Undergroundový filosof klade českému ženskému hnutí dlouhodobě otázku, zda se nenechalo příliš ochočit. Nepřetvořilo se v jazykově i intelektuálně sterilní „genderově korektní“ ozvěnu systému, který by mělo zpochybňovat? Příznakem takového vývoje je přesvědčení, že něco změní větší počet političek nebo že lze feministickou aktivitu provozovat z vysokoškolských kateder.
Na nedávné diskusi o „feminismu v akademii a mimo ni“ došlo mezi filosofkou Hanou Havelkovou a subkulturní aktivistkou Jitkou Kolářovou k drobné polemice o aktivismu. Přední feministická profesorka tvrdila, že akademické prostředí poskytuje určitý „servis“ a produkuje „trefné argumenty pro politický aktivismus“, a že „aktivismem“ je vlastně již samotné feministické angažmá v akademické sféře. Jitka Kolářová naproti tomu poukázala na rozdíl mezi aktivismem a angažovaností a naznačila potřebu subkulturní diference a nesměšování různých typů „veřejnosti“.
Za touto okrajovou polemickou poznámkou vězí mnohé nevyslovené otázky, kterých se na akademických konferencích většinou nedočkáte. Polemika dvou žen navíc v tiché zkratce zachycovala i hlubší souvislosti českého feminismu po roce 1989.
Co je nepřijatelné
Akademické myšlení má potřebu uvažovat o feminismu v nějakém systému a subkulturní, neučesané diferenční formy trochu násilně začleňovat do řádného celku. Mohou být ale všechny formy života vždy systémově kompatibilní a symbiotické? Nejsou některé diference antisystémové a neprodukují jiný řád? A v jakém smyslu (ne)může být například feministický underground a radikální aktivismus slučitelný s akademickým feminismem? Nebo radikálněji: Je feminismus sám „mimo“ panující systém, a jak je to možné?
Strategie předlistopadového (nefeministického) undergroundu se mohla odvíjet z jednoduchého postoje: systém „nás odmítá, a my nechceme mít nic společného s ním“. Současný systém se ale chová jinak – absorpčně. Má obrovskou schopnost vázat na sebe i ty nejodlišnější či extrémní formy a projevy společenského života a uvolňovat z nich pro sebe vlastní energii a hodnoty. Většinou je ale neintegruje, ani nekooptuje, ale absorbuje. Proto feminismus každé vlny musí znovu a nově nastolovat svá témata.
Subkulturní feministická otázka tedy zní: Do jaké míry má či může být feminismus součástí systému? Ohrožuje a mění absorpce feminismu systém samotný? Nebo naopak ohrožuje vlastní feminismus?
Je zřejmé, že současný systém neohrožují například konkrétní nároky na rovnost pohlaví, protože je dokáže formalizovat, aniž by v něm došlo k zásadním změnám. Pro systém jsou však už nepřijatelné feministické projekty jako například esencialistický feministický pacifismus nebo pokusy radikálního kulturního feminismu vytvořit „jiné“ paralelní formy kultury, která by byla antiautoritářská a antistrukturální. Cílem už není eliminovat feminismus, ale oslabit jeho potenciál na vytváření jiného společenského systému. Proto vzniká snaha oslabovat jeho sebe-vědomí, jeho společenské tělo nebo jazyk. Byrokratický eurofeminismus nebo mediální pop-feminismus jsou rub a líc stejné absorpční mince, která se může stát vlivným společenským platidlem.
Dvojí historické zpoždění
S pádem komunismu byl u nás feminismus „historicky“ nepřijatelný, především kvůli určité postkomunistické setrvačnosti. Zatímco západní feministický diskurs rozvíjel v druhé polovině 20. století například strategii „soukromé je politické“, a nabourával tak tradiční patriarchální měšťansko-liberální koncept veřejnosti, u nás byl po roce 1989 ženský aktivismus nahlížen prizmatem komunistické ideologie stále jako „přežitek“ nebo něco sociálně anomálního – jakási extrémní forma osobního nezdaru, která je veřejně hystericky ventilována.
