Poslední tištěný Fonogram (Týdeník Rozhlas č. 52/2005), a stejně tak jeho poslední letošní zvukovou verzi, věnoval autor Gabriel Gössel Emilu Františku Burianovi a jeho kabaretu nedlouhého trvání Červené eso.
Americká léta Voskovce a Wericha 1939––1945 zpracoval ve faktograficky přínosné studii teatrolog Jarka M. Burian (10. 3. 1927 – 25. 8. 2005). V překladu Jakuba Škorpila ji otiskla jako hlavní materiál čísla 4/2005 Divadelní revue.
Magnetem Tvaru č. 20/2005 nepochybně bude vzpomínka Petra Holmana na pozoruhodnou osobnost českého kulturního exilu – literárního vědce a básníka Karla Brušáka (1913–2004).
O pařížských létech surrealisty a psychoanalytika Bohuslava Brouka (1912–1978) vyprávěl Viktoru A. Debnárovi v Literárních novinách č. 50/2005 jiný významný člen české exilové komunity, básník a divadelník František Listopad.
O dojem z „pamětí starého bolševika“ Arnošta Kolmana Zaslepená generace (Host, Brno 2005) se v Hostu č. 9/2005 podělili Květoslav Chvatík a Ota Filip.
„Opožděný dopis“ Ludvíku Kunderovi publikoval v tradiční rubrice Divadelních novin (č. 20/2005) Radim Vašinka.
Obsažný rozhovor s divadelníkem Bořivojem Srbou, znalcem díla E. F. Buriana, spolutvůrcem legendární „brechtovské“ éry Mahenovy činohry v Brně a inspirátorem divadla Husa na provázku, otevírá prosincovou přílohu Kam kulturního přehledu Kam v Brně...
Z téhož zdroje (a už ze žádného jiného) jsme se dozvěděli, že 11. 9. 2005 zemřel ve věku 76 let teatrolog Zdeněk Srna.
Povídkovou knihu Arnošta Goldflama Osudy a jejich pán (Sefer 2005) zhodnotil v Reflexu č. 47 Pavel Řezníček.
Vzít antologie Ivana Wernische Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov, Brno 2000) a Píseň o nosu (tamtéž 2005) za základ slovníkové příručky, jež by „do jisté míry doplňovala Lexikon české literatury, vydávaný Ústavem pro českou literaturu“, doporučuje Jiří Flaišman v recenzi druhé z antologií v Revolver Revui č. 61 (prosinec 2005).
Literární encyklopedie Salonu LES, jež se poprvé objevila 6. 9. 2001 v příloze Práva Salon č. 233, pokračovala v číslech 446 a 447 (Právo, 8. a 15.12. 2005) slovníkovými hesly germanisty a diplomata Tomáše Kafky (nar. 20. 5. 1965 v Praze), judaisty a publicisty Lea Pavláta (nar. 9. 10. 1950 v Praze) a amerikanisty a senátora Josefa Jařaba (nar. 26. 7. 1937 v Kravařích).
František Knopp
Rusko
Je cosi shnilého ve státě zlaté dvouhlavé orlice, a znamení začínají být více než varovaná. Dokonce i pro toho, kdo si pro nezájem o politiku nepovšimne, že Vladimir Putin razantně zametl se sotva opeřenou hrstkou občanských organizací a bez zvláštních skrupulí (za nepřímé podpory EU) začíná znovu uplatňovat otevřené imperiální ambice západním směrem – zatím naštěstí jen na Ukrajině. Nástup špatných časů se pozná mimo jiné i na tom, že politika se jako nezkrotný živel dere do míst, kde za normálních okolností nemá co pohledávat – v našem případě do literárních a kulturních časopisů. Tak se čtenář v čísle 5 (43) jindy kulturně zaměřeného týdeníku Něprikosnovennyj zapas musí doslova prokousat hutným blokem článků věnovaných mezinárodním vztahům a otázce izolace Ruska v rámci mezinárodního společenství (Vjačeslav Morozov, Rossijskaja vněšněpolitičeskaja mysl i samoizoljacia Rossii), aby dospěl k hlavní stati autorů Andreje Ščebaka a Alexandra Etkinda, kteří upozorňují na to, že Putin provádí v Rusku preventivní kontrarevoluci na způsob Svaté aliance, jež má zabránit přenosu ukrajinského revolučního bacilu na matičku Rus. Číslo č. 74 „tlustého“ žurnálu NLO, které je pro změnu věnováno tématu Paměť – moc – věda, uvozuje rozsáhlá stať Galiny Zverjevové, nazvaná Konstruování kulturní paměti, v níž autorka na rozboru oficiálně schválených učebnic dějepisu demonstruje způsob, jakým je v poslední době shora usměrňován výklad ruské historie. K tématu přistupuje zeširoka, využívá přitom metody diskursní analýzy a není divu, že ji studijní zájem zavádí zpět do stalinských třicátých let, kdy byl výklad revoluční, ale i obecné historie považován za stěžejní politickou otázku. Se špatnou se tehdy potázali ti, kdo měli na věc jiný názor než rudý „gosudar“. Dnes stejně jako na konci třicátých let jsou stanovena ideologická východiska, jež začínají být závazná pro historiky, kteří chtějí fungovat v oficiálních akademických kruzích a podílet se na psaní učebnic. A podobně jako svého času Stalin, i Putin sází na nacionálně a patrioticky laděný výklad dějin, navíc se zřetelnou tolerancí vůči nestalinskému období komunistického impéria. Jsou zde ovšem také rozdíly – především ten, že se o dané problematice dá prozatím zcela volně diskutovat a že svobodný knižní trh a internet nabízejí alternativy, které mohou oficiální výklad dějin korigovat. Do školních škamen však tato kritika nelehne a už to je třeba považovat za varující skutečnost.
Jan Machonin