Velkou cenu loňského Ekofilmu a Cenu Ministerstva životního prostředí získal film Martina Marečka Zdroj. Jde o dokumentární vhled do našeho spojení s nejdůležitější surovinou na světě – ropou. Na ropě spočívá podstata současné civilizace. Ropa určuje, jak a kde žijeme, jakou stravu jíme, co pijeme, jak se přepravujeme. Například naše doprava je na ní závislá z 98 %. I když každého řidiče znepokojuje pohyb ceny této suroviny, málokdo se zamyslí, odkud vlastně přitekla. Marečkův Zdroj zkoumá: Jaká tajemství skrývají staletá ropná pole v Ázerbájdžánu, do kterých byl zamilován Hitler i Stalin? Je ropa vhodná do lázní? Spasí zemi Kontrakt století a mohutný ropovod? Proč je matrojška prezidenta Alijeva dražší než matrjoška Usámy bin Ládina? Co zmůže komisař Cattani ve státě prorostlém korupcí? Režisér putuje po ropných skvrnách, noří se do tragikomických situací, zaznamenává proměny moci, odkrývá vrstvy globalizace, vydává svědectví o osobním boji a „cejchuje“ skutečnou cenu černého zlata.
Ve filmu značně převažují kritické, opoziční výpovědi, byl to od začátku váš záměr?
Důležité je, zda dokument má být polemická rozbuška, nebo jen zoufalý výkřik; jestli má lidi angažovat v nějakém jednání ve světě, klást jim otázky, nebo je jen zalepit emocemi – to je rozhodnutí každého autora. Já jsem se v tomto případě rozhodl, že filmu nechci nijak zabrušovat hrany a příliš vyvažovat jednotlivé názory, které tam zazněly, protože to, co jsem zažil v Ázerbájdžánu, bylo ve skutečnosti ještě daleko šílenější, než je ve výsledném tvaru. Snažím se vždy rozvážit, jaký význam bude mít film pro lidi, kteří ho uvidí. Myslím, že ve Zdroji je spousta situací, které mohou obyvatele Ázerbájdžánu ovlivnit – je to možná první film, který kriticky a polemicky nahlíží jejich životní situaci.
Bude se tam promítat?
Už se tam promítá. Ale v takovém samizdatovém provedení. V Ázerbájdžánu je teď složitá politická situace.
A jak jste ji tedy vnímal?
Můj pohled se snaží odhalit to, jak je člověk uzavřen ve své vizi světa. Tam, kde jsme točili, se střetávají pozůstatky sovětské mentality (i se střípky budovatelského patosu) s vizí kapitalismu volného trhu bez hranic, který tam přinášejí nadnárodní společnosti, a do toho všeho ještě zasahuje výrazné klanové uspořádání společnosti – tyto tři linie se spojují do určitého způsobu jednání. Připomněla se mi tam i naše minulost před rokem 1989 – doma se říkalo něco jiného než ve škole. Něco takového se do jisté míry – ne všude – děje dnes v Ázerbájdžanu. My jsme totiž v takovém docela zajímavém postavení: myslím, že můžeme pochopit, co je na Východě i co na Západě. Uvědomil jsem si, že možná pro lidi ze Západu, kteří se setkávají s tímto filmem, nejsou některé situace srozumitelné, nebo naopak pro ně mají „literární“ interpretaci. Třeba na festivalu v Lipsku, kde jsme za film dostali cenu, o nás psali, že „švejkujeme“.
Česko jako prostředník mezi Východem a Západem. Nechceme být náhodou moc důležití?
Může to vyznít i tak, že člověk se nechce umazat ani napravo, ani nalevo. Třeba konkrétně s Ázerbájdžánem jsou připravovány rozhovory o možném vstupu do EU, což pro někoho může znít překvapivě. Ázerbájdžánci to vnímají daleko intenzivněji, zejména disidenti to berou jako cíl, že se s námi setkají v Evropě. Svým způsobem máme za problémy, které tam řeší, také odpovědnost. Ázerbájdžán má například údajně největší objem stížností podaných k Evropskému soudu pro lidská práva.
Ve filmu je vidět, v jakých příšerných podmínkách žijí lidé v místech starých nalezišť – přímo u ropných těžních věží, brodí se v loužích ropy. Zároveň se staví (nebo už je postaven) nový ropovod. Jak jste zaznamenali tento kontrast?
