Zavádění demokratických poměrů v Iráku asi bude ještě hodně klopotné. Nesouvisí to pouze s přetrvávajícími násilnostmi a terorem v některých částech země. Uplynulé týdny, kdy probíhalo sčítání výsledků parlamentních voleb, spíše ukazují, že očekávání některých skupin byla příliš vysoká.
Výsledkem této frustrace přitom není jen obviňování konkurence z volebních podvodů (jež koneckonců může být leckdy oprávněné), ale i další prohlubování rozporů mezi jednotlivými konfesními a etnickými skupinami.
Iráčané volili parlament 15. prosince. Šlo již o třetí hlasování loňského roku – nejprve se v lednu rozhodovalo o přechodném národním shromáždění, v říjnu pak referendum posvětilo dramaticky sepsanou ústavu, která by měla vymezit mantinely nového zřízení po svržení Saddáma Husajna i po skončení mezinárodní okupace Iráku.
Přesto byly poslední volby v několika bodech nové. Především: zvolení kandidáti by měli být ve funkci čtyři roky, a parlament i z něj vzešlá vláda tedy mají mít plný, a nikoli jen přechodný mandát.
Sunnité zavrhli bojkot…
Z hlediska stability země však bylo ještě zásadnější, že se voleb prakticky naplno účastnila asi 25procentní menšina sunnitských Arabů, která loňské lednové volby zhusta bojkotovala. Sunnitští náboženští i sekulární vůdci v průběhu roku došli – a to veřejně – k závěru, že mají-li mít na chod země odpovídající vliv, nemohou nový establishment monotónně označovat za proamerický loutkový režim, ale musejí se do něj aktivně zapojit.
Důležitý rozdíl spočívá i v tom, že zatímco před rokem byl celý Irák jedním volebním okrskem, nyní jich bylo 18, podle hranic provincií, z nichž každá měla předem vyčleněný počet míst v parlamentu, odvozený od její lidnatosti. To zvýšilo šance stran spojených s určitým regionem, tedy opět především sunnitů soustředěných severně a západně od Bagdádu.
Konečné složení 275členného parlamentu ale bude výsledkem složitých kalkulací. Kupříkladu 45 míst je vyhrazeno malým stranám, které neuspěly v žádném z okrsků, ale měly určitý zisk v celonárodním měřítku. Strany také mohly v jedné provincii kandidovat samostatně, zatímco v jiné coby součást koalice. Čtvrtinu parlamentu navíc musejí tvořit ženy, což už je iráckým standardem.
Do voleb šlo na 300 různých stran, v zásadě lze ale relevantní politické směry rozdělit na čtyři skupiny – šíitský náboženský tábor, šíitský sekulární proud, sunnitské Araby a sjednocené Kurdy.
… ale ne až tak docela
Oznámení oficiálních výsledků bylo avizováno až na tyto dny, napětí však rostlo už od voleb, zároveň s prosakováním dílčích výsledků. Paradoxně proto, že průběžné údaje jen odrazily poměr jednotlivých skupin obyvatelstva na celkové populaci.
Šíitská náboženská Sjednocená irácká aliance (UIA, v Iráku známá jako al-Itiláf) vyhrála volby v deseti provinciích včetně Bagdádu a měla by mít nejméně sto mandátů (dosud měla většinu 140 křesel). Kurdové dominovali na „svém“ severu a sunnitští Arabové se umístili na prvním místě v sunnitských arabských oblastech.
Právě posledně jmenovaná skupina a sekulární šíité sdružení kolem někdejšího prozatímního premiéra Ijáda Alávího a brojící proti al-Itiláf ale tvrdí, že volby byly zmanipulované dosavadním šíitsko-kurdským vedením. Asi 25 různě silných stran od sunnitských islamistů až po komunisty se domáhá buďto opakování voleb nebo vyzývá k bojkotu nové vlády.
Nejspíš se tedy bude opakovat situace z loňského jara a léta. Sunnitští Arabové si tehdejším bojkotem (neúčastí u voleb kvůli strachu ze sunnitských teroristů) přivodili, že v parlamentu měli nicotné zastoupení. V zájmu stability země a snahy předejít velmi pravděpodobnému přitvrzení činnosti sunnitských protivládních guerill a teroristů byly ale této komunitě velkoryse přiděleny vládní posty. V létě si pak vynutila i vysoké zastoupení v komisi pro sepisování ústavy.
Ukazuje se, že stavět iráckou vládu čistě na základě volebních výsledků stále není možné, neboť do hry vstupují i takové prvky jako riziko ozbrojeného odporu, občanské neposlušnosti či bojkotu ze strany poražených.
Co řekne nadžafský stařec?
Vzestup vlivu šíitského náboženského proudu přesto nelze shrnout jen jako opodstatněnou reakci na dekády trvající útlak, kdy éra (sunnity podporovaného) Saddáma Husajna byla jen nejkrvavější špičkou ledovce, vytvářeného už kdysi za osmanské říše či pozdější britské mandátní správy.
Sunnité si nyní stěžují na perzekuci ze strany šíity vedené policie. I z jižních regionů, obývaných hlavně šíity, v uplynulých měsících průběžně přicházely zprávy o pronikání členů někdejších protisaddámovských šíitských milicí do vládních sil i o řádění náboženských radikálů, napadajících obchodníky s alkoholem i „nedostatečně“ zahalené ženy.
Mnozí experti se proto shodují, že k mediálně známým a často zkratkovitě popisovaným sporům mezi Kurdy a Araby či šíity a sunnity se brzy naplno přidá další: mezi nábožensky a sekulárně orientovanými šíitskými Araby, tvořícími téměř dvě třetiny obyvatel Iráku.
Znovu se tak může prokázat politický vliv „apolitického“ ajatolláha Alího Sístáního, v Nadžafu sídlící autority, uznávané nejen většinou iráckých věřících, ale i miliony šíitů po celém Blízkém východě. Jak se od svržení Saddáma ukázalo už několikrát, mlčenlivý asketický stařec je s to zajistit svým apelem ohromující volební účast, zastavit vnitrošíitské násilnosti, zchladit horké hlavy volající po tvrdé odvetě za sunnitský teror – ale i vtisknout zemi po desetiletích socialismu ještě religióznější punc.
Autor je redaktor deníku Právo.