Festival Sperm

Pořadatelé jednodenního hudebního svátku lákali hlavně na velká jména, jakými byli němečtí postrockeři The Notwist, britský funkový velvyslanec labelu Warp Jamie Lidell či mexický experimentátor s beaty KID606. Díky headlinerům se mohly Spermu zúčastnit i méně známé projekty (ať už domácí či zahraniční), na jejichž samostatný koncert by jinak asi nikdo nedorazil. A právě tihle umělci pro mě tvořili jádro festivalu.

Dění hudební přehlídky bylo rozděleno do tří, svými názvy barevně odstíněných scén. Nejníže položené Blue, kde si přišli na své milovníci downtempa, klidnější elektroniky a k ránu pak rozlučkového lounge setu v podání DJ Stanzima, prostřední Red, kterou zabydleli profesionální zběsilci v čele s již zmiňovaným KID606, a nejvýše situovaná hlavní scéna Green.

Zvuková tundra

Mateřídouška je domácí projekt, který de facto zahájil sérii koncertů ve sklepní Blue. Pokud ovšem nepočítáme DJský set slovenského Barbary Idijot, který zahrál i novinky ze svého připravovaného EP a jehož ještě večer čekalo živé vystoupení, plné zadumaných ambientních ploch, oslazených kytarovými riffy. Mateřídouška je dvoučlenné uskupení absolventů Fakulty výtvarného umění v Brně a jejich show podle toho i vypadala. Zatímco Jiří Sedláček pouštěl z laptopu elektronické aranže, zavěšené kdesi mezi hučícím noisem a praskajícím ambientem, zpěvačka Tereza Damcová ležela uprostřed pódia na zvláštních chomáčích obalených igelitem. Chvíli zpívala, chvíli recitovala. Hlasem jako by stále více zdůrazňovala odcizení se elektronickým zvukům. Do jejich klidné muziky pronikaly z vedlejší scény intenzivní beaty, jež byly znamením toho, že svůj set zahájil polský projekt Complainer. Wojt3k Kucharczyk pracoval s archaickými syntezátory, které do­barvoval klávesami a deklamací. Tou až „neslušně“ připomínal Kraftwerk; ovšem na rozdíl od jejich stylizovaně podchlazeného odstupu, Wojt3k svou muziku skutečně prožíval. Chvíli po něm předvedli na stejném místě energickou show i čeští Machine Funck: Dvojice Nailer a Abu se pohybovala v žánrovém spektru IDM (tzv. Intelligent Dance Music), ale zabrousila i do líbivějších, rytmicky zlámaných oblastí. Tři gramofony a jeden sampler dokázaly vytvořit atmosféru pravého industriálního prostředí, kde létaly beaty všech rychlostí – od jungleu přibarveného průmyslovými „breaky“ až po pasáže evokující spíše postupy blízké experimentální elektronice.

Chvíli oddechu od frenetických rytmů nabídlo britské duo Digitional. Dva muži sklonění u laptopů vypadali, že je zaplněná stage vůbec nezajímá, a bez pomyslných kyslíkových bomb se potápěli ve vodách své elektroavantgardy, prosvětlené občasným zábleskem rozkouskovaného samplu houslí, broušených tahy smyčců. Bylo sympatické sledovat opodál stojící hvězdu české alternativní scény, klarinetistu Floexe, dumajícího jako učedníka nad jejich produkcí, nicméně ani on ve společném setu se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou v žádném případě nezklamal.

Trochu méně sofistikovanější, ale o to záživnější vystoupení si připravil ukrajinský Slovák Karaoke Tundra se svým dvorním hráčem na gramofony Spinhandzem. Koncert zahájil zvukem počítačového erroru, čímž rozesmál většinu přihlížejících. Takto uvolněná atmosféra pak panovala po celou dobu, co stál Tundra za počítačem – elektronika s až popovým nádechem, nahuštěná záměrně podbízivým scratchingem a dalšími fígly zdatného turnableisty Spinhandze. Ve stejné době začal hrát ne vedlejším pódiu i Michal Mariánek, podle mnoha publicistů poklad domácí scény. Je sice pravda, že nabídl zcela jiný pohled na laptopovou muziku – kombinoval svůj hlas s bizarně znějícími podklady a roztodivnou zvukovou veteší – v porovnání s ostatními tady ale jeho sonický smog byl spíše do počtu.

Ježíš táhne peklem

Zatímco pod střechou Abatonu začalo zvučet berlínské kvarteto intelektuálních milovníků glitchových zadrhávek a melancholického bigbítu The Notwist, v přízemí se schylovalo k pravému hudebnímu infernu pro silné nátury, pro něž je i Aphex Twin lehčí main­stream. Nejprve drtil přihlížející svým surovým DJským setem Maďar Mesterhazy. Těžko stravitelný výběr desek, sahající od rovného techna přes nejtvrdší breakcore až po lehce najazzlé skladby, byl nicméně jen zahřívacím kolem před galejemi, které přichystal one man projekt s roztodivným jménem Ježíš táhne na Berlín. Za zavádějícím názvem nehledejte nic zvláštnějšího než elektronickou hudbu toho nejtěžšího kalibru: vysokofrekvenční šumy, vibrující ruchy, beatboxing. Na druhou polovinu setu si „Ježíš“ připravil nepříliš milé překvapení: do zvuků elektrické kytary začal recitovat „poezii“ (zřejmě vlastní). Každá alter­nativa s nádechem surrealismu jistě dobrá, ale tohle bylo skutečně příliš, neboť při této skladbě by pošel nudou snad i ten největší popírač laptopů.