Ropovod bude plněn převážně ropou z hlubokomořských nalezišť – a tam se nedá moc dostat – znečištění tam není tak patrné, i když k němu dochází i při těch nejmodernějších technologiích. My jsme navštívili naleziště, kde dobývání ropy probíhá od 19. století. Místa nejstarší těžby v okolí Baku, to je velká ekologická katastrofa. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, jak by se mohla půda, která je do několika metrů hloubky promořená, vyčistit. Hodně lidí, kteří tam žijí, jsou běženci z konfliktu o Náhorní Karabach, kteří byli vytlačeni arménskou armádou. Bydlí tam v načerno postavených domcích, zástavba se zvětšuje, protože se sem stále stahují další… Konflikt v Karabachu pramenil částečně i z toho, že Sověti uměle vysídlovali Ázerbájdžánce do Karabachu, kde byla většina Arménů. Karabach byl současně na ázerbájdžánském území. Během etnického konfliktu, který se zvrhl ve válečný, pak údajně Rusové rafinovaně podporovali Armény. Ázerbájdžánská armáda neměla naftu do svých strojů, naopak Arméni byli velice dobře zásobováni ázerbájdžánskou naftou z Ruska. V tomto regionu se často jedná o „politické šachy“, které mají Ázerbájdžán uvrhnout do ropného vazalství. Například trasa ropovodu by mohla vést logicky přes Írán. To nechtěli Američané. Druhá, kratší možnost – přes Arménii a Turecko – je politicky také neprůchodná. Takže ropovod teď vede oklikou přes Gruzii, ale zároveň tak blízko arménských hranic, že tam musí být přítomny vojenské jednotky. Už teď se říká, že projekt není ani tak ekonomickou záležitostí, jako politickou.
Vaše kamera se dívá na krávu, která se pase na trávě vyrůstající z ropné louže – mléko a maso od té krávy živí lidi, kteří těží ropu, jež zamořuje celý kraj...
My v České republice zažíváme luxus: můžeme si vybrat, kde budeme bydlet, co budeme jíst. Tam jsou ekologické organizace na úrovni hnutí Brontosaurus; oni ty velké problémy vůbec nemohou řešit. Na počátku devadesátých let se i v oficiálním zpravodajství mluvilo o velikosti zamořeného území, ale teď už se o tom příliš nepíše. Podle údajů nezávislých studií je zamoření určitého území Baku srovnatelné se současnou zónou v okolí Černobylu. Ta statistika se ovšem na veřejnost nedostane.
A k vám údaje dostaly?
Ano. Co se týče zamoření, proběhly mezinárodní výzkumy, byli tam i Lékaři bez hranic. Obyvatelé jsou na to už zvyklí. Smutné je, že ti, co tam žijí, snad ani nechtějí vědět, jak je to prostředí škodlivé. Dokonce někteří tvrdí, že je vše v pořádku.
Není to dané také mentalitou národa? Možná se jim nevyplácí říct na kameru pravdu. Ještě nedávno se tam za takové (a mnohem menší věci) stínaly hlavy.
Setkali jsme se tam s velmi různou upřímností. Lidé jinak mluvili do spuštěné kamery a jinak ve chvíli, kdy neběžela. Někteří však už byli tak zoufalí a naštvaní, že stačilo kameru zapnout.
Proč jste se vlastně do toho filmu pustil?
Jeho smysl není jen v tom, že se promítne na festivalech tady i po Evropě a v několika televizích na kanálech pro intelektuály. Nemám rád, když jen „přesvědčení přesvědčují přesvědčené“ – snažíme se proto film rozesílat po Ázerbájdžánu, do Světové banky, promítal se na konferenci Evropské banky pro obnovu a rozvoj; snažíme se ho šířit cestami vedoucími k lidem, kteří o těchto věcech rozhodují. Aby měli v patrnosti, že se o problémech ví. Ten ropovod jsme vlastně zaplatili i my – pomocí našich daní, protože naše republika je spolupodílníkem Světové banky. Všichni v tom jedeme…
Zajímáte se o to, jak žijí lidé v Ázerbájdžánu a jaké to má důsledky, říkáte, že každý jsme v tom nějak namočený. To je hledisko, které není v Česku příliš oblíbené. Tady spíš existuje v myšlení lidí stále, i po převratu, „moje zahrádka“.
Hana Librová před časem vydala knihu Vlažní a váhaví, která se zabývá paradoxy „zeleného konzumentství“. I když se snažíme o dobrovolnou skromnost (jíst potraviny z místa bydliště, nekupovat si trička z Číny, jezdit na kole a vlakem), vždycky jsme chyceni v celosvětové síti. Je složité dohledat dopady každého našeho kroku. Kdybychom všichni byli dobrovolně skromní, tak zkolabuje naše ekonomika. Dokonalá skromnost by znamenala krizi euroamerického světového hospodářství...
Jak jste své téma našel? Jaký film natočíte po Zdroji?
Zajímají mě souvislosti každodennosti. Chtěl bych třeba udělat film o tomhle tričku, co mám na sobě – jak vzniklo v Číně, proletělo zeměkouli, a jak se dostalo až do secondhandu, kde jsem ho koupil. Podobná věc mě napadla, když jsem viděl auto, jak čerpá benzin – odkud ta kapka benzinu přitekla… Dělám teď na projektu Auto*Mat (automat.ecn.cz), který se zabývá neudržitelným stavem dopravy ve městě. Film Zdroj vznikl jako součást tohoto projektu. Auto*Mat reflektuje potíže zaviněné naší mobilitou, která nám přináší luxus, ale způsobuje další síťové problémy. Bude o tom, zda jsme si těmi auty skutečně dali mat; zároveň je o automatu jako přístroji, u něhož záleží na tom, jak ho nastavíme, co z něj bude vypadávat ven. Auto*Mat může být civilizační organismus. Vše záleží na nás.