Sociální gesto i divadlo

Historie divadla pražských bezdomovců se začala psát v roce 2001. Mé první setkání s herci–bezdomovci, kteří v převážné většině měli zkušenost pouze se statováním ve filmech zahraničních velkoprodukcí, se uskutečnilo při tehdejší vánoční oslavě.

Pro budoucí herce divadla nastal naprostý zlom v jejich „kariéře“. Tentokrát již neměli být pouhými statisty, nýbrž hlavními aktéry. Měli se podílet na stylu, formě a obsahu divadla. Měli určovat jeho tvář. Velká část tehdejších klientů přišla pouze na ochutnávku, což též mělo neoddiskutovatelný smysl. Další, nikoli nepodstatná část lidí se dostavila s podmínkou, že budou hrát hlavní roli, jinak je pro ně divadlo nezajímavé. Nejcennější část bezdomovců však začala chodit do divadla, protože se tam něco dělo. Zařadila do svých životních hodnot jakousi společenskou realizaci, bez nároků na okamžitý, ať již finanční či jakýkoli jiný profit. Mohli chybovat, přeřeknout se, a také hovořit o svých snech. Začali být v divadle doma.

Většina klientů nebyla ochotná, zvyklá a někdy ani schopná se naučit větší objem textů, proto divadlo sáhlo  ke krátkým hříčkám a dramatům Daniila I. Charmse. Látka souzněla a herci začali důvěřovat druhým i sami sobě. Překvapilo je, s jakým ohlasem se jejich veřejné vystupování setkalo. Nejen potlesk, ale i blahopřání, úcta a dokonce obdiv znamenaly další a možná daleko těžší krůček na cestě – vyrovnání se s úspěchem. Jeden se lekl, druhý začal oslavovat, třetí se vyznal z právě objevené závislosti na úspěchu a jeho pravidelném opakování.

Začaly se však hrát a předvádět i vlastní texty a zpovědi bezdomovců a studovat nové hry, které se k tematice bezdomovectví úzce pojily. Hra J. A. Pitínského Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému jezuleti, hra E. A. Longena, E. E. Kische a J. Haška Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, pohádka Zvířátka a Petrovští, divadelní hra Divohra aneb Pekarolla. Důraz byl kladen na improvizaci, scénické čtení, rozehrávky, workshopy. Zkoušelo se v Klubu v Jelení, u Medáků, na Karlově náměstí, až se zakotvilo na Žižkově v Sabinově ulici.

O vystupování začal být nečekaný zájem. Atraktivita, sociální gesto, ale když se poštěstí, i dobré divadlo. Ano, když se poštěstí, neboť divadlo bezdomovců je v něčem specifické a v něčem naprosto podobné divadlům běžného typu. Spojuje nás fakt, že bezdomovectví není odsouzeníhodné, nýbrž inspirativní. Aktivizuje náš latentní i zveřejněný strach ze ztráty domova. Odtud pochází štítivost, agresivita, závist k sladké nezodpovědnosti a nesnášenlivost. Nemám-li domov, znamená to, že jsem nikdo. Abych se stal milovaným, musím si vytvářet pohádky a fikce. Nemohu být tím, kým skutečně jsem. Cíle, ideje a názory měním dle momentálního užitku. Typickým rysem bezdomoveckého herce je, že reaguje na svého partnera s předstihem, opožděně anebo vůbec. Nejperverznější reakce při zkouškách jsou samozřejmě ty, které se utopily a rozředily v jalovém žvanění či alkoholovém pochlebování. Ideální herec, který chce svou pozici bez domova změnit, neexistuje. Domovem se stalo bezdomovectví, takže jde o to momentálně co nejlépe přečkat noc. Cíl jako návrat k rodině či vybudování rodiny nové není nosný. Strach ze ztráty práce též.

Kvalita bezdomoveckého divadla Ježek a čížek dlí v zázraku. Herci si najednou zcela neplánovaně porozumějí. Dávají si přednost tak dlouho, až do sebe narazí a porazí se. Naprosto nás odzbrojí jejich chápání věci. Jsou líní a vyčůraní? Jsou hodní? Jsou to děti. Jsou šťastní, jakmile je někdo delegovaný učí jíst vidličkou a nožem, stejně jako jsou vzteklí, jakmile by se tohoto úkolu ujal někdo nepovolaný. Tehdy se urážejí a demonstrativně odcházejí do předsíně, kde čekají, jak se situace dále pohne.

