Báječná idea, že osobní počítač a internet jsou právě těmi technologiemi, které jednou provždy změní nerovnováhu mocenské hry mezi individuem a politickou elitou, je se světem procesorů spojená už od jeho počátku. Technologické subkultury v počítačových komunikačních sítích viděly prostředek vzniku nového, rovnějšího světa – decentralizovaná, na státu nezávislá komunikace měla být příslibem občerstvení západní demokracie a znovuoživení veřejné sféry. Inu, vize to byla lákavá, a to natolik, že se jí na počátku devadesátých let ujala i americká administrativa, když prosazovala projekt Národní informační infrastruktury. Clintonův viceprezident Al Gore tehdy – unisono s vysokými manažery IT průmyslu, surfujícími na vlně digitálního optimismu – o nových technologiích hovořil jako o nástroji exportu demokracie a neváhal doufat v příchod nové éry globální digisvobody.
Zpětně lze pochopitelně dohledat kritické hlasy, varující již tehdy před idealismem takových očekávání a upozorňující na nebezpečí zneužití síťových technologií k zefektivnění kontroly populace ze strany státu či korporací. Při čtení deset či patnáct let starých varovných prognóz je nicméně zřejmé, že – s ohledem na nedávný čínský datový dýchánek Googlu a Yahoo! – technologičtí pesimisté (z dnešního pohledu realisté) směr vývoje odhadli jen částečně. Nové technologie měly buď skončit jako mocenský nástroj, sloužící státu odhodlanému přežít svou, postmodernisty prorokovanou smrt, anebo posloužit ekonomické elitě, proměňující se definitivně v elitu politickou. Zkrátka – naše svoboda měla být buď kontrolována státem, nebo skoupena korporacemi (a námi samotnými zkonzumována).
S ohledem na obchodní politiku šéfů Googlu a Yahoo!, snažících se dostat k širé čínské zemi bajtem málem neorané, můžeme s klidem konstatovat, že odpověď na otázku, která z těch dvou variant bude pravděpodobnější, už známe. Že ani jedni z někdejších sýčků se nemýlili – a že se vlastně mýlily oba zmíněné futuristické tábory. Stát (v tomto případě Čína) a korporace během iniciačního rituálu mocensky cynického dospívání nových technologií spojily síly.
Google se, jak známo, zpronevěřil svému starosvětsky internetovému heslu o svobodě informace a své autocenzurní nástroje, jimiž dříve filtroval například pornografii, po tlaku čínských úřadů zaměřil na témata nepřijatelná pro čínský režim. Yahoo! pak, což je v mediálním světě o něco aktuálnější událost, poskytl čínským úřadům informace o jednom ze svých čínských uživatelů, který se měl dopustit politického přečinu.
Rozhořčení západních uživatelů internetu a západních vládních i nevládních organizací je pochopitelné – konání obou portálů jednomu bere iluze, které se staly pevnou součástí kulturní aury nových technologií. A je nasnadě, že vysvětlení obou společností, že s čínskými vlky je nutno výti dle čínské legislativy, je bráno jako zrada starých kyberkulturních ideálů. S lehkou ironií lze ovšem obě události přivítat jako jeden z momentů střízlivění ze zaslepující digitální euforie.
Ukazuje se jednak, že nové technologie opravdu nejsou politicky inertní a moci odolné. A současně začíná být zřejmé, že „svoboda a demokracie“ se nutně nešíří ani po stezkách volného mezinárodního obchodu (jak tvrdí například neoliberálové), ani po optických kabelech mezinárodních datových sítí (jak doufali například někteří komunikační aktivisté). Ukazuje se, že komerční rozměr komunikačních služeb zkrátka otupuje subverzivní potenciál jakékoli komunikace, protože podnikatelské subjekty – vzhledem k tomu, že jsou regulovány státem – jsou nutně podřízeny politické regulaci.
Společenské zrání a dospívání každé komunikační technologie nutně přináší jejím obdivovatelům, šiřitelům a apologetům kocovinu – žádná technologie nedokáže vzdorovat moci. Naopak – všechny technologie, ať už byly v době svého vzniku spojené s jakkoli optimistickými vizemi, se moci vždy podřídily. Knihy, masový tisk, rozhlas i televize výtečně osvědčily, že mohou sloužit jak svobodě a jejímu rozvíjení, tak jejímu potlačování a umlčování těch, kdo by ji chtěli hájit. „Čínské kauzy” dvou největších světových informačních portálů a vyhledávačů, tedy Googlu a Yahoo!, jsou nepěkným, ale přesvědčivým dokladem skutečnosti, že i síťové technologie jsou zralé na to, aby jim byla připsána politická plnoletost. Google a Yahoo! tváří v tvář čínskému státnímu aparátu pěkně dospěle selhaly. A poskytují důkaz, že informace mohou smrdět stejně tak málo jako peníze.