Absence druhé feministické vlny v Česku neumožňovala vést adekvátní veřejnou rozpravu, a proto se počátek diskuse pohyboval v režimu misogynských předsudků a genderových stereotypů.
Už na počátku 20. století si české feministky stěžovaly na historický skluz, další prodleva byla pak společensky ještě závažnější.
Ovšem po všem tomto zpoždění se následně rozvinuly absorpční strategie. Například „gender studies“ jako významný produkt feministického diskursu byly od počátku absorbovány do systému jako vědecká disciplína, která jen „sleduje různé sociálně a kulturně podmíněné rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti“. Feminismus byl označován za pouhou „ideologickou disciplínu“.
Během devadesátých let už ale bylo zřejmé, že systém nemůže eliminovat například feministický jazyk, může ho však absorbovat za pomoci přepisu – například pojem sexual harassment byl přepsán na zábavné „sexuální harašení“.
Institucionalizovaná eunuška
Ve stejné době začínaly subkulturní feministky vycházející z anarchofemistického prostředí otevřeně kritizovat neaktivistickou ženskou, potažmo i akademickou feministickou scénu. Mnohé ženské organizace se navíc začaly dostávat do svízelné a paradoxní situace. Západní aktivistky od nich očekávaly, že se budou například vyjadřovat k palčivým politickým tématům, ony samy naopak chtěly být absorbovány společenským konsensem. A protože se bály stigmatu „ideologických“ feministek, mlčky poskytovaly souhlas hegemonickému panství maskulinní společnosti. Výsledkem absorpční strategie se stalo české „ženské hnutí bez hnutí“.
Do této situace přichází koncem devadesátých let pod tlakem z EU zvláštní forma „feminismu shora“: nejdříve Tošovského a pak Zemanova vláda formuluje „Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen“ – nerovnosti je třeba v rámci systému absorbovat, nikoliv však řešit. Politickou představou emancipované ženy se stává institucionalizovaná eunuška.
Absorpční politický diskurs obohatily na přelomu století i aktivity ministerstva práce a sociálních věcí, které otevíraly unijní agendu v oblasti rovného postavení mužů a žen v právu EU nebo její zásady nediskriminace. Zatímco česká společnost je z akademické sféry obohacována novými pojmy, jako například „mainstreaming“, „skleněný strop“ nebo „genderová propast“, ze subkulturní feministické sféry se linou antikapitalistická hesla, jako „Sexuální pracující celého světa, spojte se“ nebo „Sexismus je peklo – móda podvod“.
I mnohé genderové analýzy politiky jsou „absorpční“. Jakou vypovídající hodnotu mají třeba otázky o ženách v politických stranách nebo ve volených orgánech? Proč by měl platit předpoklad, že větší počet žen ve strukturách změní systém? Není to spíše naopak? Totiž – čím více žen bude vstupovat do systému, tím více žen v něm bude absorbováno? Catharine MacKinnon upozorňuje, že vstup do systému nutí ženy více si osvojovat mužské životní vzorce a strategie, aby si mohly činit nárok na rovné zacházení. Otázka tudíž nestojí: být „mimo“ systém, či nikoliv, ale jak nepřistoupit na to, že existuje jenom dvojí alternativa.
Ačkoli se rozdíly mezi subkulturním a etablovaným feminismem považují za nepodstatnou a okrajovou věc, ve skutečnosti jsou pro společenskou scénu určující. Filosofka Herta Nagl-Docekal říká, že snaha osvobodit ženy ze struktur útlaku neznamená usilovat o jejich společenskou izolaci. Měl by se tím naopak umožnit vznik nových vzorců společenského života. Ten je však neodmyslitelně spojen se strategickým tázáním: Jak má vypadat feminismus „mimo“ systém represivního a hegemonického panství?
Autor je externí redaktor Genderové informační a tiskové agentury gitA.