Skromnost

Již spoustu let se věnuji příležitostnému špehování v autobuse linky 24 na třídě Mayor de Gracia v Barceloně. Doma už mám celý archiv gest, vět a rozhovorů, zaslechnutých za tu dobu cestou autobusem, dokonce si myslím, že bych mohl napsat stejně nekonečný román, jaký toužil stvořit Joe Gould o New Yorku, neboť už jsem si nakradl a zaznamenal spoustu nejrůznějších útržků vět, podivných rozhovorů, ztřeštěných situací.

Ostatně v poslední době se do této autobusové linky zřejmě zamiloval také jeden skromný zlodějíček. Říká se mu – a mezi cestujícími už je hodně známý – zloděj ze čtyřiadvacítky. Jakmile nastoupí do autobusu, pasažéři, kteří už ho znají, varují neobezřetné a volají: „Pozor, pozor, nastoupil zloděj ze čtyřiadvacítky!“

Ten výjev je vždy dojemný a velkolepý, málem blízký lidové epice, a mně připomíná, odhlédnu-li od všech rozdílů, jeden film, který jsem viděl v dětství, lidé z chudých čtvrtí se tam dali dohromady, aby dopadli vraha holčiček. Zloděje ze čtyřiadvacítky už aspoň stokrát sebrali, ale pak ho vždy propustí a on se hned vrátí do autobusu, kde se tak proslavil. Nezdá se, že by ho zajímala nějaká jiná linka nebo jiný autobus. Nejspíš ho – stejně jako mne – okouzluje pocit, že je na té lince něco jako štamgast, nebo má prostě rád opakování… V něčem se mi podobá: oba v té autobusové lince krademe. Jistě, on krade kabelky, kdežto já jen zachycuji věty, obličeje, gesta…

Nejrůznější věty, postupně zaslechnuté v tomto autobuse, který mě už léta vozí z práce domů a naopak, schraňuji v archivu. Některé věty jsou samozřejmě lepší lovecké trofeje než jiné. K takovým patří věta, již jednou pronesla žena sedící za mnou v zadní části autobusu: „Angličtinu a francouzštinu si vybavuju, ale svahilštinu už jsem úplně zapomněla.“ Na linku 24 mi tahle věta připadala příliš sofistikovaná. Když jsem se otočil, uviděl jsem, že za mnou sedí a povídají si dvě jeptišky. Obě zřejmě žily nějakou dobu v Africe, což by všechno vysvětlovalo, avšak ta věta mi i nadále připadala dost sofistikovaná.

Při jiné příležitosti, také pamětihodné, řekl nějaký mladík zničehonic druhému, když už se chystali vystoupit, hodně rozzlobeně a hlasitě, takže to slyšel celý autobus: „Hele, říkám ti to naposled: Moje máma je moje máma. A tvoje máma je tvoje máma. Je to jasný? Už tomu rozumíš?“ Vypadalo to, že mají mezi sebou nějaký vážný spor. Zůstala ve mně chuť vystoupit s nimi a zjistit, co je to za drama.

Z mnoha dalších zaslechnutých a zapsaných vět si vzpomínám zejména na tuto: „Daroval jsem jí magnólie a nikdy mi to neodpustila.“ Nebo: „Štěstí spočívá v utrpení.“ Anebo: „Jestli vyděláš peníze před čtyřicítkou, jsi ztracený.“

Všechny je mám poznamenané s příslušným datem. Mám ohromující archiv, velkolepé svědectví o světě autobusu linky 24.

Jednoho dne jsem zaslechl, jak nějaká žena vykládá manželovi, že měsíc není, co si myslíme: „Není to přírodní satelit Země, ale obrovský dutý planetoid, navržený nějakou technicky velmi vyspělou civilizací a před mnoha staletími umístěný na oběžnou dráhu kolem Země.“ Pečlivě jsem si to všechno zaznamenal a pak i to, co řekl manžel, jenž vypadal jako idiot (i to jsem si zapsal, myslím to o jeho tváři hlupáka): „Měsíc je měsíc a basta fidli.“

Moc pěkná hlupákova věta, občas si ji říkám, rád ji opakuju:

„Měsíc je měsíc a basta fidli.“

Nikdo neví, proč to říkám, nikdo netuší, že věta pochází z mých autobusových odposlechů. Život ve čtyřiadvacítce je součástí mého nejsoukromějšího archivu. Až do dneška jsem měl vždy pocit, že vše, co se v této lince odehrává, se mě nějak bezprostředně týká.