Z husté atmosféry vytěžil maximum i Mexičan v širokých riflích KID606. Kdo čekal „klasickou“ hudbu jeho studiových alb, byl překvapen. Miguel Depedro totiž před­vedl řeznický program, který by sedl spíše na technoparty pro otrlé. Experimentální elektronika tady moc místa neměla, hlavním účelem bylo pobavit lid, což se dařilo takřka stoprocentně. Rovně a neskutečně rychlé bijící podklady byly sem tam přizdobeny vylomenými kudrlinkami, ale do čistokrevného a typického amen jungleu (tedy dnes zřejmě nejpoužívanějšího rytmu v taneční muzice, postaveného na samplu skladby Amen, My Brother, kterou v šedesátých letech natočila soulová kapela The Winstons) nespadla nikdy. Těžko říct, jestli jsme čekali více, či méně. Svou roli zkaženého synka festivalu Sperm každopádně KID naplnil vrchovatě.

Podobně „nečekaný“ set předvedlo rovněž úspěšné a rozverné děcko Jamie Lidell. Nenabídl totiž pouze živočišnou show, která sálá z jeho posledního alba Multiply, nýbrž dal prostor i zběsilé elektronice, tolik spojené se jménem jeho domácího labelu Warp. „Prázdné“ momenty poté dokreslil beatboxem, jejž následně rozvíjel ve svém laptopu až do typických tanečních vylomenin (více v příštím čísle A2). Velká očekávání ležela i na Rupertu Huberovi, členu slavného a elegantního downtempového projektu Tosca, jeho vystoupení však bylo trochu zklamáním. Tento přeborník v neslyšitelné muzice totiž předvedl rozvláčný koncert z kompaktního disku – hlavní roli hrály přírodní zvuky jako tekoucí voda či cvrlikání ptáků. Kdyby klávesový iluzionista Huber poslal disky poštou, mohl jeho práci na Spermu snad zastat i někdo jiný. Do jeho poklidných písniček vrážely přes stěnu útržky setu DJe Yukimury. Čech s kšiltovkou a taškou plnou desek s rychlostí nad 200 úderů za sekundu se vytáhl. Za gramofony se postavil hned po „KIDovi“ a vysoko nastavenou laťku udržel. Tvrdým basovým linkám a nájezdům už vydrželi sekundovat jen ti otrlejší, jelikož sedm hodin festivalu se podepsalo na výdrži všech. Jenže do konce bylo ještě daleko.

Vynikající pověst předcházela i Slováka Blue M a zejména jeho první eponymní nahrávku Yellow Sea. Nejdřív mě jeho set zaskočil přímočarostí a adorací klasického downtempa a pomalejších odnoží taneční hudby. V jednoduchosti se ovšem ukrývala netušená síla. Kdyby si zahrál dřív večer, měl by asi větší diváckou odezvu, takhle ho sledovalo jen pár lidí. Úplně jinou hudbu předvedl rakouský sofistikovaný projekt Radian. I když kapely většinou využívají elektroniku jako podklad nebo aranže, tahle trojice Rakušanů pracuje zcela jinak. Svým minimalistickým použitím hudebních nástrojů pouze dokreslují a dotahují vrčící sampler.

S blížícím se rozbřeskem se zpomalovala i hudba. Vystoupení britského DJe Bruce McClurea (zakladatel vydavatelství Seed Records) se sice ještě točilo ve vysokých rychlostech a nečekaném střídání nálad a stylů, nicméně i na něm byla postupně znát únava. A kvalita jeho mixů trochu pokulhávala. Zařazením skladby německých Kraftwerk dal jasně a zřetelně najevo, komu vděčí současná elektronická scéna za svůj rychlý vývoj. Dění na tanečním jevišti pak uzavřel Bomb Mitte Soundsystem vtipným hiphopovým setem, během něhož představoval tvorbu svěřenců svého labelu a mixoval je se skladbami tak známých jmen jako třeba hispánských klasiků žánru Cypress Hill.

Ať už první ročník festivalu Sperm subjektivně hodnotíme jakkoliv, musíme mít na paměti, že šlo o úvodní díl, který se vždycky potýká s dětskými nemocemi. Mnoho lidí si stěžovalo na více než hodinový skluz na hlavní scéně či nevyhovující prostory. Podstatné nicméně je, že kromě nečekaného počtu tuzemských fanoušků scény přehlídka přilákala do Česka rovněž mnoho cizinců, u nichž jsou koncerty elektronických es samozřejmostí. Takže Sperm pro ně musel být něčím atraktivní (připomeňme vtipnou upoutávku na zřejmě nej­inteligentnějším současném webu o hudbě, americkém pitchforkmedia.com). A když ne kvalitou, čím tedy? Nebyl jsem si zcela jist, ale Festival Sperm mě v mém tušení utvrdil: nejen Slovensko, ale i Česko může být zanedlouho považováno za území disponující pestrou nabídkou pozoruhodné elektronické hudby a plné originálních producentských nápadů.

Autor je hudební publicista.