Láska, pochopení, ale i naštvanost na tento způsob života vedly divadlo k založení občanského sdružení, které vedle uměleckého vyžití, sociálního poradenství, kafe a prostoru k prožívání nabízí i internet, kostýmy,
rekvizity a pro ty, kteří nechtějí veřejně vystupovat, možnost podílet se na činnosti sdružení i jinou formou. Práce je. Jde o to držet slovo a nezanevřít hned na toho, kdo slovo i jeho držení pochopil jinak. Nezanevřít, avšak zároveň se nebát ukázat, jak to se mnou emočně zacloumalo.

Z divadla není továrna na herce a z bezdomoveckých herců se nevyrábějí herci profesionální, ale je jim dána možnost okusit profesionální přístup. Herci mají možnost prezentovat nejen své názory, své snažení, ale zčásti už i svou práci, před těmi, kteří jsou na tom obdobně. I proto divadlo nehraje jen na festivalech, v alternativních prostorách, v renesančně orientovaných divadlech, na charitách, ale doslova i tam, kde je opravdu jinde – tedy v zahraničí.

Ježek a čížek je zkrátka divadlo, v kterém se alespoň někdy mohou cítit jako doma, a vykročit tak ze své bezdomovecké identity a snad na chvíli získat identitu novou.

Lubor, 32 let

Na ulici jsem šest let, původně jsem vyučený frézař, dělal jsem v Narexu a různejch jinejch fabrikách. Pak jsem přišel o práci, znáš to, zabřed jsem do dluhů na nájemnym, vyhodili mě z bytu a bylo to.

Práci jsi už nesehnal?

Ale jo, ještě dva roky jsem dělal v pekárně, ale na bydlení nevyzbylo a pak už to nešlo...

Rodinu máš?

Moc nechybělo, ale moje ženská si to nechala vzít, tak jsme se rozešli.

A proč děláš divadlo?

Přivedla mě Jarmila, začalo mě bavit něco dělat, učit se text a tak. Jsem rád, že mi to jde, Mirek se mnou počítá.

Jarmila, 29 let

Umřel mi táta a s mámou a zbytkem rodiny jsem se neshodla, tak jsem odešla. Na ulici jsem přes pět let, čekám na manžela, až ho pustí z vězení, pak si vezmeme naši dcerušku a začneme spolu žít. Připravujeme se teď společně na křest. Navlíkli to na něj.

Jak to teď přes zimu děláš?

Jsem tady s Emilem a dalšíma na Zličíně, v chatičce. Dávaj na mě pozor, aby se mi nic nestalo, než se manžel vrátí. Policajti nás znaj, nechávaj nás na pokoji. Topíme si, jenom pro vodu se musí chodit.

A co divadlo?

Je skvělý, můžu bejt někdo jinej, zapomenout na svý problémy.

Radek, 21 let

Učil jsem se číšníkem, vydělával hodně peněz a všechno propařil, adoptivní rodiče to nevěděli. Od šestnácti jsem bral hormony, připravoval se na operaci na holku... No udělal jsem pár průšvihů, naboural tátovo auto, začal smažit, pak táta řek, že když to chci takhle, tak ať jdu na ulici. Bydlel jsem u tátova přítele, vystupoval jako jeho dcera, koupil mi oblečky, paruku, byl hodnej. Šlo to se mnou ale z kopce, rozjel jsem se, začly mi růst fousy. Chtěl mi pomoct, ale nemělo to cenu... Teď už jsem v pohodě, koupil jsem si zpátky mužský jméno, měl jsem neutrální, Jindra Říhů.

A co ti dává divadlo?

Proč dělám divadlo? Práci nedostanu, jsem nedoučenej, dva roky na ulici. Z tohodle je trochu peněz, jezdíme do Německa. Je fajn, když se můžu producírovat, hraju holky, lidi mi tleskaj...