Archiv – stejně jako můj život – rostl a komplikoval se. To není nijak zvláštní, poněvadž na obou polích – v autobuse i v životě – se vždy děje spousta věcí k zaznamenání. Tolik gest, lidí, vět… Nicméně někdy před týdnem jsem cestoval zahloubaný do svých myšlenek a nic jsem nešpehoval. Mnohokrát totiž, zejména v poslední době, si od všeho chci odpočinout, nevím proč. A zapomínám, že jsem zloděj autobusových vět. Jedním takovým dnem bylo i minulé pondělí. Ale najednou se přihodilo něco nečekaného. Stál jsem v dusném přeplněném autobuse, roztržitě se přidržoval tyče na prostřední plošině, když jsem zaslechl, jak za mnou říká nějaká žena do mobilu:

„Vystupuju teď, na stanici Fontana. Je mi třicet let, ale nevím, jestli na ně vypadám. Nejsem ani hezká, ani ošklivá. Mám na sobě šedý kabát. Tak se uvidíme. Zatím nashle.“

Seděla zády ke mně, takže jsem jí nemohl vidět do obličeje, pokud bych tedy nepopošel o dva kroky (nemožné) a nestoupl si před ní nebo si násilně nevykroutil hlavu, což by s tolika lidmi kolem působilo značně nepřirozeně. To její „ani hezká, ani ošklivá“ mě zasáhlo do hloubi duše. Sice jsem takovou větu slyšel už tisíckrát, ale teď jsem ji vnímal s jinou intenzitou. Udělala mi v hlavě pěknou paseku. Může být někdo opravdu tak průměrný? Co se asi odehrálo v životě té ženy, aby si sama sebe tak málo cenila a klidně to vyslovila i nahlas? Líbí se jí být skromná? Nebo prostě skromná je a nemá cenu to dál převracet? Nebo je možná taková nicka, že ani na skromnost nedosáhne? Znechucovalo mě, že se někdo může smířit s takovou šedivostí. Viděl jsem ji zezadu, malou, celou oblečenou v šedé, dokonce i černé vlasy jako by jí začínaly šedivět, a v ruce nesla tašku ze Zary, která mohla být mnohem lepším poznávacím znamením než to její „nejsem ani hezká, ani ošklivá“.

Umínil jsem si, že vystoupím na Fontaně s ní a budu ji sledovat, abych viděl, s kým se sejde, a rovnou tak skočím do začátku skutečného románu. Ale už jsem jel domů moc pozdě a neměl jsem čas ji dál sledovat. Kromě toho jsem v životě nikoho na ulici nesledoval a neuměl jsem si sám sebe představit, jak bych to dělal. Tvým prostorem je autobus, řekl jsem si. A to mi pomohlo zahnat nápad vystoupit.

Pomyslel jsem také na knížku o Gérardu de Nerval, kterou jsem právě četl, a vybavil se mi jeden dojemný citát: „Nikdy jsem nespatřil svou matku. Její portréty se ztratily nebo je někdo ukradl. Vím jenom, že se podobala jedné dobové kresbě z Prud’honovy nebo Fragonardovy školy, která se možná jmenovala Skromnost.“

Vypadá ta žena v šedé jako Nervalova matka? Ale copak já mohu vědět, jak vypadala Nervalova matka, když to nevěděl ani on sám? V každém případě jsem se aspoň mohl pokusit podívat, jak vypadá žena, která před chvílí telefonovala. Trápila mě velká zvědavost, chtěl jsem vidět, jestli opravdu není ani hezká, ani ošklivá. Trpělivě jsem čekal, abych jí zahlédl aspoň obličej. Když autobus zastavil na Fontaně, žena se prudce otočila mým směrem a začala se prodírat ven. Uviděl jsem ji v dokonalém detailním záběru. Obličej s oválnýma zelenýma očima, velmi krásný, poznamenaný smutkem a skromností, řekl bych až zoufalstvím. Náhle mě znovu přepadlo pokušení vystoupit z autobusu a jít za ní, zjistit, s kým má schůzku.

Vystoupila na Fontaně z autobusu a já dostal strach, že na ulici Mayor de Gracia její krása ještě víc vynikne na pozadí obličejů ostatních chodců. Tehdy jsem si uvědomil, že na ni dokonce trochu žárlím. Byla to šedá, přitažlivě skromná žena. Zůstal jsem trčet v autobusu jako hlupák a díval se, jak se ztrácí na ulici v davu mířícím nahoru po Mayor de Gracia. Zatímco se autobus rozjížděl, ještě jsem stihl zahlédnout, jak míjí nejrůznější chodce a možná každému nabízí svou nejhezčí tvář.

V noci se mi zdálo, že se vracím domů čtyřiadvacítkou a že autobus stejné linky přede mnou – jely oba těsně za sebou – se řítí strašně rychle, až nakonec naboural do stanice metra Fontana. Zaradoval jsem se, že jsem přežil díky tomu, že jsem jel až v druhém autobuse, a instinktivně jsem se rozhlédl, jestli vyvázla živá a zdravá i žena, jež mě mlčky doprovázela. A vyvázla, byla to Skromnost osobně, ta žena v šedém, kterou jsem potkal před pár hodinami. Seděla tam se mnou, živá a zdravá. Byla to ona, ještě držela tašku ze Zary. A její oči teď vypadaly ještě smutnější, oválnější a neodolatelnější, než když jsem ji viděl poprvé.

