Ke Gabriele Preissové a k jejím nejznámějším dramatickým dílům – Gazdině robě (1890) a Její pastorkyni (1891) – obrátil pozornost Milan Uhde v další kapitole svého seriálu Má čítanka (Proglas č. 5–6/2005).
Nahlédnout do dopisů, jež v letech 1902–19 odeslala přítelkyni Bohušce Křenkové do Frenštátu pod Radhoštěm Růžena Svobodová, umožnil Mojmír Horečka v Hlasech Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm č. 1–4/2005. Důvěrná přítelkyně F. X. Šaldy si v nich mj. stěžuje na nevděčnost Boženy Benešové a klevety šířené Boženou Vikovou-Kunětickou („Mluví o mně jako o nejhorší záletnici. Dvanáct chlapů že mám...“).
Vydat kompletní „básnické, prozaické, dramatické, publicistické a epistolografické“ dílo Josefa Čapka vybídl Jaromír Slomek v Lidových novinách 4. 2. 2006 v recenzní glose k souboru Čapkových próz Lelio – Pro delfína – Stín kapradiny – Kulhavý poutník v České knižnici (Nakladatelství Lidové noviny 2005).
Nekrolog čapkovského badateleVáclava Kapouna, který zemřel 5. 8. 2005 v Rakovníku, publikoval v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 79 (prosinec 2005) Jiří Opelík.
„Pavel Kohout – věčná hádanka a téměř pořád ta samá odpověď,“ tak začal svou úvahu nad poslední Kohoutovou autobiografií To byl můj život?? (Paseka 2005) Jiří Peňás v Týdnu č. 5/2006.
Kalendárium únorového Roš chodeš připomnělo 30. výročí úmrtí (a blížící se 100. výročí narození) dramaturga a pedagoga loutkového divadla Erika Kolára (18. 4. 1906 – 16. 2. 1976), mj. spoluautora scénáře filmu Alfréda Radoka Daleká cesta.
V únorové Xantypě doporučil Vladimír Karfík k přečtení vzpomínky Hany Pražákové Dobrý den, Brno (Havlíčkův Brod, Hejkal 2005) a úvahy Ivana Medka Děkuji, mám se výborně (Torst 2005).
V Divadelních novinách č. 3/2006 pokáral Petr Pavlovský redakci, že tiskne (na pokračování od č. 1/2006) deníkové zápisky Jana Kopeckého Čerpačem Vodních zdrojů – podle Pavlovského „snůšku osmašedesátnického bolestínství a banalit“.
Stává se jen vzácně, aby se v jednom sborníku sešly příspěvky takových osobností, jakými jsouMilan Kundera, Václav Havel a Pavel Landovský. Ta vzácnost se nazýváIvan Rajmont. Režisér a jeho divadlo (ed. Zdeněk A. Tichý a kol., Pražská scéna 2005).
František Knopp
Rusko
Konec starého a začátek nového roku s sebou nesou snahu nejen kulturních časopisů o rekapitulaci právě uplynulého. Nemusí se však nutně jednat o nekonečně nudné výčty ocenění udílených v oblasti kultury, tu a tam zpestřované drobnými skandály. Redaktoři časopisu Kritičeskaja Massa v posledním loňském čísle (3–4/2005) místo strohých statistik oslovili autory, aby sami zhodnotili situaci, v níž se nachází současná ruská literatura. Název projektu „Pohled svobodného umělce“ odkazuje ke knize esejů básníka Michaila Ajzenberga Pohled na svobodného umělce (1997), v níž autor mapoval situaci neoficiální kultury 70.–90. let 20. století. Ajzenberg je také první zpovídanou osobou. Z jeho opatrných odpovědí je zřejmé, že tento svobodný umělec se dívá do postupně zamrzajícího prostoru nepřeberných literárních akcí, jež se z kuchyní přesunuly do klubů, z papírů uložených v šuplíku do éteru či internetové sítě a nic po nich nezůstává.
Básnířka Jelena Fanajlovová je v názoru na současný stav věcí daleko ostřejší. Už v názvu jejího rozhovoru stojí: „To není krize. To je průser“, což dále rozvádí: „Dnes jsme svědky obrovské krize významů v poezii a nejen v ní, ale všude, v celé ruské ideologii.“ Čtenáře, který by si s publicistou a historikem Alexandrem Genisem pomalu povzdechl, že v Rusku není žádná literatura, ale jen ropa a plyn, se snaží uklidnit další zpovídaná autorka Marija Stěpanovová se svým nepříliš uspokojivým prohlášením, že „literatura nemusí nikoho zajímat“, že si vystačí sama o sobě.
Z tíživého pozemského života se naštěstí čtenář může povznést k nebeským výšinám, a to při četbě bloku statí Literatura, vzduchoplavba, letectví, otištěného v 76. čísle časopisu NLO. Dvěma sovětským „leteckým“ antologiím z 20. a 30. let se v článku Latentní Erós a nebeský Stalin věnuje Jurij Leving, a je zřejmé, že ani tato četba nemusí být právě povznášející. V dalším tematickém bloku, Neználek: Pro et contra, může čtenář plynule pokračovat v dobývání kosmu, pátrat spolu s Iljou Kukulinem, autorem stati Hra na satiru aneb Neuvěřitelné příhody nezaměstnaných Mexičanů na Měsíci, po míře ideologičnosti Nosovových knížek o Neználkovi.
Zdá se, že statistické údaje o cenách, vydaných knihách, narozených a zemřelých spisovatelích by mohly skýtat klidnější počtení.
Alena Machoninová