Je to horší než v Africe

Jak to na Srí Lance momentálně vypadá?

Přijel jsem na ostrov v dubnu a vrátil jsem se teď v prosinci. Nemám tedy zkušenost s tím prvním obdobím bezprostředně po katastrofě. V této chvíli tvoří hlavní část projektů obnovy většiny organizací stavební práce, především výstavba domů a infrastruktury. Do nich proudí obrovské množství peněz.

Bezprostředně po tsunami byli lidé přestěhováni do takových provizorních plechových budníků v táborech. V nich se ale dlouhodobě bydlet nedá. Začaly se tedy stavět takové napůl trvalé obytné domy, v nichž momentálně lidi žijí. Problém je v tom, že k nejpostiženější skupině obyvatel patřili místní rybáři. A vláda se rozhodla, že do mnoha přímořských oblastí, které byly dříve obydlené, již lidi zpátky nepustí. Vydala nařízení o vyhlášení dvousetmetrové ochranné zóny u břehu. V okrese Batticaloa, kde jsme pracovali, to znamenalo, že nebude možné osídlit všechny přímořské čtvrti. Vznikla tam tedy taková nerovnováha. Na jedné straně museli lidé, včetně rybářů bydlet v táborech tak dva i tři kilometry od břehu a na druhé straně zůstávalo pobřeží téměř ve stejném stavu jako v prosinci loňského roku po kata­strofě.

Pobřeží zůstává stále poničené?

Není to zase tak jednoduché. Vláda se zřízením zóny trochu politikaří. Mnohde se ukázalo, že na bezpečnostní zóně zase tak moc netrvají. Někde její rozsah snížili na sto metrů, někde dokonce na padesát metrů. O každé vesnici, kde by se mělo něco stavět, se tak vedou dlouhé spory s vládou. My jsme v okrese Batticaloa měli zkušenost například z nejpostiženější vesnice Navalady, která leží na poloostrově oddělujícím moře od laguny. Zahynulo tam sedm set lidí z původních dvou tisíc obyvatel. Jde jednoznačně o nejpostiženější místo. Lidé se po určité době smířili se ztrátou svých blízkých a chtěli se do vesnice vrátit. Vláda ale řekla, že do této vesnice nikdo zpátky nepůjde. Ukázalo se, že je to relativně lukrativní parcela pro stavbu nějakého turistického centra. Trvalo dlouhé měsíce, než mezinárodní organizace přesvědčily vládu, aby lidem návrat do vesnice povolila. Takové případy se dají najít po celé Srí Lance.

Jak se lidé vzpamatovávají z psychických škod, které katastrofa napáchala?

Součástí naší práce na východním pobřeží ostrova byl velmi rozsáhlý psychosociální projekt. Díky němu máme dobrou zpětnou vazbu, množství poznatků o životě lidí v táborech i životě těch, kteří se již vrátili na místa svých původních domovů. Těsně po tsunami byly samo­zřejmě psychické škody ohromné. Obyvatelé prodělávali období naprostého nezájmu o cokoliv. Když přicházely mezinárodní organizace a snažily se jim třeba něco rozdávat nebo nabídnout, tak vůbec nijak nere­agovali. Věci sice přijali, ale vypadali, že je jim všechno úplně jedno. S postupem času se situace začala zlepšovat. Lidé zapomínali a museli se například nějak aktivně účastnit staveb nových domů. Zařizovali pozůstalosti a různé formality se státními úřady. To je duševně zaměstnávalo, což je velmi důležitá věc.

Pak ale nastal další zlom ve chvíli, kdy byly dokončeny ty napůl trvalé domy. Lidé se do nich nastěhovali a přišli o dosavadní hlavní práci se zařizováním. Přestal stres s tím, že neměli kde bydlet, kam uložit svou rodinu. A právě v této době, během našeho léta, nastala další vlna sebevražd. Najednou byli postižení v relativní pohodě a to jim umožnilo znovu přemýšlet o katastrofě a o ztrátě svých blízkých.

V současné době, a to se týká jak materiál­ní, tak i psychické pomoci, místní již novým organizacím, které přicházejí do jejich vesnic a ptají se, co potřebují, říkají, už nás nechte být. Nechceme už o tsunami slyšet. Invaze zahraničních organizací s velmi různými schopnostmi i zkušenostmi byla tak ohromná, že jich ti obdarovaní mají v dané chvíli již plné zuby.

Určité formy humanitární pomoci  mohou tedy postižené i poškodit?

To zcela určitě. Množství prostředků, které se přihnalo do Srí Lanky a do jhovýchodní Asie obecně, může napáchat značné škody. Přicházejí organizace, které neznají zemi ani tamní mzdové a cenové poměry. Přenášejí tam bez přemýšlení to, co samy znají nebo považují za výhodné. Když shánějí zaměstnance, nabídnou mu mzdu, o níž si řeknou, že by mohla být adekvátní. Skutečná mzda na místě je ale třeba dvaceti­procentní. Tím se okamžitě rozbourá místní cenový systém. A ta druhá katastrofa pak nastane, když orga­nizace postupně odejdou. Lidé budou zvyklí, že dostávají věci zdarma, že zaměstnanci dostávají velmi vysoké mzdy. Zbudou tam desetitisíce lidí z touto zkušeností, kteří najednou nebudou vědět, jak dál. Nebudou ochotní vracet se zpátky na životní úroveň, kterou měli před tsunami.