Nechtěl jsem tomu snu přikládat moc velkou důležitost (ačkoli jsem věděl, že určitě důležitý je) a vydal jsem se do práce. Už přes dvacet let dělám v barcelonské nadaci Rougemont, kde nyní zastávám důležitou funkci. Měl jsem v životě štěstí, nemohu si stěžovat. Má finanční situace je ideální a mohu být pyšný na svou ženu a své tři děti. Víkendy trávím s rodinou v Sant Hilari Sacalm, kde máme letní dům. Vůz řídím vždy já – nedovoluji jim usednout za volant –, potřebuji se totiž řízením vybít, a navíc rád jezdím rychle. Automobil mi někdy připadá jako symbol mých dosažených úspěchů.

Jsem velmi domýšlivý, třebaže o tom nikdo neví, protože to potlačuji, jak se dá. Právě kvůli tomu potlačování zřejmě tak rychle jezdím autem, jakmile se ocitnu venku z Barcelony. A je možné, že tak rychle jezdím prostě jen proto, že ze sebe potřebuji nějak dostat přetlak a pýchu na vše, čeho jsem v životě dosáhl, a dosahuji toho pouhou rychlou jízdou po silnici, privátně, aniž tím kohokoli obtěžuji. Nebudu to přece dávat najevo v autobuse, který pro mne naštěstí představuje lázeň prostoty, velmi užitečnou, abych se nestal nejnamyšlenějším člověkem na světě.

Ale potlačuji se, potlačuji se hodně. Třeba ve výtahu se sousedy. Když s některým vyjíždím nahoru, strašně rád bych mu vykládal o svých velkolepých činech, aby věděl, jak se mi ve všem daří. Za několik týdnů mě mají v Paříži vyznamenat za pracovní zásluhy. No a to si nechávám pro sebe. A přitom bych jim to rád řekl, nejraději bych to hned vykřičel na všechny sousedy z našeho domu. Protože oni si zřejmě myslí, že jsem nějaký chudák. No jistě, vidí mě vystupovat z autobusu, vždy tak skromně, se sklopenou hlavou! „Je to pohodlnější, staví mi hned u vchodu,“ vysvětluji jim, ale stejně si zjevně myslí, že autobusem jezdím, poněvadž jsem na štíru s penězi a za benzin utrácím jen o víkendu.

Takže tak. Zdálo se mi o tom nabouraném autobusu, možná ten sen souvisel s mou frustrací z předchozího dne, že jsem se neodhodlal sledovat na ulici tu ženu v šedém, která mě svým smutkem a skromností nevědomky vytrestala. V kanceláři jsem ji pak nemohl dostat z hlavy. Když jsem se k večeru vracel autobusem z práce, stalo se něco nečekaného. Na zastávce Fontana čekal starý invalida na vozíku. Šofér hned spustil pomalý mechanismus plošiny, aby mohl vozíčkář nastoupit. Ale plošina se zasekla, možná protože se moc nepoužívala. Já jsem ostatně ještě žádného vozíčkáře nastupovat do čtyřiadvacítky neviděl. Po pěti minutách nejistoty jsme všichni museli vystoupit, protože se autobus porouchal. Nebylo jasné, jestli se vozidlo porouchalo kvůli pokusu spustit plošinu, nebo to byla pouhá náhoda a souhra okolností. Zkrátka jsme museli všichni vystoupit a počkat na další autobus. Pomyslel jsem si, že ta situace se v něčem podobá mému nočnímu snu, neboť tu také byl první a druhý autobus, a ten první měl nehodu, a navíc se to všechno odehrálo zrovna na zastávce Fontana.

Ale ať už to bylo jakkoli, ta havárie mi zase plnou silou připomněla ženu s oválnýma smutnýma očima z předešlého dne. Rozhlédl jsem se, jestli ji tu neuvidím. Představoval jsem si ji, jak celý den obchází kolem zastávky Fontana. Nedalo se s tím nic dělat, ta šedá žena mě vlastním ohodnocením ani hezká, ani ošklivá definitivně zaujala. Bylo to zvláštní. Tu větu už jsem určitě slyšel aspoň milionkrát, a nikdy jsem se nad ní nezamyslel, neboť mi připadala normální a bezvýznamná, a teď najednou mě zneklidňuje, jako by se kolem ní točil celý můj život.

