Nové divadlo ve starých vodách

Záměrem organizátorů festivalu bylo patrně poukázat na to, že vedle etablovaného divadelního umění se nabízí i degustace čehosi čerstvějšího, co stojí za pozornost. Čtvrtý ročník akce, jejímž účelem je v několika málo dnech provést co nejucelenější řez stavem této divadelní scény, se jasně vyprofiloval jako ústřední showcase nečinoherních forem, vegetujících v rámci českého divadelního rybníčku.

Vnímání tohoto fenoménu se vyznačuje značnou bezradností. Divadelní obec má tendenci spojovat jednotlivé projekty pod pojmem „diva­delní alternativa“. V českém jazykovém prostředí jde o mimořádně zprofanovaný pojem, jímž se celkem logicky v období takzvané normalizace 70. a 80. let minulého století označovaly progresivní divadelní produkce stojící v opozici k totalitnímu režimu. Pojem však po revoluci zůstal viset jako strašák na skupině emancipovaných loutkářů, která v současné době progresivní divadlo rozhodně nerozvíjí.  Ale i bez historických konsekvencí jde o pojem značně diskutabilní – alternativa jaká, alternativa k čemu a alternativa o čem, ale především alternativa proč?

Projekty nových forem jsou v jiných evropských zemích prostě vnímány jako plnohodnotná součást tamního divadelního života a ne jako výstřelek podivuhodných individua­lit, co nechodí na pivo s Jandákem. Etablované umění repertoárových domů, a to jak v České republice, tak v Evropě, však na rozdíl od divadla nových forem neprovádí re­flexi. Vždy se pohybuje v rámci jasně daných kulturních vzorců a ty naplňuje svým estetickým obsahem. A právě tento aspekt lze považovat za ústřední charakteristiku nového divadla – provádí reflexi permanentní relativizací vyjadřovacích prostředků, ba co víc, tato reflexe jej do značné míry konstituuje.

Těžký život nového divadla

Jiné než repertoárové divadlo nemělo v České republice nikdy lehký život. Kvůli dinosauřímu stavu českého divadelního školství a extrém­ní rigiditě většiny kamenných scén se projekty, které se z tisíce a jednoho důvodu neobjeví na klasických repertoárových scénách, cítí tak trochu jako nechtěné dítě. Musí permanentně obhajovat svou existenci, často jsou nuceny vymezovat se vůči repertoárovému divadlu, dostává se jim minimální mediální pozornosti a jejich finanční podporu lze v lepším případě označit za alibismus, mnohem spíše ale za cynický výsměch. V porovnání s jinými evropskými scénami, a to nejen západními, ale například i s polskou či maďarskou, je stav skutečně žalostný. Mnozí zahraniční divadelní producenti se na otázku, proč neuspořádají ve své zemi showcase českého nového divadla, neostýchají odpovědět, že česká scéna je prostě špatná. Ve skutečnosti jenom není vidět. Setkání s novým divadlem se tak občas podobá sezení u pacienta ve stavu kómatu, jehož konec je v nedohlednu.

Personální obsazení tohoto boje o život je značně různorodé. Páteří jednotlivých projektů bývají povětšinou divadelní profesionálové, jimž se podařilo přežít české vysoké divadelní školství a nedosáhli trvalé tvůrčí invalidity. Tedy všichni ti, kdo nestřílejí racka někde ve višňovém sadě, nesouloží s hereckým kolegou v nějaké úžasně cool hře, neplivou oheň na chůdách do letní noci, nešišlají na nás za pomoci všemožných druhů loutek, neobživují před námi Isadoru Duncanovou ani Antonina Artauda. Jsou to tvůrci, kteří nedělají čáry máry fuk, ale jdou tvrdě hlavou do zdi. Na tyto odvážlivce se nabaluje bohatý zoologický park umělců jiných žánrů, talentovaných nadšenců i naprostých neumělců, kteří dělají divadlo patrně za trest. Jednotliví umělci značně fluktuují; tvůrčí týmy vznikají přímo pro určité projekty a je velice příjemné vidět na Malé inventuře některé účastníky hned v několika polohách. Má to však i svou stinnou stránku – mnoho z nich fluktuuje i mezioborově. Režisér se rozhodne, že bude hrát, scénograf se rozhodne, že bude režírovat, herci si odskočí zatančit a tanečník má těžkou hlavu, protože neví, co se světelným pultem, který se rozhodl ovládat během představení. Zhruba polovina projektů prezentovaná na Malé inventuře byla proto charakteristická určitou řemeslnou rozostřeností. A protože se ve­dle sebe setkávají talentovaní profesionálové, experimentující s dobře zvládnutými divadelními formami, a jedinci, kteří uměleckou formu vůbec nevnímají, je třeba maximálně opatrně volit vyjadřovací prostředky, aby se reflexe celého projektu neutopila v moři diletantismu.

