na práci. Otevřel skříň s pojistkami a zkontroloval obvody. Bez problémů našel objímku, která byla vypálená. Vypojil příslušný obvod, vyměnil vypálené součástky, zapojil kabely a s ledovým klidem pak vše očistil. Každou chvíli se přitom otáčel k oknům; v naději, že zahlédne nějakého ptáčka, jakéhokoliv.

Jelikož se majitel restaurace nevracel a nebyl tam nikdo, kdo by ho hlídal, nechal skříň otevřenou, aby si mohl naúčtovat další hodinu práce. Sesbíral nářadí, prošel mezi stoly, vyklonil se z okna, kruhovým okýnkem ve dveřích si zkoumavě prohlédl prázdnou kuchyni; řekl si, že kdyby věděl, jak snadná práce to bude, byl by si koupil noviny, aby se měl jak zabavit. Nakonec si celý ospalý sedl ke stolu u záchodů, čelem k oknu, kde se mohl nějaký ten ptáček objevit. To samé, pomyslel si, bych teď dělal doma.

Už skoro spal, když zaslechl slaboulinký hlásek, který přicházel ze záchodů a naléhavě ho volal. Přistoupil ke dveřím a pootevřel je, aby lépe slyšel, ale jen tak, aby neviděl dovnitř. Ujistil se, že hlas volá – španělsky – opravdu jeho. Hrdlo měl stažené a po těle mu stékaly krůpěje potu. Ano? Zeptal se anglicky. Hlas odpověděl cosi nesrozumitelného. Nahlédl tedy dovnitř, srdce mu přitom bušilo, a zjistil, že hlas pochází z jedné toalety, jejíž dveře byly zavřené. Chvějící se hlas mohl patřit komukoli, ale muži určitě ne, možná dítěti. Ano? Zeptal se znovu. Z odpovědi vytušil, že hlas patří mladé dívce, ale nerozuměl jí; ani nevěděl, jestli to bylo její řečí: těžko říct, když všichni byli nejspíš někde nahoře v domě, daleko, a on tam stál sám, jako spasitel. Prsty levé ruky se zlehka dotkl dvířek a cítil, jak se pohnula: nebyla zajištěna západkou. Polkl a znovu se zeptal, co si přeje. Dívčí hlas – určitě to byla kočka – mu anglicky zopakoval, že ubrousky. Marcus se tedy vrátil do restaurace, vzal z pultu několik papírových ubrousků a znovu vešel na toalety. Levou rukou se chytil za horní okraj dvířek – viděl, jak po nich stékají kapky jeho potu – a řekl: už je mám. Hlas odpověděl, že děkuje a jestli mu je může podat. Váhavě se opřel hlavou o předloktí a se zavřenýma očima pak ruku, v níž držel ubrousky, natáhl horem dovnitř. Cítil, jak mu je osoba uvnitř urychleně vytrhla z ruky. Řekl, není zač, a odkráčel. Před odchodem z budovy za sebou ještě zavolal, že pro peníze si přijde později.

Na prudkém slunci, které ho na ulici Harvard úplně spalovalo, pocítil úlevu. Přemýšlel o tom, že si za vydělané peníze a za to, co sebere té své děvce, než ji vyhodí, koupí nový oblek a tři plechovky s bílou barvou, které mu vystačí na vymalování celého bytu.

Ze španělského originálu Hipotermia (Editorial Anagrama, Barcelona 2005) přeložil Michal Brabec.