Nemůže tam ale takto velká zahraniční pomoc přinést i zásadní změnu ve smyslu proměny života celé společnosti, její modernizaci?

Znám Srí Lanku a nemohu posuzovat situaci třeba v Indonésii. Podle mne je ale povaha místních lidí taková, že aktivitou moc neoplývají. Mám zkušenost s podobnou prací
i z Etiopie a musím říci, že Etiopané jsou v porovnání se Srílančany nesrovnatelně dynamičtější a progresivnější. Myslím si proto, že po odchodu zahraničních organizací a odlivu velkých peněz se místní lidé ještě více přikloní k pasivitě.

Jak tomuto problému čelí organizace, v jejímž rámci jste působil?

My jsme realizovali skutečnou rozvojovou pomoc. Nevybrali jsme si tedy pouze příjemce pomoci a neobdarovali je věcmi zadarmo. Ve všech projektech se maximálně snažíme o to, aby se místní komunita do pomoci sama zapojila. Lidé to prostě nesmějí vnímat jako bezpodmínečnou pomoc od nějakého cizince. Pustili jsme se třeba do výsadby širokého pásu lesa na pobřeží. Ten má za úkol snížit případné škody další přírodní katastrofy, která by měla původ v oceánu. Tento projekt vyžaduje velkou spoluúčast místních. Musí se jednat s představiteli vesnic, rybáři, musíme vybrat rodiny, které se o zalévání a ochranu stromů budou starat. To je ale velký problém. Pro lidi je totiž občas dost překvapivé, že se jich někdo ptá na názor nebo vyžaduje jejich spoluúčast.

Dá se čekat, že se oblast otevře třeba více turismu a modernizaci?

Pokud jde o turismus, tak doba, která od katastrofy uplynula, umožnila majitelům hotelů, aby je uvedli do možná ještě lepšího stavu, než byly předtím. Měli na to i dost prostředků. Ale nevznikl tam moc zájem budovat něco dalšího. Ani konfrontace s evropskou zkušeností a množstvím cizinců, kteří mají své představy o ubytování a komfortu, je moc neovlivnila. Jsou v tomhle velmi konzervativní. Uvedli vše do původního stavu. Možná lépe vymalovali, ale že by tam člověk cítil výraznou změnu, třeba že by hostům nabízeli internetové připojení, tak to ne.

Mají opravdu specifickou povahu. Když mluvíte s Etiopanem, který je třeba běžný manažer, tak se dostanete v diskusi k jádru věci a váš partner bude přemýšlet o tom, co říkáte. Srílančan je velmi hrdý člověk a je prostě přesvědčen, že to, co dělá a vše v čem žije, je naprosto v pořádku.

Mají britský model vzdělávacího systému. Ještě generace lidí, kteří chodili do školy v sedmdesátých letech, mluví dobře anglicky. Současná mladá generace nemluví anglicky takřka vůbec, i když je ve všech školách angličtina povinná. Okresním úředníkům odpovědným za vzdělání to ale nevadí.

Nesouvisí to z celkovou izolací v době občanské války?

Byl jsem na východním pobřeží, které bylo dějištěm občanské války od třiaosmdesátého roku. Občanská válka se zde jistě odrazila i v té uzavřenosti. Tamilové mají navíc úplně odlišný jazyk od většinové sinhálštiny. Nedomluví se spolu. Udržují se proto na svém východním pobřeží v izolaci, považují se za patrioty. Nemají potřebu se učit sinhálsky a odjíždět někam jinam po ostrově, třeba do hlavního města.

Expanze zahraničních firem nebo cestovních společností do této oblasti nepřišla?

Turismus v oblasti, kde jsem působil, téměř neexistuje. Není tam infrastruktura na rozumné úrovni. I Tamilové nakonec vědí, že je politická situace natolik nestabilní a stále se zhoršuje, takže nějaké velké investice přitáhnout nemohou.

Přírodní katastrofa způsobila odklad občanského konfliktu. Jak se v době, kdy se věci vracejí zpátky do svých kolejí, bude mnohaletý spor řešit?

Bezprostředně po katastrofě došlo k určitému semknutí menšinových Tamilů a většinových Sinhálců. Došlo i k dočasnému smíření mezi různými náboženstvími – buddhismem, hinduismem a islámem. Ale v této době dochází například k diskusím o rozdělování vládních fondů pomoci. A asi před dvěma měsíci se vláda po dlouhých jednáních nakonec rozhodla, že přímo Tamilským tygrům dá část rozpočtu, aby si o východní pobřeží pečovali sami. K rozhodnutí došlo i přes odpor buddhistických mnichů, kteří byli vždy proti, protože nesouhlasí se žádným smiřováním. Myslím, že šlo asi o tři miliony dolarů, ale i někteří Tamilové teď říkají, o ty peníze jsme přišli. Teroristická organizace takového formátu z nich nebude rozdávat pomoc, ale nakoupí si zbraně.