Hledal jsem ji v davu, ale ztratila se zřejmě beze stopy. Stejně jsem se po ní rozhlížel ve středu a ve čtvrtek, hlavně cestou kolem stanice Fontana. V pátek jsem byl na obědě s kolegy z nadace v jedné restauraci nedaleko Ramblas. Na promenádě se tlačila spousta lidí kolem tak zvaných živých soch. Největší úspěch měla socha Che Guevary, ale pozornost turistů vyvolávaly i všechny ostatní, třeba fotbalista Eto’o, don Quijote nebo Evita Perónová. Jen u jedné nestáli žádní diváci a byla neuvěřitelně nenápadná. Téměř ji nikdo nevnímal, jako by neexistovala, její nehybnost byla naprostá. Málem jsem o ni zakopl, protože jsem ji neviděl, dokud se nevynořila přímo přede mnou. Bylo to ztvárnění žebračky – řekl bych londýnské – z 19. století, ale měla v sobě něco zvláštního, kvůli čemu si jí turisté a chodci všeobecně vůbec nevšímali. Měla na sobě šedé hadry, plátěná sukně sahala až na zem, kde ležela kovová miska na peníze, také šedá. To je Skromnost, pomyslel jsem si obdivně.

Následujícího dne jsem se vymluvil na déšť, abych mohl o víkendu zůstat ve městě. A v neděli dopoledne, to znamená včera, když znovu vyšlo slunce, jsem vzal rodinu na Fragonardovu výstavu v muzeu v horní části Barcelony. Napadlo mě, že bych tam mohl najít nějakou stopu a podle ní zjistit, kde bych sehnal tu kresbu z Prud’honovy nebo Fragonardovy školy s názvem Skromnost, o níž psal Nerval, pokud tedy existuje. A také jsem si pomyslel, že by to mohl být způsob, jak se aspoň nějak přiblížit k ženě v šedém.

„Kdy ti mají dát tu medaili?“ zeptal se mě nejstarší syn a tou otázkou mě zaskočil.

Už je mu sedmnáct let a ještě ve mě věří, a já v té chvíli nemohl nepocítit nával otcovské pýchy a také – proč to nepřiznat? – hrdosti na vyznamenání, které jsem měl dostat. Téměř vzápětí jsem se za svou domýšlivou reakci zastyděl, a abych to nějak napravil, začal jsem s ještě větší intenzitou pátrat po kresbě a myslet na lidi, kteří o sobě nemají vysoké mínění, to znamená skromné lidi.

V muzejním knihkupectví jsem našel, když jsem to nejméně čekal, knížku o Prud’honově škole, ani na okamžik jsem nezaváhal a hned jsem ji koupil. Nebyla tam žádná reprodukce kresby, kterou jsem hledal, ale zjistil jsem, že opravdu existuje a je z Prud’honovy školy (mohl jsem tedy vyloučit Fragonardovy žáky), a dal jsem dohromady dost informací na to, abych ji mohl zkusit najít na internetu. Večer jsem doma za pomoci své starší dcery našel na Googlu fotografii kresby. Byla to překrásná žena jménem Skromnost, v níž Nerval viděl svou matku. Myslím, že jsem se do toho portrétu na kresbě zamiloval, nosím si teď v peněžence fotokopii, kterou mi udělala dcera.

„Víš, že to byl moc dobrý nápad nejet tentokrát do Sant Hilari?“ řekla mi včera mladší dcera, když už se nedělní odpoledne sklánělo k večeru a my se všichni spokojeně dívali na dobrý film v televizi.

Dnes v pondělí jsem cestou z práce zaslechl, jak nějaká žena říká někomu do mobilu:

„Není to ono, ale už jsi blízko, těsně vedle. Miluju tě. Jsi to nejlepší na světě.“

Myslel jsem si, že to říká mně. Ohlédl jsem se a čekalo mě obrovské rozčarování, ne proto, že věty nepatřily mně, ale protože se ta žena nijak nepodobala té, kterou hledám a jejíž obraz si nosím jen v peněžence. Žena dál mluvila se svým přítelem.

„Bulbul je perský slavík, myslela jsem, že to víš.“

Řekla tak zvláštní věc, a přitom se mi ani nechtělo si nic zapisovat. Je smutné to říkat, ale myslím, že pomalu ztrácím zájem o lov vět, o svět, téměř o všechno. Ze dne na den najednou začínám ztrácet šťávu. Jako by loveckému prapředkovi, jenž ve mně sídlí, začala docházet zvídavost a nezbytná pozornost, rychlost a trpělivost. Jako by ve mně přežívala už jen touha znovu ji potkat a říci jí, nevím, říci jí několik nejskromnějších pravd: že stárnu, že už nejsem tak dobrý lovec vět, že mě přestávají zajímat medaile i svět, že už mě zajímá jen ona.

Ze sbírky povídek Exploradores del asbismo (Anagrama, Barcelona 2007) přeložila Anežka Charvátová.