Nedělní odpolední představení Morávkovy Lucerny ve zlaté kapličce je u konce. Spořádaní diváci po třech hodinách mohutně plácají zasloužilým národním umělcům, když tu náhle vchází na jeviště skupina neznámých individuí a s patřičnou grácií přijímá ovace. Aplaus neustává, skupince se podaří na jeviště proniknout ještě několikrát, společně s herci hopsají mezi kašírovanými houbami ladovské dekorace, chaos narůstá. Aniž by si toho diváci byli plně vědomi, stali se právě svědky nejradikálnější akce Ukradené ovace skupiny Krepsko.
Zhruba po roce od uvedené události, na začátku března 2006, proběhl v Experimentálním prostoru Roxy – NoD ucelený profil této skupiny nonverbálního divadla pod názvem Půlkulaté Krepsko. Iniciační představení souboru se uskutečnilo na stejném místě právě před pěti lety. Zatímco samotný prostor se i přes mnohamilionovou podporu ze strany Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva kultury ČR dnes stejně jako tenkrát podobá zapáchajícímu smetišti, Krepsko se přeměnilo ze studentské partičky nadšených divadelníků v plně profesionální těleso, reprezentující Českou republiku od severního po jižní pól. Co je tedy naše teatrální stříbro, jímž díky aktivitě Divadelního ústavu lomozíme na světových festivalech?
Odkud se vzal svět Krepska
Krepsko bylo původně divadelním souborem zaměřeným na nonverbální improvizaci. Jeho členy jsou v drtivé většině absolventi katedry nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU. V průběhu času se skupina začala věnovat také vytváření fixních inscenací, v nichž se kloubí prvky sofistikované klaunerie s postupy absurdního a výtvarného divadla. Zatímco většina souborů pracujících formou improvizace těží především z verbální složky, Krepsko už díky svému mezinárodnímu charakteru (jeho stálí i fluktuující členové pocházejí kromě České republiky z Finska, Francie, Bosny a Hercegoviny či Švýcarska) na verbální vyjadřování s gustem rezignuje. Na oplátku nabízí bohatý nonverbální jazyk, jehož základem je permanentní navazování vztahu mezi zúčastněnými aktéry. Celý proces improvizované hry je pak podoben ladění času, nalézání pobytu zde a nyní s následnou destrukcí pracně dosažené harmonie. Neustálé střídání napětí a uvolnění vytváří ideální scénický rytmus. Při pevných inscenacích soubor vychází z charakteristického hereckého jednání jednotlivých členů. Své scénické příběhy nalézají v každodenních situacích, ale i ve význačných literárních či dramatických předlohách. Svět Krepska je bolestně lidský, plný nevyslovených přání a znovunalézané dětské radosti. Ať už se téma artikuluje formou autorské hry či vychází z předlohy, vždy je v něm cítit silný osobní náboj.
Hra jako téma i princip
Středobodem všech projektů uvedených v rámci Půlkulatého Krepska je hra. Nejen scénická hra v rámci vystavěných situací, ale také hra s divadelními konvencemi, hra s prostorem, hra s technickými prostředky a samozřejmě hra s divákem. Ve světě Krepska nemůže zůstat nic neprozkoumáno. Tak dvojice looserů z jemné divadelní delikatesy Šunt po třičtvrtěhodinové koexistenci s blikajícím TV kyklopem sama mizí kdesi v útrobách televizního přenosu, bergmanovská femme fatale z repetitivní féerie Errorrism najede několik opravdových kilometrů na zavěšeném velocipédu, choreografií posedlý číšník v Mad Cup Of Tea žije na louce obživlých čajových šálků a po jejich zkrocení nalévá poměrně chutný čaj divákům. Krepsko sice hojně pracuje s prostředky jarmarečního divadla, nikdy však neupadá do komunální polohy trhových vyřvávačů. Aktéři naopak důsledně akcentují pokleslost klaunerií a vykloubením takové poetiky vytvářejí na jevišti až obsedantní atmosféru trapnosti, z níž lze uniknout pouze hurónským smíchem či osvobozujícím konstatováním „to jsou dokonalí pitomci“.
Zatím vrcholným počinem Krepska je projekt Fragile, inspirovaný hrou Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec, lépe řečeno postavou hlavní hrdinky Laury, poměrně obyčejné dívky, která se uzavřela před realitou a utíká do vlastního světa skleněných zvířátek. Představitelka Laury Linnea Happonen nás v naprostém tichu uvádí do intimního, zranitelného prostředí, v němž se sebemenší pohyb stává astronomickou událostí. Skrze nezvykle soustředěnou hru se propadáme hlouběji do mlčenlivé, avšak radostné samoty Lauřina pokojíčku, který i pro velice chápavého návštěvníka zůstává záhadou. Fragile pracuje systémem výtvarného divadla, a proto je sebenepatrnější rekvizita těhotná scénickou metaforou.
Již zmíněná akce Ukradené ovace měla v zákulisí Národního divadla poměrně dramatickou dohru – nejmenovaný umělec fyzicky napadal členy Krepska, agilní asistentka režie zavolala policii, performeři byli drženi uvnitř kapličky jako teroristé. Celá akce byla natočena, ale herci ND pod pohrůžkou donutili kameramana, aby valnou část záznamu vymazal. Krepsko ťalo do živého a ke všemu to ještě nebyla marketingová strategie za účelem popularizace. Zkrátka divadlo, které dovede vzbudit reakci. A to je v současné době rovno skutečnému zázraku.