Neznámý dopis Eduarda Basse artistovi Ludvíkovi Miserovi do Berlína z 20. 12. 1941, zajímavý pro tehdy právě dokončený román Cirkus Humberto, přetiskl ve faksimile čtvrtletník Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid č. 3/2005.
Soudničky Karla Poláčka analyzoval v Jazykovědných aktualitách č. 1–2/2005 Petr Hora.
Komentář k soubornému vydání próz Josefa Čapka Lelio – Pro delfína – Stín kapradiny – Kulhavý poutník (Nakladatelství Lidové noviny 2005) napsal Petr Mareš.
Adolfu Branaldovi k jeho 95. narozeninám v říjnu tohoto roku pogratuloval v bulletinu Obce spisovatelů Dokořán č. 35 Milan Jungmann.
Rozhovor s osmdesátníkem Ivanem Medkem přinesl v témže týdnu jako A2 č. 6/2005 také Magazín Hospodářských novin Víkend č. 45 z 11. 11. 2005.
Francouzský výbor z deníků Jana Zábrany Celý život (Toute une vie, přeložili Patrik Ouředník a Marianna Canavaggio, Alois, Paris 2005) recenzoval v Tvaru č. 18/2005 Vladimír Novotný.
Relace Českého rozhlasu 6 Člověk a kultura z 10. 11. t. r. zůstává jediným (!) zdrojem informace o úmrtí dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové, narozené 23. 2. 1924 v Hradci Králové, spolupracovnice režiséra Jiřího Horčičky, pro kterého skvěle zdramatizovala například Čapkovu Válku s Mloky nebo Tolstého Vojnu a mír.
Jubileum prozaičky Ivy Hercíkové, narozené 2. 11. 1935 v Pardubicích, připomněl v Právu 2. 11. 2005 František Cinger.
K románu Jana Pelce ...a bude hůř (1985) přirovnal nepodepsaný glosátor v Salonu č. 443 z 10. 11. 2005 prózu Svatavy Antošové Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia 2005) a přidal doporučení: „pokud praktikujete čtení v MHD, raději si knihu něčím přebalte“.
Biografický rozhovor s patafyzikem a jehovistou Eduardem Vackem, autorem povídkových knih Mí devianti mi rozumějí (Clinamen 2001) a Rozumím svým deviantům (tamtéž 2004), pořídil pro Babylon č. 2 z 31. 10. 2005 Viki Shock.
František Knopp
Francie
V pařížských kulturních kruzích zavládla horečka. Nezpůsobila ji ptačí chřipka a kupodivu ani gangy z předměstí. Příčinou je výstava s výmluvným názvem Dada, která probíhá od 5. října do 9. ledna výstava v Centre Pompidou alias Beaubourgu (čti Bobůru) a která rekapituluje celé toto meziválečné mezinárodní hnutí v jeho nejrozmanitějších žánrových projevech – od ready-mades přes koláže, soukromou korespondenci, fotografie, dadaistické časopisy, filmy až po sonorní poezii. To by bylo, aby k takové výstavě, kterou si v jediný okamžik prohlíží 650 návštěvníků (denně asi 4000), neexistovala žádná teoretická opora! Vedle více než tisícistránkového katalogu vydaného na novinovém papíře, který představuje jakýsi dadaistický telefonní seznam se všemi nezbytnými položkami, spoluvytvářejí teoretické zázemí téměř veškerá francouzská periodika, která se do dadaismu doslova zbláznila – mezi nimi i 446. říjnové číslo měsíčníku Le Magazine littéraire.
Hlavnímu tématu čísla s názvem Dada: duch revolty: od Tristana Tzary po Guye Deborda je věnováno více než třicet stránek textů a ilustrací. Poslední výstava dadaismu proběhla ve Francii před téměř čtyřiceti lety, v roce 1966, výklad (i mediální kampaň) je proto třeba vzít pěkně z gruntu. V úvodním článku podává dada specialista Marc Dachy stručnou historii hnutí a jeho chronologii neboli příznačně Dadata. Jak se ukáže na následujících stránkách, dada dějiny jsou nekonečné, protože: „Dada je pochopitelně živé“ – jak ujišťuje Philippe Dagen z Le Mondu. A to nejen pro diváky, ale i pro současné umělce, kteří na otázku po svých učitelích hrdě prohlašují: „Pocházíme z dadaismu, z Duchampa, ze surrealismu. Nikdo nic nevytvořil sám...“ Příloha je samozřejmě doplněna portréty klíčových dadaistických postav: Raoula Hausmanna, Francise Picabii, Hugo Balla, Kurta Schwitterse aj. a doplněna slovníčkem, který objasňuje neméně klíčové dada pojmy, jako destrukce, fotomontáž, skandál či jednoduše blbost.
Tento malý exkurs do jednoho francouzského časopisu je možné uzavřít v duchu prohlášení Jeana čili Hanse Arpa: „Vy, krásný muži a roztomilá slečno, jste také Dada, jen o tom ještě nevíte.“
Alena Machoninová