Bilance přehlídky

Pomineme-li Petra Nikla, jehož obrazotvornost a originalita je všeobecně známá, nabídla Malá inventura podle mého názoru tři projekty dosahující řekněme „evropské“ úrovně – Red Green Blue, Break My Heart, Please a Politoly, dále zhruba polovinu vcelku kvalitních projektů, třetinu špatných projektů, jeden dramatický kroužek Divadlo Dno a jednu naprostou katastrofu jménem Axolotl – Laskavost kráčející ryby. Na poměry, v jakých je scéna nového divadla u nás nucena živořit, je to velice slušný stav. Všechny tři výše zmiňované „evropské“ projekty mají několik společných rysů. Za prvé, věnují se výzkumu. Výzkumu vyjadřovacích prostředků, výzkumu uměleckých forem, výzkumu komunikace s divákem a výzkumu interakce s médii. Za druhé, jejich představitelé se zvoleným tématem zabývají již po několikáté a předcházející zkušenosti vždy zúročují v dalším projektu. Tvůrčí tým má navíc v jednotlivých projektech své pevné jádro. Za třetí, projekty vznikají dlouho. Za čtvrté, všechny tři vznikly v rámci dramaturgie Divadla Alfréd ve dvoře. Jistě není náhoda, že vůdčí osobnosti těchto projektů pocházejí z tanečního prostředí. Taneční scéna se v českých luzích a hájích emancipovala mnohem dříve než scéna nového divadla a již stačila dosáhnout světové úrovně. V určitém smyslu je značnou dobu tahounem veškerých scénických forem a vnáší do nich interakci s jinými uměleckými žánry. Tanec se vyznačuje tuhou disciplínou a jako takový přináší do projektů nového divadla to, čeho se v nich často nedostává – jasnou dramaturgii a řád. Uveďme dva příklady, v nichž se podařilo zkrotit zdánlivě nesladitelné složky.

Inspirativní cesta

Skupina Honda Gote, která prezentovala projekt Red Green Blue, je logickým vyústěním pozvolného zkoumání a narůstající sladěnosti několika výrazných tvůrčích osobností z různých uměleckých oborů – tanečnice Veroniky Švábové, hudebního experimentátora Tomáše Procházky a medialisty Jakuba Hyblera. Název Red Green Blue odkazuje ke třem základním barvám spektra a je jakousi ikonou konceptuálního charakteru celého představení. Podobně jako při předcházejícím projektu tohoto tvůrčího uskupení s názvem Noise je pro tanečnici jeviště interaktivním prostorem, k němuž se chová jako ke spoluhráči. Zatímco v Noise určovala za pomoci zvukových snímačů modulaci výsledné hudby, v Red Green Blue vytváří svým pohybem podobu projekce promítané za jejími zády. Díky ďábelsky rychlému propočtu signálu v počítači lze konečný obraz modifikovat živě přímo při produkci. Přestože to může samozřejmě svádět k VJské ekvilibristice, Hybler se drží minimalistického charakteru tance a maximálně respektuje jeho poetiku. Jednotlivé obrazy jsou rámovány živou hudbou a celek je tak velice uvolněným dialogem mezi tělem, technikou a jevištním znakem. Ačkoli má projekt vzhledem ke zvolené formě téměř laboratorní charakter, jeho aktéři mu svým chováním dodávají velice jemný humor s léčivým množstvím trapnosti.

Cesta Nory Sopkové, vůdčí osobnosti Theatre XXL, vedla od spartánského, chirurgicky dokonalého a emocionálně poněkud chladného útvaru Bez názvu přes taneční koncert Apnie až k aktuálnímu projektu Break My Heart, Please. Pro tuto nonverbální studii mezilidských vztahů se jí podařilo dát dohromady tým výjimečných tvůrčích osobností. Příběh, poskládaný z modelových obrazů excitovaných životních situací (krádež, milování, opuštěná nevěsta), získává na dynamice střídáním konkrétního, nicméně výrazně estetizovaného filmového obrazu a abstraktních sestav tří tanečníků. Skupina se nebojí komunikovat pomocí afektu, ba téměř kýče, díky čemuž si divák i v dosti komplikovaných obrazech nalezne ukrytý klíč. Projektů nového divadla pracujících s projekcí je bezpočet, pouze několika z nich se však podaří vytěžit z obrazu jeho významovou hodnotu a ne pouze tu estetickou.

Nové divadlo tedy žije. Jeho centrem je Divadlo Alfréd ve dvoře, je k vidění v Arše a Univerzálním prostoru NoD, občas se mihne v Divadle Nablízko a úzce souvisí s Divadlem Ponec a Duncan Centre. Zatím žije pouze v Praze, prezentace mimopražských projektů na Malé inventuře byla vždy na úrovni amatérského divadla. Má svou cílovou skupinu, která je schopna naplnit po pět dní pět pražských divadel k prasknutí. Jeho představitelé v porovnání se svými kolegy z repertoá­rových divadel většinou tvoří ve velice nuzných podmínkách. Nové divadlo není příliš mediálně známé ani v České republice, ani v zahraničí. Nicméně žije. Zatím.